Make Les Misérables great again

Brněnské Divadlo Husa na provázku během pandemické dvousezóny uvedlo Bídníky v nastudování Michala Háby. Rozsáhlý román Victora Huga, rozdělený do pěti částí, tvoří složitou mozaiku, ve které se prolínají osudy mnoha desítek postav s řadou historických odboček a úvah o víře a přirozenosti člověka. Pětatřicetiletý režisér a scenárista se rozhodl dílo osekat na minimum, co se počtu postav a rozsáhlosti děje týče. Výsledkem je tak inscenační freska, jejímž cílem není věrohodné vykreslení hrdinů a jejich životních bojů, ale spíše provokativní úvaha nad dílem samotným.

Pozornost se přesouvá od vnitřního prožívání postav k divákovi. Publiku je kladena řada otázek a je mu předkládáno množství odlišných perspektiv, takže během představení musí viděné neustále přehodnocovat. K tomu jsou využívány snad všechny prostředky, na které je divák od Háby, jenž se otevřeně hlásí k německému dramatikovi Bertoltu Brechtovi a epickému divadlu, zvyklý. Inscenace se soustředí pouze na klíčové okamžiky a již od počátku je příběh velice nahuštěný. Záměrem je svižně jej odvyprávět, aby byl divák co nejrychleji vtažen do děje. Postavy se vždy v krátkosti představí a uvedou, jakou pozici v příběhu zastávají. Odtajní nejen svou minulost, ale i skryté vnitřní motivace, na jejichž postupné rozkrytí by se soustředilo konvenčnější činoherní pojetí. Text tak v tomto bodě zobecnění předlohy připomíná čtenářský deník či kapitolu z dějin literatury.

Komičnost namísto tragičnosti

Za dynamické diskohudby dochází k rychlému střídání scén a začátek inscenace tak tempem i formou připomíná kabaretní vystoupení, které na jeviště uvádí Dominik Teleky. Obdobný princip Hába využil například v Nepříteli lidu, kde je úvodní scéna pojednána jako talkshow. Vše je podpořeno i opakujícím se refrénem, v němž herec zpívá „Show must go on“ a svůj zpěv doprovází krátkým zastepováním. Nadsázce je uzpůsobeno i vedení herců, kteří vystupují záměrně neobratně nebo přehánějí svá gesta a grimasy.

Tragické výjevy bídy a lidského ponížení, které jsou přítomny v předloze, nahrazuje komické pojetí, jež má potlačit citové naladění na prožívání postav. Narušením formální a obsahové koheze komediálním ztvárněním tragických osudů postav se otevírá prostor, ve kterém je divák schopen překvapivě lépe vnímat tíživou životní situaci, v níž se hrdinové nacházejí. Jedná se o dvojí pohyb, ve kterém se postava odcizuje divákovi, ten je ale zároveň přístupnější úvahám, které mu předkládá. Jako by Hába ukazoval, že ve smíchu je člověk schopný věcně uvažovat do větší míry, než bychom si chtěli připustit.

Naopak vážně (a bohužel i lehce prkenně) vystupují hlavní postavy Jeana Valjeana a komisaře Javerta. Vztahu, který je stěžejní pro románovou předlohu, se inscenace věnuje zejména ve druhé čtvrtině. Každý hrdina reprezentuje rozdílný mravní princip. Bývalý galejník zosobňuje jednak napravitelnost jedince, jednak individuální odpovědnost stojící nad společenskými zákony, na jejichž dodržování dbá Javert. Dualitě odpovídá i barva hereckých kostýmů – bílá a černá. Hába však tuto zdánlivou polaritu ruší a ukazuje na jejich provázanost. Při videoprojekci se obličeje Davida Tišera a Nikolase Ference propojí, ve Valjeanovi je kus Javerta a naopak. Realita není černá ani bílá, jak Hába ve svých inscenacích rád zdůrazňuje.

