„Co se vám stalo, signore? Co je vám?“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Když se jim to konečně podařilo, bezvládné tělo v kapuci a dlouhém tmavohnědém, vodou nacucaném plášti rozhodilo paže jako bezvládný krab těžká klepeta. Z balkonu, odkud jsem se díval, to vypadalo, že má obě paže navlečené ve vycpaných rukávcích, jaké se používají při výcviku psů. A že jimi touží někoho sevřít v náručí, měkce scvaknout, kohokoli. Už se úplně rozednilo, moře se stáhlo daleko, slunce špatně zakryly řídké mraky a z území širokých kaluží, které se měděně leskly mezi plochami písku, taky leskle hnědého, bolely oči. Ale já je nespouštěl z té trojice uprostřed holého mořského pole, odrážejícího obdobně pustou oblohu – a viděl všechno. Až po pohřební dodávku s nápisem Pompe Funebri Fabbri.
A tak když za další hodinu zadrnčel zvonek a za dveřmi apartmánu podupával karabiník a oklepával si písek z bot (asi mě předtím někdo zahlédl, jak stojím na balkoně, a upozornil ho), mohl jsem s naprostou jistotou prohlásit, že mrtvola, kterou – což jsem zdůraznil – jsem zprvu považoval za vyplavený kmen nebo možná špalek, ležela na stejném místě už před pátou hodinou ráno a že jsem dřív, nežli se objevili ti dva, nikoho jiného na pláži neviděl. Chtěl jsem dodat, že jediný, koho jsem ještě za tmy zahlédl, byla uklízečka z restaurace Passatore, která má ve zvyku zkracovat si cestu přes okraj pláže, ale karabiník mě zdvořile požádal, zda by se mohl podívat na balkon. Ukázal jsem mu místo, z něhož jsem výjev pozoroval.
„Není tu moc dobrý výhled,“ poznamenal, když se rozhlédl. „Ten tamaryšek vám zakrývá půlku pláže.“
„Víte, najímám si tenhle byt přes patnáct let, každý rok, vždycky v říjnu,“ odpověděl jsem, „a jsem na ten pohled zvyklý. Kdyby ráno za tím stromem někdo šel nebo se tam schovával – jestli myslíte tohle –, rozhodně bych si toho všiml.“
Karabiník neřekl nic.
Stáli jsme vedle sebe na balkoně a mlčky se dívali, jak slunce, které se vysmeklo zpoza mraku, prudce zalilo mělčinu, v jejímž středu stály dva policejní vozy s rozsvícenými světly a zapnutými majáky. Vzápětí se znovu zatáhlo. Pohřební vůz už odjel, ale místo, kde předtím leželo tělo, zůstávalo ohrazené policejní páskou, za níž se pohybovalo několik postav, které dělaly svou práci. Moře stálo daleko, v naprosté tichosti. Lehká šedozelená koruna tamaryšku se převalovala ve větru, rozevírala se a zavírala a oranžové signály policejních aut se s ní mísily – v zacloněném slunci, na hnědém, tlumeně třpytivém pozadí to působilo téměř dramaticky.
Karabiník si s omluvným posuňkem nasadil sluneční brýle.
„Utopil se?“ osmělil jsem se a pomyslel také na to, že návštěva se snad chýlí ke konci.
„Ani ne,“ podíval se na mě. „Byl rozkuchanej jak králík.“
„Panebože.“
„Vlastně byla,“ dodal. „Byl to prostitut.“
Když jsme se rozloučili, trochu jsem si ještě zdříml a pak se celé dopoledne potloukal po pobřeží a čekal na oběd. Slunce už zůstalo za mraky, bylo po sezóně a všední den, všechny bary zavřené – a v Passatore otevírali až v půl druhé. Nikde nikdo. Na vzdálenějších plážích směrem k Lido di Savio jsem zahlédl sběrače mušlí, jak klecovými hráběmi rozrývají písek, ale tady bylo zcela pusto. Jeden pejskař, kterého jsem neznal ani od vidění. Postarší dvojice v barevných větrovkách, určitě Němci nebo Holanďané, oba bělovlasí, se fotografovala s racky nedaleko místa ranního nálezu, které už bylo uklizené. Moře se pomalu vracelo. Rozkuchanej jak králík, opakoval jsem si. V tamaryšku, pod nímž jsem se v jednu chvíli ocitl a podíval se jeho oblačnými větvemi na svůj vlastní balkon, nerušeně řádilo hejno strak. Stánek s piadinou měl otevřeno a majitel Giulio samozřejmě mluvil o vraždě, hned, nemluvil o ničem jiném, po celou dobu, co jsem pil kávu, jen o té vraždě, pořád dokola.