Může za to Kázání na hoře

Jaký je váš názor na George W. Bushe?

Máme prezidenta, který neví naprosto nic o historii a je obklopený muži, kteří historii nevěnují žádnou pozornost. Myslí si o sobě, jak jsou skvělí politici a vymýšlejí něco nového. Ve skutečnosti se ale jedná o poměrně starou záležitost: tyranii. Oni se ovšem domnívají, že jsou kreativní.

V roce 1946 Hermann Göring v Norimberku řekl: „Lidé samozřejmě nechtějí válku… Ale koneckonců jsou to vůdci země, kdo určuje politiku, a je vždy snadné přetáhnout lidi na svou stranu, ať už jde o demokracii, fašistickou diktaturu, parlament nebo komunistickou diktaturu.“ Funguje to tak i ve Spojených státech?

Samozřejmě. Bush by netušil, o čem mluvím, protože historie mu nic neříká, ale teď jsme měli svůj vlastní požár Reichstagu. Po první světové válce se Německo snažilo vybudovat demokracii. Když pak v roce 1933 vyhořel Reichstag, zákonodárný orgán Výmarské republiky, byla situace považována až za takový nouzový stav, že lidská práva musela jít stranou. Útok na věže Světového obchodního centra dovolil Bushovi a jeho gangu dělat úplně cokoli. Jak se máme v takové situaci chovat? Pokud je vyhlášen stav nouze, měli bychom pobíhat jako bezhlavé slepice. Přitom nepociťuji, že bychom byli v nějakém zvláštním nebezpečí.

Dnes je válka vytvářena jako záležitost pro televizi, stává se videohrou určenou armádě lenochů.

Je povinností prezidenta bavit národ. Clinton to zvládal lépe – a mimochodem mu pak byly ony skandály odpuštěny. Bush nás baví jakýmsi republikánským Super Bowlem, který hrají nižší vrstvy za použití ostré munice.

Co si myslíte o účinnosti protestů a pochodů?

Jsem starý chlap a protestoval jsem během války ve Vietnamu. Na každého oddaného Američana jsme zabili padesát Asiatů. Každý umělec, který v této zemi za něco stojí, byl nakonec jasně proti válce, když se ukázalo, jaké to bylo fiasko a nesmyslná řezničina. Vytvořili jsme jakýsi laserový paprsek protestu. Každý malíř, spisovatel, stand­-up komik, skladatel, romanopisec, básník ukazoval jedním směrem. Poté se síla této neuvěřitelné zbraně rozplynula. Teď připomíná banánový koláč shozený ze štaflí. Právo lidu pokojně se shromáždit a požádat svou vládu o nápravu křivd má nyní hodnotu džbánu teplých chcanek. Televize nepřijede a nebude ji to zajímat. Televize, to je vůbec věcička. Vláda satirizuje sebe samu. Můžeme pouze doufat, že se najde velké množství Američanů, kteří si uvědomí, jak je to všechno hloupé, chamtivé a kruté. Ale takového publika vlivem televize neustále ubývá. Jediná dobrá věc na televizi je, že pokud zemřete násilně a před kamerou, nezemřete nadarmo, protože poskytnete někomu dalšímu skvělou zábavu.

V Jatkách č. 5 píšete o bombardování Drážďan. O pár měsíců později přišla Hirošima a Nagasaki.

Nejrasističtějším a nejohavnějším činem této země, nepočítáme­-li otroctví, bylo bombardování Nagasaki. Ne Hirošimy, která ještě mohla mít nějaký vojenský význam. Ale v Nagasaki šlo čistě o to oddělat žluté muže, ženy a děti. Jsem rád, že nejsem vědec, protože bych se teď cítil opravdu provinile.

V Norimberku soudce Nejvyššího soudu Robert Jackson, který byl hlavním americkým žalobcem, řekl, že zahájit útočnou válku je nejvyšším mezinárodním zločinem.

Pořád tajíme, jaký jsme vražedný národ. Jen ať se o tom ví. Chováme se odporně. Je to jako kdyby se příbuzný úplně zbláznil. Někdo musí říct: „Strýčkovi Charliemu straší ve věži.“ Nezažili jste, jaké to je, mít skvělého prezidenta. Já jo. Bylo to děcko z bohaté rodiny, o kterém byste si řekli, že má všechny předpoklady, aby se stalo osinou v zadku – Franklin Roosevelt. Byl přitom lidský, moudrý a vynalézavý. Byl nazýván zrádcem své třídy. Takhle byste George W. Bushe označit nemohli.

Bush vytáhl kartu Iráku přesně ve chvíli, kdy byla věnována obrovská pozornost skandálům na Wall Street – s firmami Global Crossing, Enron, Harken, Halliburton. Odvrátilo to pozornost veřejnosti od toho, co se dělo v soukromém sektoru.

Jedna věc, kterou jsem se s posvěcením školního výboru v Indianapolisu naučil, byla ta, že když se tyran nebo vláda dostanou do problémů, vyhlásí válku. Pak na ničem jiném nezáleží. Je to jako šachy – váháte­-li, jak pokračovat, použijte rošádu. Průzkumy ukazují, že padesát procent Američanů, kteří sledují zprávy v televizi, si myslí, že za útokem na Dvojčata stál Saddám Husajn. Pane jo, mají teď díky televizi možnost šířit polopravdy okamžitě! Myslím, že televize znamená pro demokracii katastrofu.

Jak je to s důležitostí čtení knih?

