Maniaci hub

Stoupá­-li měsíc nahoru, roste hodně hub, pokud naopak ubývá, je marné na houby chodit, prostě nerostou. Pokud se rozhodneme přijít na kloub nejrůznějším lidovým poučkám ohledně houbaření, nejspíš neuspějeme. Brzy zjistíme, že lidový sběr, jenž se spokojí s několika notoricky známými druhy objevujícími se v koších houbařů, má k poučené mykologii daleko. Na jedné straně psaný zápis, na druhé ústní tradice – a průnik mezi nimi je vždy jen náhodný, nikdy systematický.

Nalistujeme­-li ve starých herbářích kapitoly o houbách, najdeme pouhé zmínky, a to ještě takového druhu, že se nemůžeme než pousmát. Jan Černý v 16. století před houbami varuje a praví, že „kto stálé zdraví miluje“, má se všech naprosto vyvarovat. „Zlé hrubovlhkosti i jedovaté plodie. A kto je jiesti zvykl, ten nebo šlaku nebo záduchu, střevnie dny, kamene, zástavy vody, umrtvenie žaludka anebo náhlé smrti a zadušenie, omdlévanie neujde. A to se již tak vpravdě na mnohých shledalo, že před časem odešli.“ Vtip je nicméně v tom, že jakkoli dramaticky líčí účinky hub novověký lékař, jenž zároveň určuje, jak se o nich bude mluvit v kruzích kulturních elit, nikdo nedokáže doložit, zda na jeho varování reagovala i vrstva těch, pro něž byly houby mnohdy jediným zdrojem obživy. Nevíme nic o lidech, kteří je sbírali, nevíme nic o sběru samotném. Na základě i dnes těžko vyvratitelných mýtů a pranostik můžeme pouze usuzovat, že houbaření navzdory výstrahám pokračovalo a že se kolem něho formovala struktura lidové kultury.

Máme několik důvodů k domněnce, že sběr hub byl činností natolik obyčejnou a snad i opovrhovanou, že ji strážci dobrých mravů přehlíželi. Jen stěží si ale dokážeme představit, že by na podzim chudina nevyužila příležitosti si v lese zajistit obživu. Třebaže středověký les vypadal jinak než ten náš, třebaže byl neprostupný a nebezpečný, jeho okraje jistě poskytovaly řadu příležitostí pro ty, co si nemohli dovolit plýtvat dobrými příležitostmi ke sběru.

Houby jedlé a jim podobné

Zlom přichází s rozvojem vědy – z houbaření se stává vědecká činnost a ze zástupů lidových houbařů se vyčleňují jednotlivci posedlí životním experimentem. A opět, můžeme se jen domýšlet, že lidé, kteří byli ochotní dobrovolně podstupovat otravy, se mezi houbaři pohybovali vždy a že touha najít univerzální lék (za který byly některé druhy stromových hub dlouho považovány) zavedla mnohé daleko od sběru druhů zaručeně konzumovatelných.

Jedním z nich byl učitel Jan Bezděk (1858–1915), působící nejprve na Vysočině, později u Nového Města nad Metují. Obával­-li se venkovan některé druhy hub pozřít, Bezděk si vzal za cíl tyto houby jednou provždy dostat do jeho jídelníčku. O Bezděkově působení svědčí mnoho vzpomínek vděčných mykofilů. Jak ohromné byly zážitky lidí, kteří se zúčastnili Bezděkových vpravdě pionýrských výprav, dokládá například vzpomínka jistého pana Vobejdy: „Je tomu již třináct let, co pořádal u nás v Proseči zesnulý již Bezděk houbařský kurs. Zájem o houby byl značný, kursu a obzvláště vycházek do lesů zúčastnilo se na sto houbařů a houbařek. Pamatuji se zcela dobře, jak jsme po dva dny procházeli se po lesích a plnili tašky a koše různými houbami. Hřibů v nich bylo málo, poněvadž v té době málo rostly. Bezděk měl tenkráte mnoho práce, nestačil houby určovati, nestačil odpovídati. Když jsme přišli první den z houbařské exkurze, napočítali jsme 57 druhů různých hub, vesměs podle Bezděka jedlých. Bezděk veškeré houby ještě jedenkráte ohledal a sám se nabídl, že připraví pikantní smaženici. Ta pro veliký počet houbařů a houbařek pohltila mnoho másla a špeku, a když byla hotova, byla každému jednotlivci předložena porce. Než nikomu se do ní nechtělo. Bezděk musil začíti sám, a když s chutí pojedl, pustili jsme se do smaženice také. Nu – a nestalo se nám nic, ba dokonce jsme pociťovali, že smaženice jest lepší než ze samých hřibů připravená.“

Bezděk spolupracuje s předními mykology, jako byl například Josef Velenovský, sám se stává prvním českým členem Francouzské mykologické společnosti, společně s ilustrátorem Václavem Luňáčkem vydává atlas Hub jedlých a jim podobných jedovatých (1901), a jak víme z jiných svědectví, ve volném čase ochutnává z houbařských úlovků těch, kteří si nebyli jisti svým nálezem a vzorek poslali právě Bezděkovi coby vrchní autoritě v oboru.

