V rakouských prezidentských volbách obhájil mandát Alexander Van der Bellen, jenž byl v minulosti předsedou Zelených. Odvozovat z jeho vítězství světlou budoucnost zelené politiky ale úplně nelze, neboť jeho výhra v první řadě souvisí s úspěšným výkonem funkce a také s logikou přímé volby.
Rakouské prezidentské klání bylo tentokrát ve stínu velmi důležitých voleb italských a brazilských, důležitých voleb českých, zajímavých voleb švédských a kuriózních voleb bulharských (už čtvrté od roku 2021). Proto stojí za to se na ně blíž podívat prizmatem dvou otázek: Co ukazují o změnách v politice u našich jižních sousedů? A co vypovídají o tom, jak si v Evropě stojí zelená politika? Úřad suverénně obhájil první zelený prezident v historii země Alexander Van der Bellen.
Začněme první otázkou. Rakousko je průkopníkem přímé volby prezidenta v regionu. Tři z jeho sousedů – bez výjimky země postkomunistické – ji zavedly o půl století později. Další tři (Německo, Itálie, Maďarsko) zůstávají věrné čistě parlamentnímu modelu. Stranou nechávám ministát Lichtenštejnsko a zvláštní politický systém Švýcarska. Je férové podotknout, že jsem stejně jako většina mých kolegů politologů a ústavních právníků byl proti zavedení přímé volby v Česku. Kdyby to jen trochu šlo, byl bych dokonce i dnes pro návrat k nepřímé. Sluší se ale poznamenat, že jsou země, kde přímá volba ze specifických důvodů dlouhodobě funguje dobře. Jednou z nich je Francie, kde je prezident hlavou státu i vlády. Druhou je právě Rakousko, kde je prezident naopak slabý a oním důvodem je stabilita stranického systému.
Logika přímé volby
Dlouhých 65 let se v prezidentském úřadu v Rakousku střídali jen zástupci dvou hlavních stran, socialistů a lidovců. Zpravidla šlo o konsenzuální osobnosti, které úřad vykonávaly inteligentně, to jest s citem a smyslem pro parlamentně-kancléřskou logiku režimu. Kandidátů ve volbách bylo většinou jen velmi málo. Prezidentům se vždy dařilo hladce si zajistit znovuzvolení (jedinou výjimkou byl Kurt Waldheim, který na druhý mandát ani nekandidoval). Van der Bellen na tradice a styl výkonu úřadu navázal znamenitě. Vládní lidovci a opoziční socialisté proti němu ani nepostavili protikandidáta.
Dává tedy vůbec smysl mluvit o politické revoluci? Nebyla to spíš divná anomálie, že si funkci tak dlouho dělily jen dvě partaje? Ostatně Zelení jsou umírněnou prosystémovou stranou, která s lidovci spoluvládne v koaliční vládě. Za pozornost stojí i fragmentace na poli kandidátů nebo nárůst nestandardních prvků a antisystémového apelu. V tomto směru trend z roku 2016 pokračuje. Tehdy ještě kandidovali reprezentanti obou hlavních stran a skončili hluboko v poli poražených, každý se zhruba jedenácti procenty. Kandidátů bylo celkem pět a na druhém místě byl stejně jako letos představitel pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ).
Letos bylo kandidátů již sedm. Česká média si všimla zejména třetího v pořadí (s přibližně osmi procenty), lékaře, hudebníka a baviče Dominika Wlaznyho (uměleckým jménem Marco Pogo), díky němuž má i Rakousko, zhruba třicet let po Česku, pivní stranu – Bierpartei. Zbývající tři kandidáti reprezentují různé polohy antisystémové okrajové pravice. V kontextu jejich zisku je třeba číst vcelku slabých osmnáct procent pro kandidáta FPÖ Waltera Rosenkranze. Tassilo Wallentin s osmi procenty je exponentem rakouského oligarchy a expolitika Franka Stronacha, který kdysi snil o radikálně neoliberální přestavbě Rakouska. Wallentin se „proslavil“ především podivnými sexistickými memy na instagramu. Gerald Grosz zaujal heslem „make Austria Grosz again“. Trumpovská inspirace není náhodná, protože Grosz představuje pokračování haiderovské linie FPÖ. Nepřekvapí tedy jeho proruské pozice, odpor proti migraci a kritika pandemických opatření. Michael Brunner z antivaxerské strany MFG může být svými dvěma procenty zklamán – pandemie již zkrátka není téma. Jen budoucnost ukáže, zda trend potrvá a zda Rakousko po až „nudně“ stabilním pětašedesátiletém fungování přímé volby definitivně naváže na země středovýchodní Evropy, kde se daří kandidátům mimo hlavní politické strany, mnohdy i různým celebritám, komikům, či politicky zcela okrajovým postavám.
Budoucnost zelených stran
Lze z Van der Bellenova triumfu něco dovozovat ohledně politických akcií zelené politiky, ať již v Rakousku či v Evropě? Jeho 57 procent v prvním kole je třeba číst především jako ocenění dobrého výkonu ve funkci. Navíc pozor, v obdobných situacích, kdy proti obhajiteli funkce nepostavila kandidáta žádná z prosystémových stran, jde v kontextu Rakouska o relativně slabý výsledek. Rakouští Zelení jsou poprvé ve vládě, v personálně ne zrovna stabilní koalici s pravicovými lidovci. I hladčeji fungujícím a ideově kompaktnějším vládám se stává, že menší koaliční partneři bývají v dalších volbách vytrestáni. Skutečným testem tak pro Zelené budou až parlamentní volby v roce 2024.
Zelení v Evropě dosahovali rekordních výsledků před nástupem pandemie. V jejím důsledku vlna zájmu o klima opadla. Další krize – válečná a energetická – jim také nevěští nic dobrého. Chtělo by se říct: jde-li o lidské zdraví, životy, teplo, světlo, jídlo a ekonomiku, musí jít planeta stranou. Jak přesvědčivě se Zeleným bude dařit na tuto zdánlivě neprůstřelnou lidovou intuici reagovat, to se uvidí. Realita války (a západní podpory napadené zemi) evropské zelené strany konfrontuje s jejich pacifistickými kořeny. Zatím si v této zkoušce zdravého úsudku vedou dobře. Nepropadají pomýlenému appeasementu, tak typickému pro populistickou pravici. V otázce energií asi nebudou chtít ustupovat ze svých pozic, což se jim v řadě zemí může vymstít. Nejtěžší dilema je možná čeká v tématech ekonomických. Zde by byl namístě zřetelnější obrat doleva. Tápání sociální demokracie, setrvalé oslabování krajní levice, ale především palčivost otázky, jak klimatickou politiku skloubit se sociální citlivostí a příčetností, k tomu otevírá příležitost. Zároveň ale platí, že zelené strany mnohde spolupracují s pravicí či centristy, že reprezentují spíš středové liberální městské voličstvo a že se (i kvůli tomu) nechávají až příliš unášet neplodnými kulturními válkami, byť je sami nevyprovokovali.
V českém stranickém systému je zatím funkčně zastupují Piráti. Čeští Zelení totiž stále sedí na „trestné lavici“ za dávnou účast v Topolánkově vládě. Piráti jsou možná právě dnes v podobné situaci, jako byli tehdy oni. Zelená politika by v Česku své místo měla, nebude to ale mít vůbec lehké.
Autor je politolog.