Válka na Ukrajině trvá už osm měsíců a její konec je v nedohlednu. S mobilizací přišel i strach, jenž donutil odejít z Ruska 350 tisíc lidí. Po každém takovém šoku se ale většinová společnost vždy znovu normalizuje. Vžitou představu o nadřazeném a zároveň ohroženém Rusku nebude snadné vyvrátit.
Současný hédonismus ruských politických elit těží z nepsané dohody mezi obyvateli a mocí, která ve formě apolitické existence – podobně jako v jiných diktaturách – umožňuje aspoň zdání pohodlného žití. Letošní vpád Ruska na Ukrajinu mnoho komentátorů srovnává s druhou světovou válkou, avšak dnešní ruské útoky na ukrajinské civilní obyvatelstvo připomínají spíše první čečenskou válku z let 1994 až 1996. Tehdy Rusko – jako už vícekrát předtím – nastavilo politickou dichotomii způsobem „my a oni“ (Rusové a Čečenci) a vsadilo na lokalizaci války. Během druhé čečenské války se situace změnila, protože se zjevil naprosto bezvýznamný čečenský polní velitel a muftí Achmat Kadyrov, který výměnou za loajalitu získal nadvládu nad regionem a důležité místo mezi jinými prokremelskými loutkovými vládci. Státní propaganda začala hledat vnitřního nepřítele, takže se obyvatelé malé republiky rozdělili na Kadyrovovy stoupence a ilegály. Oficiální propaganda ze všeho obviňovala teroristy, proto byl útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001 dobrou záminkou pro vznik dočasné antiteroristické jednoty Ruska a Spojených států. Navíc se oficiální záminkou pro agresi v Čečensku stal boj proti téže al-Káidě, která zaútočila na USA.
Úzkost a strach
Vladimir Putin se v počátcích svého prvního prezidentského mandátu prezentoval veřejnosti jako opak předchozího zestárlého a nemocného vůdce, nepřestal si však nikdy hrát na vládce velké říše a upevňovat tradici nadřazené politické kultury v zemi, v níž zhruba 23 milionů obyvatel žije na hranici chudoby. Svým západním partnerům vyprávěl o válce s terorismem, čemuž sice málokdo věřil, ale konflikt v odlehlém severokavkazském regionu nikoho příliš nevzrušoval. Po anexi Krymu se ruský režim ocitl v částečné izolaci, a tak Putin vsadil na jistotu a začal se odvolávat na sovětský válečný heroismus z druhé světové války, opěvovaný mnoha spisovateli či režiséry.
Aktuální válka na Ukrajině představuje kombinaci obou strategií čečenských válek: konflikt my versus oni (ruská kulturní tradice proti demoralizovanému Západu) a zároveň vyzdvihování spojenců i zatracování odpůrců ruského režimu uvnitř země. Intenzivní glorifikace druhé světové války v ruských médiích a heslo ruské propagandy z roku 2015: „Svět si pamatuje!“ dává v tomto kontextu smysl. Tato minulost totiž stále nevymizela z lidské paměti, proto není nic jednoduššího než stisknout správné emoční tlačítko.
Filosof Søren Kierkegaard rozlišoval mezi strachem a úzkostí. Rusko v posledních letech žilo právě ve stavu úzkosti, který vyvolává něco neznámého, cosi, co nemá konkrétní podobu a vede k čekání na nějaké znamení shůry, příchod nového spasitele či jiné zázračné postavy. Reálný pocit strachu přinesla až mobilizace, neboť září 2022 znamenalo pro Rusy konkrétní nebezpečí, které nutí člověka k reakci – buď před válkou utéct, nebo se do ní zapojit. Válka a následná mobilizace ukázaly nejen světu, ale i obyvatelům Ruska jinou tvář domovského prostoru. Ještě na začátku konfliktu panovala představa, že za dva tři měsíce bude všechno v pořádku. Jenže místo toho přišla normalizace války – ukázalo se, že i v takovémto světě lze dál žít.
Mobilizace byl šok, který se přímo dotkl každého. Nejméně tři sta padesát tisíc Rusů po jejím vyhlášení opustilo hranice. Samozřejmě, že si západní média hned položila legitimní otázku, proč tito muži začali jednat až ve chvíli, kdy válka dorazila k jejich dveřím, ale zabíjení obyvatel Ukrajiny neřešili.
Ve válce presumpce neviny neplatí, černobílé vidění světa funguje líp. Člověk by však měl být souzen za své činy, nikoli za státní příslušnost, kterou má uvedenou v pasu. Spolu s uplatňováním kolektivní viny přišel ze strany evropských zemí zákaz vydávání víz, což pouze stvrdilo panující protiruské společenské nálady, včetně těch, které vytvářejí média. Kolektivní odmítnutí je vždy dočasně levnější řešení problému než náročnější posuzování jednotlivých případů příchozích, které vyžaduje finance a psychicky odolné úředníky. Tato situace ale hraje Putinovi do karet, utvrzuje státní propagandu a posiluje její zvrácené argumenty, že celý svět stojí proti Rusku, a proto je třeba se světem bojovat. Putinův režim se zakládá na propagandě a depolitizaci společnosti, válka se ovšem ukázala jako skvělá záminka pro autoritářskou repolitizaci části společnosti.
Úprk před puchem války
Dnes Rusko opouští mnoho lidí. Samozřejmě, že se mezi nimi najdou bývalí gaučoví patrioti, ale většina prchá před „mrtvolným puchem války“, řečeno slovy básně Pryč s ní Vladimira Majakovského. I tato potřeba úniku pramení ze strachu způsobeného fyzickým ohrožením. V únoru a v březnu lidé také odjížděli, ale většina se brzy vrátila. Neměli kde žít, nesehnali si práci nebo jim jednoduše došly peníze. Po návratu zpět do vlasti si někteří kompenzovali pocit selhání tím, že pomáhali Ukrajincům deportovaným z obsazených území do Ruska uprchnout do Evropy, protože si chtěli zachovat aspoň zbytky důstojnosti. Exulantů říjnové vlny je více, zatím mají kde bydlet. V něčem se ale situace opakuje, protože byty za rozumnější ceny – minimálně v Gruzii nebo v Kyrgyzstánu – jsou pryč a Evropa své dveře postupně zamyká.
Ještě několik týdnů po vyhlášení mobilizace v zemi panoval šok a zmatek, ale teď se znovu život vrací k postoji, jejž nejlépe vystihuje strkání hlavy do písku. Noví exulanti s batohem a počítačem se pokoušejí pracovat na dálku, čekají na rodiny, ale nemají jim co nabídnout. Už se nebojí trestního stíhání, ale nového startu bez sociálního kapitálu – také proto se u mnoha ruských emigrantů zhoršily problémy s depresemi a se závislostmi. Důležité však je nepoddávat se strachu ani nenávisti. Ruská propaganda bude i nadále šířit špinavé pomluvy a manipulovat. Generalizace na účet celého ruského národa stejně jako internetové poradenství zpoza klávesnice na téma svrhnutí režimu asi také jen tak neustanou. Cesta ven vede jen přes kolaps aktuální polovojenské diktatury. Zároveň se nesmějí uvolňovat uvalené sankce, nesmí ustat podpora Ukrajině a nenávist se musí zaměřit proti Putinovi a ruské politické elitě, která je přímo zodpovědná za rozpoutání války. Rusové se tudíž musí poučit a zapomenout na vlastní imaginární nadřazenou pozici. Bude se to hodit, až prohrají a začnou se vzpamatovávat z roku 2022, ale i z dalších událostí 20. a 21. století.
Autorka je komparatistka.