Kurt Vonnegut u nás mohl díky „protikapitalistickému“ zaměření vycházet i během normalizace. V textu zaměřeném na jeho vazby k českému publiku se dozvídáme nejen o autorově nečekané návštěvě roku 1985, ale i o natáčení Jatek č. 5 v Praze a v Mostě.
Někteří američtí spisovatelé měli pro českého čtenáře tu výhodu, že byli za bývalého režimu vyhodnoceni jako pokrokoví či antikapitalističtí autoři, takže měli vrátka do českých knihoven otevřená. Stalo se to hned v prvním roce politického uvolnění – 1956 – s Rayem Bradburym, který tehdy vyšel v revue Světová literatura. A později takto Češi podchytili i Kurta Vonneguta, a to díky jeho protiválečnému románu Jatka č. 5 z roku 1969.
Na jedné vlně
Protiválečné romány komunistická cenzura tolerovala a ve Vonnegutově humoru nedokázala identifikovat žádné zásadně nevhodné obsahy. V roce 1973 tedy dílo vyšlo v českém překladu, ovšem překladatel Jaroslav Kořán v knize uveden nebyl, neboť se v té době nacházel ve vězení, kam se dostal poté, co byl společně s Ivanem M. Jirousem, Eugenem Brikciusem a Jiřím Daníčkem odsouzen za zpěv protiruských písní v hospodě U Plavců. Po propuštění byl Kořán převelen z pozice dramaturga na Barrandově k práci technika vyhnívacích nádrží pražských kanalizací. Překládal však dál, a když vyšel roku 1976 česky Vonnegutův román Kolíbka, v tiráži se tentokrát jeho jméno objevilo. O pouhý rok později Kořán společně s Václavem Havlem a dalšími vymýšlel znění Charty 77; on sám ji však nepodepsal, a proto mohl nadále překládat pod svým jménem.
Jen pro připomenutí, v Jatkách č. 5 se Vonnegut vypsal z traumatického zážitku svého mládí. Za druhé světové války byl odveden na frontu a zajat Němci. Normálně by jako vysokoškolák válku strávil někde u stolu jako člen Záložního důstojnického výcvikového sboru, ale byl odtamtud vyhozen pro špatný prospěch a také kvůli jedné své publikované satiře, která se armádě nelíbila. Chápete už asi, proč s ním byl Kořán na jedné vlně.
Zatímco Vonnegut absolvoval válečnou přípravku, jeho matka se v depresích předávkovala prášky. O tři měsíce později již byl vysazen v Evropě a posléze zajat. Když ho převáželi do Drážďan, zaútočilo na konvoj americké letectvo. V Drážďanech pak byl svědkem amerického bombardování, které jako zázrakem přežil, protože zajatci měli lůžka v podzemní chladírně. Spolu s ostatními zajatými pak musel vyprošťovat z rozvalin mrtvá těla civilistů. Později často opakoval cynický bonmot, že byl jedním z mála, kdo – díky úspěchu Jatek č. 5 – na tomto bombardování vydělal.
O strojích a lidech
Čeští čtenáři poznávali Vonneguta na přeskáčku. Jako v pořadí třetí vyšlo česky Mechanické piano, jeho románová prvotina z roku 1952. V ní autor vytěžil své předchozí zaměstnání technického redaktora v mamutí společnosti General Electrics. Chtěl psát o strojích a lidech tak, jak to viděl kolem sebe. Jenže to všechno promítl do blízké budoucnosti po třetí světové válce a vznikl mu sociální román, antiutopie. Vonnegut knihu věnoval inženýrům, protože k nim měl blízko jak v práci, tak v rodině. Popsal, jak inženýři a nižší manažeři pomohou prostřednictvím automatizace zlikvidovat střední třídu, takže zbude jen vyšší třída a ti, kteří v závodu se stroji prohráli. V knize se jim říká „krumpáče a lopaty“. Vykonávají s nechutí podřadné fyzické práce, výše postavenými lidmi hluboce opovrhují. Sociální propast se už dávno rozšklebila. Pro českého čtenáře to bylo myslím něco, co od amerického spisovatele sci-fi tak úplně nečekal.
Ostatně ani Vonnegut se za sci-fi autora nepovažoval, podobně jako na počátku u nás Josef Nesvadba. Dozvěděl se to až z recenzí na Mechanické piano. A spokojený s tím moc nebyl. Jak uvedl později, vadilo mu, že si „příliš mnoho literárních kritiků plete šuplík s označením science fiction se záchodovou mušlí“. A dodal: „Do tohoto šuplíku se spisovatel dostane, když začne věnovat pozornost technice. Zůstane vám z toho pocit, že nikdo nemůže být uznávaný spisovatel a zároveň rozumět tomu, jak funguje lednička.“
Jatka č. 5 z Vonneguta učinila miláčka americké mládeže a protiválečné poselství se trefilo do sílící deziluze z války ve Vietnamu. V kontextu science fiction je zajímavé, že románu věnoval obsáhlý esej Michael Crichton, budoucí autor sci-fi bestsellerů, který měl v té době za sebou několik nepříliš úspěšných románů vydaných pod pseudonymy. Text vyšel v roce 1969 v časopisu The New Republic. Crichton v něm nejprve popisuje, jak sci-fi zaspala dobu a jak teprve ke konci šedesátých let začíná přitahovat kvalitní spisovatele, což se podle něj detektivce stalo již o dvacet let dříve. Mezi takové autory řadí i Vonneguta, ale s tím jsou podle Crichtona samé problémy. Řada lidí ho nebude číst, protože je přece „spisovatelem sci-fi“. Pro jiné bude nestravitelný jeho zdánlivě naivní a žertovný styl psaní. A také Vonnegut jako správný satirik střílí do všech stran. Není u něj možné určit, na jakou stranu se sám přidává. „Vonnegut patří k těm vzácným autorům, kteří jsou ochotní zvednout víko popelnice a pečlivě zkoumat její obsah,“ píše metaforicky Crichton. Vonnegut podle něj zneklidňuje, protože dokáže psát o příšerných věcech s naprostým klidem, ba poezií.
