Literární minimalista Vonnegut

Kurt Vonnegut byl především v devadesátých, ale vlastně už v osmdesátých letech v Česku poměrně čteným autorem. Má to podle vás nějaké konkrétní důvody?

Kromě těch estetických to má i dobově přízemní důvody: v té době panovala značná poptávka po západních autorech, které šlo označit za „pokrokové“ a tím odůvodnit jejich vydání. Platí to například i pro Raye Bradburyho, který přitom byl se svým značně ne­­scifisticky nevrlým vztahem k technologickému rozvoji vlastně v tomto významu dost nepokrokový. To ostatně platí i u Vonneguta (dodnes mě mrzí jeho jedovaté výpady vůči kosmickému programu v dobách Apolla); u obou se to v českých nakladatelstvích uhrálo na protiválečný postoj. Ale přirozeně musel zaúřadovat i trh, jakkoli sešněrovaný. Kdyby sentiment, estetika či ideje těch autorů nehrály na správnou strunu a o jejich knihy nebyl zájem, jistě by se v té době tolik českých vydání neurodilo.

Literární kritici vzali Vonneguta na milost později než čtenáři. On sám ironicky říkal, že ví, jak funguje lednička, a proto ho lidé z kateder anglistiky považují za povrchního. Co je podezřelého na tom, když spisovatel rozumí technice?

To se dá zobecnit na celý žánr sci­-fi, ba i na celý vztah humanitně vzdělaných lidí k vědě a technice. Vlastně je to ten nejstarší cit ze všech: zhrzená láska a žárlivost. Lidstvo nikdy nemilovalo moc, úřad, vládu, sílu, ale milovalo umění, kulturu a filosofii. S industriální revolucí se objevila ve městě nová, mladší kráska, věda a technika, a část lidí se do ní nebezpečně zamilovala. Umělci tu konkurenci dodnes nerozdýchali. Přitom Vonnegut byl taky čistokrevný humanitář, ale už pouhá větší obeznámenost s tím cizím, neznámým světem je podezřelá. Přitom většina humanitně zaměřených intelektuálů si dodnes myslí, že v zimě je zima, protože planeta poodletí dál od Slunce, a že k udržení pohybu v kosmu je potřeba přikládat pod kotel další palivo, jinak se zastaví.

Naprostá většina Vonnegutova díla je přeložena do češtiny, některé knihy se dočkaly několikerých vydání. Existuje z toho nepočetného zbytku něco, co by ještě stálo za překlad?

Zbyly jen marginálie, drobnosti, sbírky publicistiky a pár pozdních děl. Možná to nebude znít uctivě, ale pro pouhou úplnost by asi ani nebylo dobré jimi autorovu světlou památku… ne snad kazit, to ne, ale ředit.

Dozoroval jste reedici Vonnegutova díla v Argu – spolupracoval jste tehdy ještě s Jaroslavem Kořánem? Jak na tu dobu vzpomínáte?

Vzpomínám na to vděčně a dojatě, bylo to nesmírně příjemné. Mělo to tři hlavní důvody. Mohl jsem jeden román přidělit sám sobě. Mohl jsem na ten projekt vybrat nejlepší anglisty, kteří měli v daném časovém rámci čas a zájem: Mirka Jindru, Pavlu Horákovou, Zdeňka Berana. A redigoval jsem reedice dvou klasických překladů Jaroslava Kořána. Ty jsou tak dobré, že po nich šlo přejet zrakem a s moudrým pokývnutím je schválit. Ale odjakživa mě štvalo, že se paradoxně horším překladům věnuje víc redakční péče, což je do nebe řvoucí nespravedlnost, a tak jsem oba romány pečlivě zkolacionoval. Výsledkem bylo velmi krotké množství oprav a návrhů. Sešel jsem se s Jaroslavem Kořánem v jeho kanceláři ve firmě Gallery, vysvětlil jsem mu to, co vysvětluji teď vám, tedy že ta důkladná redakce není žádné šťouralství. Všechno jsme probrali a báječně si popovídali. On překladatelský život moc podobných čiře milých zážitků nepřináší. Ale najdou se, a to je dobře.

Vonnegut píše velmi jednoduchým a srozumitelným stylem. Co se vám při překladu knihy Hokus pokus jevilo jako největší obtíž? Je to tak, že největší trable bývají s překladem vtipů?

Takové trable mi připadají jako trable typu „co proboha provedu s těmi milióny, které jsem vyhrál v loterii“. Překlad vtipů, hříček a humoru je sice těžký, ale je to požehnání. Co se Vonnegutova stylu týče, vlastně to byl, ač jsem to nevěděl, trénink na moje budoucí překlady Chucka Palahniuka. Oba jsou literární minimalisté, což je paradoxně největší problém. Především proto, že analytické jazyky jako angličtina se k minimalismu skvěle hodí, kdežto flektivní jako čeština se mu brání. V jednom kuse vás něco nutí k větší květnatosti a ukecanosti a vy proti tomu musíte s každou větou zuby nehty bojovat.

Jakou roli vlastně hrál ve Vonnegutově díle vtip?

