Někteří ministři se střídají jako ponožky. A Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy patří v tomto ohledu mezi premianty. Vladimíru Balašovi, jehož jméno málokdo mimo odborné kruhy zaznamenal, stačil k tomu, aby se pod ním rozkývala židle, jediný rozhovor. Jednadvacátý ministr školství v dějinách samostatné České republiky učinil úspěšný krok k ukončení svého mandátu, když v rozhovoru pro Deník N na dotaz, co udělá s chybějící miliardou ve svém resortu, bohorovně oznámil, že on peníze netiskne, že o návrzích opozice na návrat požadované částky do rozpočtu nevěděl, že měl lepší věci na práci. Problém se prý chystá řešit snižováním platů učitelů, nejprve jen seškrtáním příplatků za suplování. Reakce pedagogické obce pak označil rovnou za hysterii – v době, kdy by bylo třeba mít silného ministra, který se umí za své lidi postavit. Je smutné, že zrovna resort, který má být výkladní skříní erudice a vzdělanosti a určuje budoucí směřování Česka, je dlouhodobě veden osobami s citlivostí slonů v porcelánu a chabými komunikačními schopnostmi. Ostatně zkuste si kvalitní ministryně a ministry školství spočítat sami.