Cesta Ledem

Vyslechnout si a tlumočit několik rozhovorů s autorem je před psaním recenze ošidné, zejména když je spisovatel natolik rétoricky zdatný jako Jacek Dukaj, jehož devítisetstránkový román představuje důmyslnou narativní stavbu vybudovanou na solidních filosofických základech. Led (Lód, 2007) měl být původně pouze středně dlouhá povídka, nicméně na zhruba sté straně rukopisu autor pochopil, že příběh se příliš rozrůstá a že myšlenky, které chtěl vyjádřit, je nutné rozprostřít na větším prostoru. Přesto musel nakonec text krátit. To dobře ilustruje jeho vztah k psaní, které pramení z obsesivní touhy vyslovit určitou myšlenku. Že si pro to Dukaj vybírá svět, v němž fungují trochu jiná pravidla a historické události se vyvíjely odlišným způsobem než v realitě, je důsledkem potřeby najít odpovídající narativní vyjádření své vize.

I proto autor odmítá schematické zařazování románu Led do přihrádky sci­-fi. „Je to jen marketing,“ odpovídá na podobné soudy. A podobně reaguje na zjednodušující otázky, zda jeho kniha – v originále vydaná před patnácti lety – předvídala aktuální vývoj na Ukrajině. „Poláci nemusejí být jasnovidci, aby měli z Ruska obavy. Vyplývá to z naší historické zkušenosti,“ vysvětluje Dukaj. „Mým cílem ale nebylo věnovat se imperiálním choutkám Moskvy.“ Alternativní dějiny pro něj představují prostor, v němž může vytvořit pokusný svět. Bodem zvratu, kdy se dějiny v Ledu začínají odvíjet jinak, než jak je známe, je rok 1908, kdy na Sibiř dopadne meteorit obsahující mimozemský prvek tungetit. Následuje zamrzání části země vyvolané působením této látky. Namísto hledání odpovědi na otázku, kdy skončí rusko­-ukrajinská válka, můžeme v románu nacházet určité paralely k tomu, jak funguje rozdělený svět a mocenské hry. V tomto smyslu Led skutečně aspiruje na „velký román“ s ambicí stvořit svébytný narativní vesmír.

Pravda a lež

Inspiračním zdrojem byla stať Tadeusze Kotarbińského Otázky existence budoucnosti z roku 1913, v níž se polský filosof a logik věnuje vztahu mezi pravdou a časem. Zatímco o minulosti lze podle Kotarbińského hovořit v kategoriích pravdy a lži, v rámci dvouhodnotové aristotelské logiky, o budoucnosti nelze podobné soudy s jistotou pronášet. Budoucnost je otevřená našim tvůrčím aktům a můžeme pouze předpokládat věci, které nastanou – například že přijde jaro. Hlavní hrdina Ledu Benedykt Gierosławski ovšem nevěří ani v danost minulosti. „Můžeš si být jistý jenom svým Teď. Všechno ostatní – všechno, co k Teď přináleží, ale nevměstná se do jeho hranic – je nejisté, existuje pouze jako domněnka postavená na Teď, a to pouze do té míry, do jaké jsi schopen si to domyslet.“ Benedykt žije v pomalu zamrzající Varšavě, ale myšlenkově se pohybuje v civilizaci Léta, ideovém systému s mnoha proměnnými, v němž je všechno možné a nic není pevné, nic nelze určit s přesností větší, než jakou přisuzujeme lidským smyslům a mozku. Protipólem je Zima, kde minulost zamrzla do jasně dané Historie a lidé své myšlení rozvíjejí na jasně vymezené škále pravda–lež.

Neurčitý Benedykt cestuje Transsibiřskou magistrálou za svým otcem Filipem. Ten byl deportován na Sibiř, ale podle informací Ministerstva zimy nejenže nezemřel, ale dokonce mluví s „přítuhami“, které mrazí vše, čeho se dotknou. To je klíč k ovládnutí zimy. V samotném Rusku spolu soupeří „ledňaci“ a „ottěpelnici“, z nichž první, jak název napovídá, si přejí udržet Zimu, cara a staré, „zamrzlé“ pořádky, zatímco druzí chtějí „tání“, revoluci a změnu – minimálně pro země, jako je Polsko. Připomeňme si, že pokud neproběhla první světová válka, Polsko jako samostatný stát na mapě neexistuje, je stále rozdělené mezi záborové mocnosti a jeho významná část patří Rusku. V románu se objevují i reálné historické postavy jako Nikola Tesla, Rasputin nebo Józef Piłsudski, u nichž vypravěč mísí reálné a hypotetické vlastnosti zcela v duchu otázek, které Led klade: nakolik reálné je naše vnímání minulosti? Jaké mechanismy řídí lidskou společnost? Jak se tvoří různé myšlenkové proudy a skupiny? „Existujeme natolik, nakolik existují přítuhy, nakolik existuje květ jinovatky na skle. Chvilkové zjitření hmoty, v jehož tvaru je obsažena právě schopnost vnímat myšlenky.“ Pád meteoritu naznačuje, že naše racionální víra ve fyzikální zákony může být velmi jednoduše narušena drobnou změnou pravidel.

