Sníst srdce jako Dahmer

Americká minisérie Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera rekonstruuje život nechvalně proslulého zabijáka, který za více než deset let zavraždil sedmnáct mladých kluků a mužů. Projekt pro streamovací platformu Netflix vytvořil matador americké televizní zábavy a showrunner Ryan Murphy. Série v mnohém pomyslně navazuje na Murphyho díla z jeho dřívější kariéry na televizní stanici FX, a to především na kriminální seriál American Crime Story, věnovaný nejznámějším americkým zločinům. Na příběhu sériového vraha Jeffreyho Dahmera tak rozvíjí a v mnohém variuje témata, která analyzoval již v druhé sérii American Crime Story, reflektující okolnosti, jež vedly k vraždě známého módního návrháře Gianniho Versaceho. Příběh Versaceho vraha Andrewa Cunanana jsme ­sledovali především prizmatem rasové otázky a všeobecně akceptované homofobie v devadesátých letech minulého století a stejně tak i na Dahmerův příběh nahlížíme skrze komplexní studii americké společnosti sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Vrah není kamarád

Příběh Jeffreyho Dahmera dodnes patří k těm k nejděsivějším případům americké kriminalistiky dvacátého století. Po jeho dopadení v roce 1991 bylo odhaleno, že stojí za mnoha brutálními vraždami převážně mladých gayů afroamerického a asijského původu. Poté, co své oběti zdrogoval a následně uškrtil, prováděl na většině mrtvých těl zvrhlé experimenty a většinu z nich i snědl. Murphy se svým autorským týmem, do kterého patří i jeho blízký spolupracovník Ian Brennan a scenáristka Janet Mock, však nezaměřují svou pozornost pouze na bestiální činy duševně narušeného titulního antagonisty, ale nahlížejí příběh z perspektivy ostatních postav z jeho blízkého prostředí; od samotných obětí přes rodiče až po sousedy z černošské čtvrti. Známý příběh masového vraha tak zasazuje do zcela nového kontextu a zároveň se vymezuje vůči dvěma dřívějším zpracováním, celovečerním snímkům Dahmer (2002) a My Friend Dahmer (Můj kamarád Dahmer, 2017).

Minisérie tak slouží především jako obžaloba nerovnoprávné Ameriky. Policie sice dlouho dostávala stížnosti na zápach z Dahmerova bytu a měla k dispozici i výpovědi přeživších, kterým se podařilo uprchnout, ale vzhledem k rasovému původu a homosexuální orientaci obětí vyšetřovatelé případu nevěnovali větší pozornost. Tvůrci reflektují právě těžkopádný přístup policistů a naprosté selhání bezpečnostních struktur ve vztahu k Dahmerovým zločinům. Mezi nejznámější patří případ jedné z obětí, čtrnáctiletého Koneraka Sinthasomphona, kterému se omámenému podařilo z vrahova bytu uprchnout, ale přivolaná policie ho sama pomohla vrátit k Dahmerovi zpět v domnění, že se jedná jen o vášnivější mileneckou hádku mezi dvěma muži.

Pohled obětí

Dahmerovy zločiny v sérii slouží zároveň jako alegorie mocné bílé Ameriky, která kanibalizuje a utlačuje Ameriku barevnou a v mnoha ohledech bezmocnou. Série rekonstru­uje společenský konsenzus daného časového období, který mnohdy vehementně odsouval LGBT otázky až na hranici společenské tolerance. Stejně jako v American Crime Story – Versace i zde Murphy vnímá jako hlavní nositele homofobie a rasových předsudků postavy policejních vyšetřovatelů, jejichž postoj je zapříčiněn především absolutním nepochopením a ignorancí světa lidí s odlišnou sexuální orientací a etnických minorit. Divácké zděšení tak v rámci minisérie nevyvolávají ani tak násilné činy, jako spíše stav společnosti, která je svou netečností v mnohém podporuje a obrací svou pozornost k osobě vraha a deliktům, jež napáchal, i po jeho dopadení, místo aby se zajímala o osud obětí a jejich rodin. V rámci žánru true ­crime i v kontextu Murphyho tvorby se jedná o poměrně výjimečný počin, který reflektuje konsekvence Dahmerových zločinů pro velké množství postav. Například scény z domu, kde Dahmer bydlel, ilustrující, jak sousedé ještě dlouho po jeho odsouzení chodili společně spát do chodby v suterénu domu, aby se necítili sami, nebo reakce rodin obětí na vyobrazovaní vražd v popkultuře a v médiích patří mezi nejsilnější a v rámci daného žánru i poměrně unikátní.

Celá minisérie také pracuje s kritikou tradičního pojetí nukleární rodiny, jejíž dysfunkčnost může v očích tvůrců vést až k takovýmto tragickým následkům, ale podprahově pokládá i obecnější otázku: Vytváří si společnost monstra sama? Jde o příběh jedince, který je kvůli své odlišnosti „uvězněn“ ve světě na okraji a nezájem okolí v kombinaci s osamocením v něm nastartuje iracionální touhu splnit si své zvrhlé tužby. Tvůrcům se daří vystihnout celospolečenské problémy dané doby, ale pokud se jedná o skutečné motivace titulního vraha, jsou velmi opatrní a nemají vždy konkrétní odpověď. Motivy jako složitý vztah s rodiči, šikana nebo všeobecné nepochopení tu většinou nejsou detailně rozpracovány, ale spíše jen naznačeny. Minisérii by se dala vytknout i zbytečná sexuální objektifikace protagonisty, a to především ve scénách, v nichž svádí své oběti v klubu. Některé obrazy svou nepřiměřenou estetikou, jejímž cílem je vytvořit erotické dusno, balancují na hranici dobrého vkusu a vysloužily si i kritiku ze strany pozůstalých.

Trauma a celebrita

Ryan Murphy vstoupil do světa streamování před pár lety, když uzavřel se stanicí Netflix největší kontrakt v historii televize. Nicméně jím produkované nebo napsané série – satirický Politik (The Politician, od roku 2019), Hollywood (2020), ve kterém se ve velkém přepisovaly dějiny kinematografie, nebo žánrově rozklížená Ratchedová (Ratched, od roku 2020) – byly prozatím přijímány spíše rozpačitě. S uzavřenou minisérií Monstrum. Příběh Jeffreyho Dahmera se tak vrací k žánru, s nímž v průběhu své kariéry slavil největší úspěch. Sázka na jistotu se mu vyplatila a z minisérie se po pár prvních dnech od vypuštění stal hit.

V obecnější rovině Murphyho počin upozornil na zapomenutá traumata amerických dějin a vystavěla obětem důstojný pomník, když ten reálný se v místě, kde Dahmer své oběti připravil o život, dodnes navzdory úsilí aktivistů nepodařilo postavit. V druhém sledu pak spustil zájem o osud Dahmera i jeho obětí, a to především na sociálních sítích. Na platformě TikTok se staly populárními montáže, v nichž lidé tančí na známé songy zmiňující jméno Jeffreyho Dahmera. Nejvíce trendy se v tomto směru stal úryvek ze staršího songu Katy Perry Dark Horse, ve kterém se rapuje: „I call her Karma. She eat your heart out like Jeffrey Dahmer.“ Byť se Murphy a jeho tým pokoušeli o reinterpretaci Dahmerova příběhu s apelem na empatické vyobrazení důsledků celé kauzy, nevědomky iniciovali senzacechtivé přiživování se na tomto fenoménu. To však možná více než o kvalitě série vypovídá o stavu naší společnosti – a především té americké a její (ne)schopnosti vztahovat se k traumatickým událostem svých novodobých dějin.

Autor je filmový publicista.