minirecenze

William Hope Hodgson

Dům na rozhraní

Přeložili Jan a Jana Oščádalovi

Fobos 2022, 192 s.

Anglický spisovatel William Hope Hodgson byl povoláním námořní důstojník, věnoval se sportu a kulturistice a mezi jeho zájmy patřil okultismus a hermetické vědy. Jeho dílo je významné zejména tím, že se jím nechal inspirovat H. P. Lovecraft při tvorbě svých kosmických hororů. Hodgsonova novela Dům na rozhraní, jež se odráží v Lovecraftových ikonických povídkách Volání Cthulhu a Snové putování k neznámému Kadathu, se pohybuje na pomezí sci­-fi, fantasy a hororu a je považována za mezník, v němž se žánr strašidelného příběhu odklonil od tradičních gotických schémat. Kniha z roku 1908 pojednává o rybářském výletu dvou kamarádů do divočiny západního Irska. V ruinách domu na úpatí skalní průrvy, místními nazývané Ďáblův chřtán, najdou rybáři deník, v němž si začnou číst. Na jeho stránkách ožívá příběh muže, který žil v domě se svou sestrou a psem. Jednou, když si četl za svitu svící, zalilo jeho pracovnu podivné světlo a vtáhlo jej do jiné reality, v níž na něho zaútočily podivné humanoidní bytosti s kančími hlavami. Měsíc po tomto zážitku kančí nestvůry znovu vylézají z podzemí a snaží se dostat do domu. Čas začne plynout zcela jiným tempem a hrdina je znovu a znovu vtahován do roztodivných realit a vesmírů, stává se svědkem zániku sluneční soustavy i vzniku nových světů. Vyprávění formou nalezeného deníku je dnes už klasický žánrový postup, avšak děj odehrávající se na pomezí snu a skutečnosti stále vyniká schopností vyvolat hrůzu z náznaků a jemných detailů. Doporučeníhodné dílo z dob zrodu žánru.

Eduard Štěpař

Petra Klabouchová

Prameny Vltavy

Host 2021, 303 s.

Pavla Klobouchová zasadila svůj detektivní román do prostředí opředeného spekulacemi. Odehrává se v tajném, přísně střeženém zajateckém táboře Prameny Vltavy a bývalé nacistické pevnosti Böhmerwald­-Festung, která se údajně nachází v podzemí Stolové hory na Františkově v srdci Šumavy. Původně turistická chata ve Volyni byla za druhé světové války upravena na internační tábor pro sovětské válečné zajatce, kde byli prý soustředěni převážně specialisté, například stavaři nebo důlní inženýři, kteří měli stavět bájnou německou pevnost. Podzemní komplex se nikdy nepodařilo najít a o osudu zdejších zajatců se po válce už také nic nezjistilo. Všichni zmizeli beze stopy – žádný masový hrob v okolí se nenašel. Autorka, která z popisovaného regionu pochází, na těchto domnělých událostech a dalším poválečném dění v uvedené lokalitě vystavěla napínavou detektivku, která začíná v současnosti vraždou velmi mladé dívky. A dílo je to zdařilé, postavené na historických faktech a umně propletené fikcí, která předestírá pohnutou minulost a z ní vyplývající současnost této části Šumavy. Prostředí, v němž se děj odehrává, je někdy možná přespříliš přibarvené a jindy naopak temnější, než by bývalo bylo nutné. Je ale potřeba dodat, že se nejedná vyloženě o exploataci Sudet, která je v dnešní době tolik v módě, nýbrž o zdařilé dokreslení napínavé atmosféry, bez níž se dobrá detektivka prostě neobejde.

Zdeňka Beranová

The Paris Review. 70. roky

Přeložili Vladislav Gális, Tomáš Hučko, Kristína Karabová, Martin Makara

Brak 2022, 256 s.

„Včera v noci sa mi zdalo, že jem lievance. – Naozaj? – A keď som sa zobudil, prikrývka bola preč,“ vypráví Kurt Vonnegut svůj oblíbený vtip – a jak očekával, tazatel se nezasmál. V rozhovoru pro magazín The Paris Review ale kromě vtipů dojde i na jeho vojenské působení v druhé světové válce, zajetí v tehdy bombardovaných Drážďanech nebo jeho diplomovou práci, kterou předložil v podobě románu Kolíbka. Třetí svazek série The Paris Review slovenského nakladatelství Brak obsahuje rozhovory s populárními spisovateli sedmdesátých let: vedle Vonneguta jsou mezi zpovídanými Pablo Neruda, Gore Vidal, Joan Didion nebo Joseph Heller. Tématem je tu především samotné psaní – Neruda třeba vzpomíná na to, jak přišel ke svému pseudonymu a jak s ním souvisí náš Jan Neruda; Joan Didion popisuje, jaký je rozdíl mezi tím, když píše odbornou literaturu či fikci; Heller se zase svěřuje, proč musí u psaní poslouchat hudbu. Vkusné vydání ve žlutém přebalu a příjemné brožované podobě naznačuje, že jde přece jen hlavně o spotřební texty, jakkoli se tu rozmlouvá s váženými hosty o vážných tématech. Jak ale ukazuje právě rozhovor s Vonnegutem, zas tak vážné to být nemusí. Ještě k tomu vtipu s lívanci: v originále jde o „flannel cakes“, což jsou lívance s vaječným bílkem vyšlehaným do sněhu. V českém vydání rozhovoru, který vyšel v knize Květná neděle, zvolil překladatel Matěj Turek příhodnější prošívané koláče…