Věda a spolky

Rozmach houbařství se samozřejmě projevuje i ve spolkovém životě „uvědomělých“ houbařů – nikoli lidových tmářů, kteří se všeho nového obávají, ale těch, kteří ochotně podstupují nejrůznější rizika. Sběr hub, nově podpořený ideou prosazování světla rozumu na úkor tmářství, se stává činností, jež si dokáže podmanit davy. Alois Novák z Poličky na stránkách Českého mykologického časopisu popisuje scénu, která připomíná současné vrcholy houbařské sezóny: „Téměř celé město, staří i mladí, vycházeli pěšky i vlakem do blízkých lesů. Plné baťochy, koše i tašky svědčily o bohaté kořisti houbařů z povolání i diletantů. Za celou sezónu nanosilo se do našich domácností mnoho metrických centů, nerci­-li vagonů chutných hub. Večerní vlak na naší lokálce přijíždějící ze Svitav dostal název ‚vlak houbový‘, poněvadž se jím k rodinným krbům vracejí houbaři z květenských lesů. Stanice Květná stojí na kraji obrovských lesů a konduktéři milostivě čekali i na posledního loudavého houbaře, neboť zmeškat se nic nemůže a topič se strojvedoucím i pasažéry vyjde si rád na chvíli do lesa, aby našel nějaký hřib, červenáč nebo při nejhorším aspoň šátek ‚kačenek‘.“

Zároveň se čím dál častěji objevují apely na učitele, aby do výuky zaváděli rozpoznávání hub – jako by si samotná existence hub podmaňovala společnost a přetvářela ji v útvar, jenž je s houbou zvláštně symbiotický. V tisku se objevují výzvy typu „Zachraňte v lesích našich hnijící miliony!“, vzdělavatelé národa volají k zodpovědnosti sokolské a dělnické spolky, žáky i dorost a snaží se je přesvědčit, aby využili „pěkné příležitosti a v lesích se zaměstnali zdravě a rozumně“. Navzdory staleté ignoranci učenců se stáváme národem milovníků hub.

Věční hledači

Že houbaření jako životní praxe nemusí být spojeno jen s ekonomickým přínosem společnosti, jak se pravděpodobně domnívala řada mykologií okouzlených organizátorů veřejného života, je dnes zřejmé: kdo ještě musí sbírat houby, aby si zajistil základní životní potřeby? Zaujetí houbami je hlubší, což nakonec lze doložit i ze způsobu, jakým se dnes houbách mluví a píše. Houby jsou chápány jako bytosti, mnozí zkoumají jejich mykorizní společenství se stromy, jejich schopnost komunikovat nebo naleptávat očividně nefunkční taxonomii a překvapovat neustálými proměnami.

Sejdete­-li ve správné dny do vlhkých lesních proláklin, můžete se setkat s úplně jinými houbaři, než jsou ti, kteří vyrážejí v dobách pozdního léta a začínajícího podzimu do lesů s proutěnými košíky. Maskáčové blůzy střídají mikiny s kapucí, namísto zakulacených těl milovníků dobré kuchyně vcházejí do lesa asketické postavy věčných hledačů, jejichž zájem je namířen k psychoaktivně působícím látkám přítomným hned v několika známých a běžně dostupných druzích. Na sociál­ních sítích se objevují celé komunity lidí, kteří sdílejí zkušenosti s intoxikací psilocybinem a radí začátečníkům při sběru. Mnozí z nich jsou opět ochotni riskovat otravy nebo bad tripy, jimiž si pravděpodobně projde každý nadšenec, než se naučí úměrně dávkovat počet zkonzumovaných hub. Světlo poznání se tak opět vrací do temnot subjektivních prožitků, radostí a strachů. Sám jsem mluvil s lidmi, kteří mi nadšeně líčili, jak je za teplého večera objaly kořeny stromů a umožnily jim na pár hodin harmonicky splynout s duchem veškerenstva – a stejně tak narazíme na ty, které nad lesem nesly čarodějnice a jimž se dostalo poznání temnoty a hrůz nejrůznějšího druhu.

Záliba v houbách se dnes může stát komplexní lidskou činností. Skrze vědu i vlastní emoce se nám otevírá cesta k úplně jinému společenství, než bylo to organizované prací a technologickým, racionálně vyměřeným pokrokem.

Autor je literární kritik.