Klasický anekdotický vtip ne moc velkou a „vtip“ typu šlápnutí na hrábě už vůbec žádnou. Vonnegutův humor je zpravidla paradox, ironie a filmové hláškování. Což je samozřejmě dost časté, takže je asi potřeba zdůraznit, že u něj šlo o ironii víceméně chápavou a laskavou, s minimem zatrpklosti nebo nedejbože nenávisti.

V devadesátých letech Vonneguta vydávalo i nakladatelství Mustang. Co o jejich překladech soudíte?

Některé jsem tehdy i redigoval, ale pokud si vzpomínám, spíš to byly sbírky publicistiky, třeba Osudy horší než smrt. Devadesátá léta byla v nakladatelské branži strašlivě rozháraná, spousta nových nakladatelů s velkými ambicemi, ale menší profesní rutinou. Při porovnání s tehdejšími excesy, jež přivedly na svět anticenu Skřipec, nebyly překlady Vonneguta u Mustangu zdaleka tak zlé, ale „odeonská kvalita“ to nebyla. I proto se později dělaly nějaké nové překlady.

Dali by se nějací současní autoři při troše dobré vůle považovat za pokračovatele díla nebo stylu Kurta Vonneguta?

Už jsem to nakousl s Chuckem Palahniukem – a nikdo jiný mě ani nenapadá. Podobnost tu jistě je v lakonickém stylu, v obsedantním opakování „hlášek“. Jeden kritik v souvislosti s Palahniukem označil jeho autorskou metodu jako „stroj na aforismy“ a to, myslím, do nemalé míry sedí i k Vonnegutovi.

Vonnegut se sám označoval za spisovatele společenských románů a tvrdil, že spisovatelem řazeným do žánru sci­-fi se nestal z vlastní vůle, ale byl na něj pasován kritiky. Co si o případném žánrovém zařazení jeho díla myslíte vy?

Že měl svatou pravdu. Ono totiž nejde jen o charakteristiku žánru a o volená témata. Věc má i, s odpuštěním, společenský rozměr. Sounáležitost s komunitou („bublinou“, řečeno pozdějším výrazem) je možná významnější, než si lidé na obou březích, v mainstreamu i v žánrových literaturách, připouštějí. Na druhou stranu autoři, kteří o existenci nějakého fandomu buď nemají páru, anebo mají, ale nemají zájem, znamenají často nemalý přínos a oživení a žánrové čtenářstvo je, zaslouží­-li to, nadšeně přijímá, i když se s ním nejezdí družit na cony a podobně.

A jak Vonneguta vnímala scifistická komunita? Hned třikrát byly jeho romány nominovány na cenu Hugo…

Vztah k těmto „návštěvám“ z paralelního světa literatury hlavního proudu je vždycky složitý, ale podstatné je to, co si málokdo stojící mimo uvědomuje, totiž že sci­-fi a fantasy fandom jako subkultura není jednolitý, naopak je to rozmanitost sama. Existují fanoušci řekněme mého typu, tedy lidé, kteří když jsou mezi scifisty, v jednom kuse nadávají na stereotypy, klišé a všemožné žánrové neduhy, ale jakmile vylezou ven mezi mainstreamové intelektuály, přepnou se do režimu tygřice bránící mláďata a poukazují na přednosti toho žánru a na iracionální, klanovou neochotu mainstreamu ty přednosti uznat. Svého času byl Vonnegut v podstatě totemovým zvířetem právě této subsubkultury, která k němu vzhlížela a hájila ho.

V posledních letech vzniká mnoho komiksových adaptací literárních děl. Existuje nějaký kvalitní komiks podle Vonnegutova románu?

Ano, existuje – tedy alespoň podle kritik a webově dostupných ukázek, protože jsem ho bohužel nečetl: Jatka č. 5, adaptovaná Ryanem Northem a nakreslená Albertem Monteysem. Díky za připomenutí, měl bych asi začít otravovat nějakého nakladatele.

Když jsme sháněli texty do vonnegutovského čísla, ukázalo se, že generace současných amerikanistů už ho příliš nezná a jeho dílo jim nic neříká. Ani starší kritici se k jeho knihám nechtěli moc vracet. Nemohla by jeho díla ale právě dnes svým protiválečným a ekologickým étosem mezi čtenáři opět rezonovat?

Vlastně netuším, jak to funguje, a v zásadě je mi to velmi protivné (zvlášť protože to pro racionalistu mého typu působí poměrně metafyzicky), ale autor se zjevně může ocitnout „mimo svou dobu“. Formálně nenacházíte rozdíl, ale jako by to už nebylo ono. Bohužel to platí i u Vonneguta, a to, pokud si dobře vzpomínám, počínaje románem Galapágy z roku 1985. Takže těžko se mladším amerikanistům divit, zvlášť když objekt jejich zájmu v posledních dekádách rozhodně netrpí nedostatkem výrazných a skvělých autorů. Těžko hádat, jak to bude dál. Třeba Kiplingovo dílo za ty dlouhé roky potkaly už asi čtyři odlivy a přílivy zájmu, takže kdo ví, jestli něco podobného nezažijeme s různými změnami ve společnosti i u Vonneguta.