Jiří G. Růžička

Umberto Eco

Migrace a nesnášenlivost. Věčný fašismus

Přeložila Helena Lergetporer

Argo, Praha 2021, 80 s.

Knižní vydání přednášek Migrace a nesnášenlivost a Věčný fašismus ukazuje proslulého italského literárního teoretika a sémiotika jako veřejného intelektuála uvažujícího o aktuálních politických tématech. První část tenkého svazku, kterému by více slušelo být součástí rozsáhlejšího výboru, tvoří v podstatě konvenční soubor přednášek s humanistickým poselstvím. Závažnější je Věčný fašismus (a proto by možná bylo lepší držet se originálního Ecova pojmu ur­-fašismus) z roku 1995, z něhož pochází i nezřídka citovaný čtrnáctibodový výčet charakteristických rysů ur­-fašismu. Přes všechny drobné problémy textu, jako je údajný antimodernismus ur­-fašismu, vyvrácený výzkumy Rogera Griffina, nebo „opomenutí“, že důvod, proč se zrovna fašismus stal zastřešujícím pojmem pro krajně pravicová hnutí, spočíval v kominternovském uchvácení tohoto pojmu, je Ecův text dnes inspirativnější než před třiceti lety. Právě dnes jsme totiž konfrontováni se vzestupem krajní pravice, která však zcela zjevně neodpovídá fašismům 20. století. Termín fašismus, spjatý s konkrétním politickým hnutím, příliš častým používáním devalvuje a vyprazdňuje se, a proto už je takřka nemožné adekvátně jím popisovat dnešní situaci. Promyslet dnešní krajní pravici – třeba v návaznosti právě na Ecův ur­-fašismus nebo například postfašismus maďarského filosofa Gáspára Miklóse Tamáse, je jedním z nejakutnějších „sémiotických“ úkolů současnosti.

Matěj Metelec

Hranice lásky

Režie Tomasz Wiński, ČR 2022, 95 min.

Premiéra v ČR 3. 11. 2022

O celovečerním debutu Tomasze Wińského Hranice lásky se v médiích mluví především ve dvou souvislostech – jednak jako o „odvážném“ erotickém dramatu, jednak ve spojení s manifestem Nová intimita, jehož autorem je právě Wiński a v němž se píše mimo jiné o potřebě českého filmu uchopovat nově témata emocí a mezilidských vztahů. Ať už se na dílo díváme z kterékoli ze zmíněných perspektiv, jde o lehké zklamání. Na to, že se film v dnešní době prezentuje jako erotický, je v něm vlastně velmi málo sexuálních scén. Problém Hranic lásky je ale hlavně v tom, že mají poměrně konzervativní vyznění. Film vypráví o heterosexuální partnerské dvojici, která začne experimentovat s otevřeným vztahem. Zatímco Haně takový životní styl vyhovuje, Petr začíná být čím dál nespokojenější. Přestože se v médiích píše o tom, že představitelka hlavní ženské role Hana Vagnerová přímo spolupracovala na scénáři, ve skutečnosti prakticky celý příběh sledujeme z pozice Petra a také finální katarze přináší zadostiučinění především jemu. V době, kdy vznikají televizní minisérie důkladně rozebírající partnerské vztahy z obou stran, působí tento jednostranný přístup poněkud nepatřičně. V porovnání s českými mainstreamovými snímky, které se na mezilidské vztahy dívají většinou s cynickým výsměchem, jsou Hranice lásky rozhodně empatičtější a potřebnější počin. Wiński je navíc poměrně zručný inscenátor dramatických situací. Nic opravdu přelomového ale jeho film nepřináší.

