Anna Mautnerová
Osamění
Paper jam 2021, 354 s.
V páté próze pseudonymní autorky Anny Mautnerové se velká témata (smysl dějin, podstata literatury, paměť národa) střetávají s kritikou konzumu a oportunismu i s popisem prostředí pražské inteligence padesátých až osmdesátých let. Jedná se o generační výpověď staré ženy jménem Anita, rámovanou jejími žárlivými výlevy po rozchodu s blízkou přítelkyní Soňou, kterou její bratr – vysoký bruselský úředník – coby „stoupenec liberalismu a Sorose“ svedl na ideologické scestí. Tato současná dějová linka je ovšem pouhou kulisou vzpomínek na konec války, nástup komunismu, perzekuci, studia, prostředí literárních kruhů, nástup normalizace atd. V jádru kultivovaného vyprávění se skrývá pozoruhodný rozpor, který vystihuje mnohé z dneška: filosofické sentence a citace spisovatelů i myslitelů, prodchnuté odporem k fanatismu všeho druhu, se bijí se spojeními jako „diktát Evropské unie“ či „ideologie veřejnoprávních médií“ a zároveň s kritikou liberálů a „kavárenských demokratů“. Autorka se svou kritikou bohužel přichází v době, kdy se „svoboda“ a „vykročení mimo stádo“ pomalu stávají synonymy ideologického dogmatismu, který přitom v historické linii textu důsledně kritizuje. Ačkoli se jedná o dialogický text, někdy jeho ultimativní nesmiřitelnost hraničí s naivitou: Mautnerová podléhá rozčarování z přítomnosti, kdežto minulost si navzdory kritice poměrů idealizuje. Osamění je hodnotným dobovým dokumentem, ale současně i smutným svědectvím o ztrátě sebereflexe a názorové homogenity, rodící se ze zatrpklosti a neporozumění době.
Karel Kouba
Igor Malijevský
Poprvé v nějakém baru
Paper Jam 2022, 62 s.
Nejnovější básnická knížka Igora Malijevského soustřeďuje trefná pozorování rozhodujících životních okamžiků, všechna ta „poprvé“, co nadobro formují jedinečnou zkušenost provázenou kiksy a zlozvyky. Prozaizovaným veršem vypsal autor krátkodeché momentky ze života jedné ženy, která nechtěla víc než být sama sebou. Její nedokonalá pouť světem možná začala ve chvíli, kdy se poprvé sama vyčůrala. Báseň, která situaci zachycuje, vypovídá o úskalí výchovy, kdy je čerstvě probuzená přirozenost dítěte hned na počátku přizabita nesmyslným zásahem rodiče, který dítě trestá za to, že jednalo podle sebe: „přiřítila se matka/ provedla kvapnou/ kontrolu stavu oblečení/ chvíli ji úplně zbytečně/ držela nahou v povětří/ a pak s ní na dlouhé minuty/ zmizela v páchnoucí kabince/ plné nepochopitelných/ zbytečných a nedůstojných/ slov“. A život postupuje a nese s sebou zoufalé kroky s účinností anekdot: „v parku ji napadlo/ že ho [svého melancholického psa] rozveselí/ nečekaným kotoulem v trávě// nalomila si krční páteř/ teď musí chodit v krunýři“. Závěrečná skladba Stařeny dluží nemálo Halasovým Starým ženám, od účastného obrazu stáří (nelichotivé vykreslení starých těl totiž není prosto soucitu) přes expresivní obraznost až po litanický rytmus a opakování slov. Malijevský tu napsal pokračování filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1966), kde hrstka mladých žen prochází světem po atomovém výbuchu a hledá muže, se kterým by se mohla rozmnožit. Tím nejpůsobivějším na celé knížce je to, že v ní poctu ženské důstojnosti vzdal muž.
Martin Lukáš
Roman Kanda
Český literárněvědný marxismus
Host – ÚČL AV ČR 2021, 264 s.
Pokud se dnes někdo rozhodne napsat práci o literárněvědném marxismu, vydává se na pole, na kterém toho nebylo po roce 1989 mnoho vykonáno. Navíc musí počítat s tím, že na jeho dílo může být stále ještě nahlíženo skrz prsty už jen pro samotný pojem marxismu. Ale možná i to byly důvody, proč se literární vědec Roman Kanda v knize Český literárněvědný marxismus s podtitulem Kapitoly z moderního projektu do takového podniku pustil. Marxistický „projekt“ je tu nahlížen z perspektivy zásadních literárněvědných témat – nikoliv tedy v přísně chronologickém výkladu, ale v rámci kategorií typu proletářské umění versus socialistická kultura či avantgarda versus socialistický realismus nebo přes různé související koncepce. Kanda sleduje jejich vývoj a diskuse kolem nich od dvacátých let 20. století až do doby pozdní normalizace, kdy došlo k oživení socialistického realismu. Zásadní tezí, která prostupuje celou knihou, je chápání literatury nikoli jako umělecké formy nebo struktury, nýbrž jako výrazu společenského vědomí. Literatura je tak brána jako součást širšího celku, což ostatně autor dostatečně ukazuje na teoretických i uměleckých textech. Možná se v tomto přístupu skrývá i poselství pro dnešek. Dodejme, že ve stejné době jako Kandova monografie vyšlo také Čtení o Bedřichu Václavkovi, pod nímž je Kanda podepsán jako editor, což je dokladem jeho dlouhodobějšího badatelského zaměření. A svědčí to také o obnoveném zájmu o téma marxistické kritiky, především té meziválečné. Doufejme, že podobných titulů bude přibývat.