Mezi českými čtenáři, přinejmenším v žánru sci-fi, asi nejvíce zarezonoval román Kolíbka. Vonnegut právě v něm nalezl svůj spisovatelský styl. A přiznejme si, který ze spisovatelů je rozpoznatelný okamžitě, po několika přečtených větách? Způsob, jakým Vonnegut volí slova a strukturuje text, je jedním z největších autorových přínosů pro literaturu.
Kolíbka sice nenese poselství útočící na komunismus, ale přesto obsahovala množství pasáží, které neprošly buď cenzurou, anebo autocenzurou překladatele. Když Jaroslav Kořán opravoval text k porevolučním vydáním, zanesl prý na 1200 změn, většinou však neideologického rázu. Všechny je spočítala Lenka Strmísková ve své závěrečné práci na Masarykově univerzitě, v níž srovnávala předrevoluční a porevoluční vydání Kolíbky. Dnes už se asi nedopátráme, proč Kořán nahradil „zhovadilého šibeničníka“ „černým hajzlem“, ale je asi zřejmé, proč byla v žertovné zmínce „komunistická strana“ nahrazena „rybářským spolkem“. Zmínky o komunismu jsou kupodivu upozaděny i tam, kde naopak odhalují temnou tvář Ameriky za McCarthyho éry. A tak je jedna z postav knihy propuštěna z práce v prvním vydání pro příliš měkký přístup nikoli ke komunistům, ale k barevným. Někde chyběly v českém překladu celé věty. Překvapivě i takové, které nebyly politické, ale „jen“ bokononisticky nihilistické, co se budoucnosti lidstva týče.
Kurt v Česku
Vonneguta s Českem spojuje také skutečnost, že se tu v roce 1972 natáčela hollywoodská filmová verze Jatek č. 5. Za kamerou stál Miroslav Ondříček. Vonnegut byl sice z filmu nadšený, ale dílo brzy zapadlo, ačkoli získalo cenu poroty na festivalu v Cannes. Drážďany před bombardováním tu představovala Praha, Drážďany po bombardování Most, jehož staré město bylo tehdy demolováno kvůli rozšiřující se těžbě uhlí.
Vonnegut na roli Prahy nezapomněl, a tak se v březnu roku 1985 uskutečnilo něco, co v té době znělo jako hodně fantastická sci-fi. Kurt Vonnegut přijel do Prahy, v Knihkupectví Karla Čapka proběhla autogramiáda a na americké ambasádě pro zvané hosty osobnější setkání se spisovatelem a možná první česká, byť ne zcela veřejná projekce filmu Jatka č. 5. Spisovatel, bezpochyby sledovaný tajnou policií, také v Praze zasadil strom svobody poblíž sídla pronásledované Jazzové sekce.
Díky tomu má mnoho Čechů v knihovně vlastnoručně podepsané české vydání některého z Vonnegutových děl, pokaždé včetně vonnegutovské hvězdičky značící řiť. Nad jedním artefaktem k podpisu však Vonnegut ve vinohradském knihkupectví pozvedl obočí. Pavel Kosatík mu přinesl podepsat samizdatovou sci-fi antologii Lety zakázanou rychlostí, v níž vydal autorovu povídku Velký vesmírný pich (The Big Space Fuck), původně z roku 1972. Jde o nejznámější Vonnegutovu krátkou povídku, ostře kritizující maskulinní notu amerického vesmírného programu. Do vesmíru jsou v ní posílány lidské spermie a celé je to traktováno jako machistická oslava chystaného znásilnění galaxie v Andromedě.
Autor se kasal, že jde o první publikovanou prózu obsahující slovo „fuck“ přímo v názvu, ale v tom se mýlil. O tři roky dříve vydal J. G. Ballard, tedy rovněž sci-fi
autor, satirickou povídku Proč chci opíchat Ronalda Reagana (Why I Want to Fuck Ronald Reagan). Nejprve vyšla samostatně a vynesla vydavateli soudní proces. Když byla v roce 1970 zařazena do sbírky Ballardových povídek, šel celý vytištěný náklad po zásahu policie do stoupy.
Na setkání s Vonnegutem na ambasádě byl tehdy přítomný i Ondřej Neff, který pak o akci napsal humornou reportáž do sci-fi fanzinu Trifid. Neff popisuje veselí, s jakým Pražané poznávali ve filmových Drážďanech pražskou Malou Stranu, i rozpaky, jež zavládly, když bylo přítomné publikum vybídnuto k dotazům na spisovatele. „Všichni Češi se styděli, akorát jeden americký bafuňář se zeptal: ,Co píšete, Mistře?‘ a von řek, že knihu, která se bude vodehrávat za milión let vod teďka, a že lidi budou mít malý mozečky a ploutve místo rukouch, což je výhoda, neboť nebudou moct střílet ze samopalu.“
Spisovatel zjevně hovořil o románu Galapágy, který vyšel ještě před listopadem 1989 ve slovenštině, takže ho všichni fanoušci sci-fi přečetli slovensky. Na české vydání se muselo ještě jedenáct let čekat. Tak to chodí.
Autor je publicista.