Antonín Tesař

Shell Cell Swell Yell

Galerie Kurzor

12. 10. – 27. 11. 2022

Galerie Kurzor v polovině října zahájila výstavu Kataríny Hruškové a Lucie Rosenfeldové, jež je čtvrtou a poslední kapitolou kurátorského cyklu Jana Zálešáka. Ten tak završil pátý rok rezidencí pro kurátory a kurátorky v tomto prostoru. Pro Zálešáka, který v minulosti již pracoval s metodou apropriace jiného kurátorského projektu, byla hlavní referencí výstava Against Nature: Mladá česká umělecká scéna, pořádaná Národní galerií roku 2016, a to jak v rovině tematické, tak v jejím – jak sám Zálešák podotýká, vcelku smělém – záměru předestřít, „jak tato generace přispěje k chápání a vnímání světa, jenž nás obklopuje“. Hrušková i Rosenfeldová ve svém společném výstavním projektu zpracovávají téma počátku těhotenství a stavějí proti sobě do svého vyprávění dva mody poznání: vnímání a poznání vlastního těla skrze osobní prožitky a vědění spíše lékařské, zprostředkované nástroji, jako je ultrazvuk. I samotná díla umělkyň jsou v určitém kontrastu – poetické audiovizuální vyprávění Rosenfeldové je konfrontováno s rozměrnou kovovou instalací Hruškové, jíž vévodí dvě vajíčka, připravená ke vzájemné kolizi. Právě otázka vzniku a zániku plodu a možnosti poznání těchto biologických skutečností často chybějí v uměleckém diskursu o mateřství, ačkoli se v kontextu současných neokonzervativních vln stávají akutním tématem, které je třeba nahlížet skrze osobní zkušenosti i medicínský diskurs, bez mýtů, romantizací a dezinformací (krajně) pravicové scény.

Natálie Drtinová

Gianna Molinari, Ivan Buraj

Tady je všechno ještě možné

Činoherní studio Ústí nad Labem, premiéra 22. 4. 2022, psáno z reprízy 19. 10. 2022

Bezejmenná protagonistka nastupuje na pozici noční hlídačky do nespecifikované továrny. Během směn tato bývalá knihovnice sepisuje Všeobecný univerzální lexikon. Jazyk, kterým jednotlivá hesla precizně a systematicky zpracovává, však nedosahuje obecné a věcné srozumitelnosti. Spíše než o slovník se jedná o deník zachycující její subjektivní prožitky. Neobvyklý lexikon je leitmotivem celého představení: znázorňuje rozpor mezi budovaným řádem a jeho vnitřním podrýváním. Jevištní zpracování oceňované prvotiny švýcarské spisovatelky Gianny Molinari Tady je všechno ještě možné se drží strohosti románové předlohy: od účelných kostýmů továrních zaměstnanců až po scénografii kopírující chladné prostory závodních kantýn. Svou odcizeností budí neklid. Nejistotu symbolizuje postava vlka, který se zatoulá do areálu továrny. Zvíře dokáže neslyšně a bez povšimnutí prolézat dírou v plotě a narušovat tak bezpečnost všech pracovníků. Podvratný motiv je přítomný i v hudbě Matúše Kobolky: dokola se opakující tóny klavíru narušuje nepříjemný, řezavý zvuk. Lze ocenit i vedení herců, kteří dokážou v záměrně osekaném projevu najít místo pro znejisťující gesta. Přestože nesnadno uchopitelný závěr představení může u některých diváků vzbudit rozpaky nad celkovým vyzněním díla, Ivanu Burajovi se podařilo jednotlivé složky propojit v působivé ztvárnění neklidu, jenž je přítomen v každé životní rutině.

Štěpán Truhlařík

Kee Avil

Crease

LP, Constellation Records 2022

Montrealský label Constellation už nikdy nebude hýbat alternativou tak jako na přelomu tisíciletí, kdy světu představil postrockové legendy Godspeed You! Black Emperor a plejádu souvisejících projektů, jeho stárnutí je ovšem více než důstojné. Namísto snahy konzervovat zlatý věk vydavatelství dále hledá nové talenty na okrajích popu, rocku nebo jazzu, které snad mohou být upozaděné oproti dominující elektronice. Debut kanadské hudebnice Vicky Mettler vystupující jako Kee Avil je jedním z nejzajímavějších objevů labelu. Její hudba je zvláštně prchavá, plná nenásilných paradoxů. Zážitek z poslechu je obtížně přenosný – zůstává po něm několik nápěvů a přízračné obrysy, a přece jsou skladby vrstevnaté. S minimalistickými kytarovými nebo klavírními linkami, které replikují strohost postpunku, se prolínají temné, rudimentární elektronické plochy a beaty. Někdy se vynořuje překvapivý groove, jindy zůstává nikoli nezajímavá sterilita. Zpěv, nejvýraznější složka alba, celku vlastně nedominuje, blíží se šepotu a pohybuje se na hraně intimity a apatie. Tomu odpovídají texty plné paranoie a úzkosti. Na jedné úrovni jde o klasický případ písničkářky zpívající o začátcích a koncích vztahů, vynořují se ale i širší témata paměti nebo napětí mezi samostatností a osaměním. Crease je deska, jakou mohla natočit Jenny Hval, kdyby ji nepřestal zajímat zvuk: chladně analytická sonda i emotivní hříčka, experiment i pop. Hudba, která je zdánlivě průzračná, ale přece jen pořád někam uniká.

Jan Starý