Viktor Hugo na barikádách

Live cinema Hába použil i ve svých předešlých inscenacích, ale většinou se jednalo spíše o ozvláštňující prvek než o postup, který by pomáhal inscenaci dál rozvíjet. Pro Bídníky bohužel platí to samé. Ruční kamera zabírá detaily obličeje a spolu s roztěkaností černobílého obrazu navozuje lehce morbidní atmosféru, která kontrastuje s jinak komediálně vedeným celkem. V průběhu představení se ukáže, že zákulisí se nachází za zadní stěnou jeviště a prkna oddělující oba prostory jsou postupně rozebrána na barikádu, kam celý děj směřuje. Princip, který mohl divák vidět mimo jiné i v loňském uvedení hry Petera Handkeho Zdeněk Adamec v Divadle Na zábradlí, bohužel není nijak nápaditý. V tomto ohledu Bídníkům schází kulminační bod, podobný scéně se záplavou pand v Dobrém člověku ze Sečuanu, který diváka ohromí nejen svým divadelním ztvárněním, ale i hravým propojením hříček a metafor, jež jsou po celou dobu představení rozvíjeny.

Hába stejně jako ve svých předešlých inscenacích nechává na jevišti zpřítomnit autora předlohy, kterého hrají dva herci, Dominik Teleky a Dušan Hřebíček. Na začátku druhé poloviny se objeví postava Maria, který se zamiluje do Valjeanovy schovanky Cosetty. Mladík, jenž má být údajně autorovým alter egem, dobře ilustruje politický ponapoleonský konflikt, který Huga ovlivnil, a zároveň vynáší na světlo autorovu situovanost. V neposlední řadě je potřeba vyzdvihnout Hřebíčkovo „funèsovské“ ztvárnění Mariova děda, které patří ke komediálnímu vrcholu celého představení.

Bídníci dneška

Hába se nesoustředí pouze na historický kontext Bídníků, ale i na to, kdo jsou bídníci dneška. K dobru mu lze přičíst, že nesklouzává k přímočarému ztotožnění chudáků s romskými herci. S etnickou příslušností pracuje subtilněji a otázku rasismu nechává zaznít pouze párkrát. Bídníky naopak hledá v postavách Thérnardierů, jejichž ústy trefně vyslovuje upadající postavení současné střední třídy v západním světě. Naplno nechává zaznít jejich ekonomickou frustraci, která se pojí s odmítnutím kulturního progresivismu, a naopak se uchyluje k nostalgii po lepších včerejšcích, lakonicky vyjádřené v aktualizovaném hesle „Make Les Misérables great again“.

Jsou dvě témata, která se táhnou napříč Hábovou dramaturgií: zodpovědnost jedince vůči celku a možnosti kolektivního jednání a emancipace. Obojí se dá najít už v monodramatu Ferdinade!, kde herec a režisér v jedné osobě ironizuje „pravdoláskařství“ a myšlenku mravní odpovědnosti jedince, který nepodléhá jiným než vlastním hranicím. V Bídnících je již individuální zodpovědnost upozaděna a do popředí naopak vystupuje problém kolektivního snažení. Všechny postavy se na konci představení setkávají na barikádě, kde si navzájem odpovídají na otázku napsanou samotným autorem: „Jaký pohled se naskýtá z výšin barikád?“

Hába již několikrát prokázal, že se nebojí přemýšlet o aktuálních politických a společenských problémech. Nyní se skrze úvahy o emancipaci a pokroku dostává k tématu dějinnosti. Jak znovu myslet velké příběhy, aniž bychom zůstávali v osvícenské pasti pokroku? Jak překročit dobu dějinného inter­regna, ve kterém se nejspíš stále nacházíme? A nevyřčených otázek se nabízí mnohem víc. Režisérovi se daří diváka vyvést z přízemního politického čtení a nabídnout mu nový, neočekávaný kontext, ve kterém je nucen své uvažování znovu přehodnotit. V případě Bídníků však nedokázal složitou výstavbu udržet pohromadě a dát jí jasný cíl. Komediální ztvárnění sice na několika místech pokulhává, ale přesto dokáže diváky udržet v napětí a dovést je přes dvě a půl hodiny trvající představení až na vrchol barikád. Výsledný důraz na soudržnost lidí jako hlavní hodnotu revolučního konání však vyznívá bohužel rozpačitě.

Autor studuje bohemistiku a historii na FF UK.