Je těžké číst a psát. Očekávat, že někdo bude umět číst, je jako předpokládat, že někdo dorazí do koncertní síně, popadne housle a půjde na pódium. Když lidé dokážou číst, je to úžasná dovednost, ale jen velmi málo lidí to skutečně umí. Musím například zacházet opatrně s ironií – když něco říkám, a myslím tím pravý opak. Na středních školách se čtou Jatka č. 5 a někdy učitelé studentům řeknou, aby napsali autorovi… Někteří z nich si stěžují, že události nenásledují po sobě! Je prý už dost těžké číst knihu, v níž po středě následuje pondělí.

Váš otec byl architekt. Ale prý jste ho nikdy neviděl číst knihu. To strýc Alex, pojišťovák, vás přiměl číst.

Ano. A jeho doporučení byla naprosto prvotřídní. Předmluvy ke hrám George Bernarda Shawa na mě měly obrovský vliv. K čertu s jeho hrami. Vzpomínám si, že název jedné z jeho předmluv zněl „Křesťanství – proč to nezkusit?“.

Shaw, kterého jste označil za svého hrdinu, byl také socialista.

Být socialistou je zcela běžné a naprosto normální, asi jako fandit hasičům. Bývaly doby, kdy jsem mohl hlasovat pro ekonomickou spravedlnost, ale už nemohu. Svůj první hlas, korespondenční, jsem dal socialistickému kandidátovi – Normanu Thomasovi, křesťanskému ministrovi. Kdysi jsem měl na výběr tři socialistické strany – Socialistickou stranu práce, Socialistickou dělnickou stranu a zapomněl jsem, která byla ta třetí.

Jste hrdý na to, že pocházíte z Indiany?

Spíš na to, že pocházím ze státu, který nám dal Eugena Debse.

Myslíte Eugena Debse z Terre Haute v údolí řeky Wabash…

Tam byl popraven Timothy McVeigh. Eugene Debs řekl – a je to pouze parafráze Kázání na hoře, což je velmi socialistický styl psaní: „Dokud existuje nějaká nižší vrstva, patřím k ní. Dokud existují kriminální živly, jsem jedním z nich. Dokud je jediná duše ve vězení,“ což by zahrnovalo Timothyho McVeigha, „ne­­jsem svobodný.“ Co je na tom špatně? Ježíš byl ukřižován za to, že řekl přesně totéž.

Se dvěma miliony duší vězněných dnes ve Spojených státech by Debs měl hodně práce.

Debs by spáchal sebevraždu, protože by měl pocit, že s tím nemůže nic dělat.

Píšete ale i o dalším neznámém obyvateli Indiany, Powersi Hapgoodovi. Kdo to byl?

Powers Hapgood byl bohaté dítě. Jeho rodina vlastnila úspěšnou konzervárnu. Poté, co vystudoval Harvard, šel pracovat do uhelného dolu, aby zjistil, jaké to je. Stal se odborářem. Vedl demonstrace proti popravě Sacca a Vanzettiho. Poznal jsem ho až později, když se stal lokálním vedoucím Amerického průmyslového odborového svazu. Na demonstraci proběhla jakási rozmíška, dost velká na to, aby dorazila policie. Hapgood svědčil u soudu se členy Svazu, kteří dělali potíže. Soudce v jednu chvíli zastavil řízení a řekl: „Dobrá, proč by muž s vašimi výhodami, z bohaté, vážené rodiny, absolvent Harvardu, vedl takový život?“ Powers Hapgood odpověděl: „Proč? Inu, Kázání na hoře, pane.“ Dobrá odpověď, co? Mimochodem, jsem čestným prezidentem Americké humanistické asociace, kde jsem nahradil velkého spisovatele sci­-fi a biochemika Isaaca Asimova. John Updike, sám věřící, říká, že mluvím o Bohu víc než kterýkoli seminarista. Socialismus je ve skutečnosti forma křesťanství, socia­listé jsou lidé, kteří chtějí napodobovat Krista.

Křesťanství prostupuje vaši duši…

No pochopitelně. Je to kvalitní literatura. Je mi jedno, jestli je od Boha nebo ne, ale Kázání na hoře je mistrovské dílo, stejně jako modlitba Páně. Dvě nejradikálnější myšlenky v moři konvenčního lidského myšlení jsou E = mc² – tedy hmota a energie jsou jedna věc – a „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. V roce 1844 Karl Marx řekl: „Náboženství je opium lidstva.“ Řekl to v době, kdy opium a opiové deriváty byly jedinými léky proti bolesti. Mohl stejně dobře říci: „Náboženství je aspirinem lidí.“ V době, kdy řekl tuto hroznou věc, existovalo přitom zcela legálně otroctví. Kdo byl tehdy v očích milosrdného Boha nenávistnější? Karl Marx, nebo Spojené státy americké?

Řekl jste, že byste si za nic nenechal ujít Velkou hospodářskou krizi nebo druhou světovou válku. Proč jste to řekl?

Vlastně jsem to všechno zažil. Byl jsem tam, takže proto bych si to nenechal ujít ani za svět. Opravdu jsem byl voják pěchoty. Nečetl jsem o tom, byl jsem jím. To je otázka hrdosti. Byl jsem policejním reportérem chicagské tiskové kanceláře. O Chicagu jsem informoval jako pouliční reportér. A byl jsem i učitelem a podobně. Jsem vděčný za příležitost tolik toho zažít.

Když přednášíte na univerzitách, s jakou odezvou se setkáváte?

Velmi vstřícnou, nadšenou. Myslíte si, že po cracku se cítíte skvěle? Zkuste se mnou stát před jedním z těch vysokoškolských publik. Je to úžasné.

Z anglického originálu Kurt Vonnegut Interview, publikovaného 12. června 2003 na webu časopisu The Progressive, přeložila Marta Martinová.