Léto nahrazuje Zima

Benedykt se tedy vydává na svou archetypální cestu a proměna hlavního hrdiny je také hlavním spojujícím principem rozvětvujícího se příběhu plného digresí daných mimo jiné i evidentní zálibou vypravěče v popisu různých detailů, situací či nuancí pocitů jednotlivých postav. Benedyktova ne­-hotovost a ne­-jednoznačnost se stupňuje a prorůstá až do jazykových forem, v nichž slovesa přecházejí do neurčitých tvarů. V těchto scénách, analyticky rozebírajících gesta a společenské konstelace, Led připomíná prózy Witolda Gombrowicze: „Stud sevřel hrtan a průdušnici, hrdlo během několika vteřin vyprahlo, není možno polknout sliny, není možno popadnout dech, něco dusí na hrudi, tlačí na plíce – jak se zde pohnout, kde vzít energii, ramena jako z kamene, nohy jako z olova. Nelze. Ruce se třásly, na podlahu spadla vidlička, o niž se zavadilo palcem. Vysílený dech připomínal ržání raněného koně, z koutku úst tekly sliny, avšak nebylo se v stavu kontrolovat ještě ústa – především ústa.“

Zadlužený a v životě ztracený varšavský karbaník směřuje k Sibiři a Léto nahrazuje Zima. Zatímco ve vlaku si Benedykt s osudovou Jelenou, s níž se seznamuje po cestě, vyprávějí alternativní příběhy svého života, což je možné jen v Létě, v závěru románu už je to pouze hlavní hrdina, který určuje, jak se jejich vztah bude dále vyvíjet. Matematik Benedykt si dokázal Historii spočítat a s blížící se Zimou tuhne i jeho charakter. V českém překladu – a dodejme, že to není vina překladatelů, ale vlastnost češtiny – se bohužel stírají jazykově vyjádřené třídní rozdíly, v čemž polština se svou šlechtickou tradicí vyniká a Dukaj tento rys ještě prohlubuje mísením s ruštinou. Rejstřík možných oslovení a způsobů vedení hovoru, jež vyjadřují nadřazenost či podřazenost, je v češtině užší.

Struktura námrazy

Protiklad Zimy a Léta není jednoznačný. Vypravěč sám nezaujímá hodnotící stanoviska, soustřeďuje se na stavbu svého světa, v němž jednotlivé postavy diskutují o historii, Bohu a životě. Dukaj Led označuje za svůj hold klasickému románu 19. století, zejména tomu ruskému. Během psaní také intenzivně četl ruskou klasiku v originále, aby si zvnitřnil rytmus ruštiny. Ačkoli však trvá na tom, že pokud se v textu objevují ironické pasáže, je to pouze neschopnost dodržet narativní postupy, které si zvolil, těžko mu to věřit. V tomto bodě autorova sebeinterpretace naráží minimálně na otázku, zda bychom vůbec dokázali zapomenout na všechno, co se odehrálo ve 20. století v literatuře, kultuře a historii a psát, jako by se to nestalo. A k čemu by to mělo sloužit?

Naštěstí Dukaj svou tezi naplňuje pouze v některých charakteristických rysech vyprávění, jako je rozmáchlé tempo narace nebo míra nasycenosti idejemi, jimiž postavy žijí. Vypravěč Ledu ale není vševědoucí typ „strůjce“ realistického románu. Nejednoznačnost hlavní i vedlejších postav, rozvětvení děje a interpretační otevřenost odkazují spíše k literárnímu modernismu. Pronikat do Ledu je jako pokoušet se rozluštit strukturu námrazy, která nás při pozorném zkoumání ohromuje svou krásou. A přestože autor v osobním výkladu hýří mnoha racionálními teoriemi, Led naplňuje skutečná radost z vyprávění, budování světa ze slov, z obrazů vznikajících jako hra významů a popisů. Přitom je to román nepodbízivý a neusnadňující čtenáři cestu textem, nedávající možnost příběhem jen tak proklouznout. Potěšení ze čtení Ledu si musíte zasloužit.

Autorka je polonistka a překladatelka.