Martin Dolejský
Maija Hurmeová, Lina Laurentová
Zahradníci ve městě
Přeložila Olga Bažantová
Host 2022, 43 s.
Finská spisovatelka Maija Hurmeová spolu s výtvarnicí Linou Laurentovou se v knize Zahradníci ve městě vydávají do tajuplné zahrady, která se podobá té Trnkově, ale místo tajuplných stvoření se v ní skrývá zahradnice. Právě si zakládá novou zahrádku, protože ta původní byla obětována kultu automobilismu a stalo se z ní parkoviště. Zarostlý pozemek jí ale nepatří – vlastně ho osquatovala a snaží se na něm zahradničit permakulturně. Základním pravidlem je nerýt, protože rytí škodí půdním živočichům a ve výsledku i půdě – a to je také asi hlavní poselství téhle knížky. Do příběhu se ale zaplete tajuplný pán ze sousedního domu a děti během svého zasvěcování do zahradničení navštíví i místní včelařku. Kromě toho publikace obsahuje množství dalších informací rozmístěných do jednotlivých obrázků. Děti se dozvědí, co to je čaj bokaši a jak se vyrábí, jak založit záhon bez rytí, jak se kompostuje nebo jak probíhá výsadba rostlinky od vysetí semínka přes pikýrování až po vysazení na záhonek. Knize bohužel chybí pečlivá redakce, respektive korektura, takže třeba text na straně osm končí slovem „úrod-“, aniž by na další stránce pokračoval, a zbytečných chyb se tu najde víc. I tak je ale knížka o tom, že místa pro zahradničení ve městě potřebujeme víc než další parkoviště, sympatická – zvláště v našich končinách, kde se většina peněz na dopravu sype do staveb pro motoristy a zahradní kolonie nezřídka zanikají ve prospěch developerské výstavby, která přináší víc problémů než užitku.
Jiří G. Růžička
Černé brýle
(Occhiali neri)
Režie Dario Argento, Itálie 2022, 86 min.
Premiéra v ČR 6. 10. 2022
Posledním mistrovským dílem Daria Argenta je Děs v opeře z roku 1987. Posledním pozoruhodným snímkem je Stendhalův syndrom z roku 1996. A jeho posledním filmem před letošními Černými brýlemi je Dracula z roku 2012. Už je to dávno, co Argento vytvořil něco kloudného – a už je to dávno, co vůbec něco vytvořil. Od jeho novinky, kterou od tristního Draculy dělí deset let, proto asi málokdo čekal světoborný film. Argento se v Černých brýlích pohybuje opět ve svém domovském žánru giallo, který z italské kinematografie mezitím stačil prakticky vymizet, a natočil jeho unavenou a línou variaci, v níž se slepá striptérka za asistence čínského chlapečka ukrývá před sériovým vrahem. Režisérovu zálibu ve snové logice a jeho radostně manýristický styl tu nic nepřipomíná. Nebýt přítomnosti Asie Argento v jedné z vedlejších rolí a několika trademarkových motivů, rozhodně bychom nepoznali, že jde o film klasika italského hororu. „Argentovské“ prvky tu navíc moc nefungují – což platí především o hudbě francouzského skladatele Arnauda Rebotiniho. Jeho synťáky se ke snaživě krvavým mordům příliš nehodí a nejlépe zapadají do snímku v pasážích, kdy napodobují styl kapely Goblin, která zní v režisérových nejslavnějších dílech. I v rámci současného béčkového hororu jsou Černé brýle podprůměr – na jednu stranu jsou ve všech ohledech podměrečné, rozvleklé a fádně natočené, na stranu druhou se tváří jako nesmírně seriózní a drsný film. Argento jen ještě jednou vyvařil své charakteristické znaky a zbytek vyplnil konvenční vatou.
Antonín Tesař
Ondřej Přibyl
Tunelové vidění
Galerie Václava Špály, 21. 10. – 4. 12. 2022
Fotograf a vizuální umělec Ondřej Přibyl dlouhodobě zkoumá významy, které formální aspekty starých, raně fotografických způsobů reprodukce (jako jsou daguerrotypie, kyanotypie nebo fotogramy) získávají v současném kontextu, kdy je záznam světa kolem nás instantní, bezmyšlenkovitou záležitostí. Přibyla až nostalgicky přitahují momenty fotografické práce vyplývající z původních technických omezení, která se ovšem fotografové předminulého století snažili překonat: jedinečnost unikátního otisku, který není možné dále reprodukovat, nebo komplikované zaznamenávání objektu, pro něž je potřeba desítek vteřin expozice a soustředěné trpělivosti. Přestože Přibylovy fotografické obrazy díky těmto postupům v současné vizuálními vjemy přehlcené době získávají specifickou hloubku a auru jedinečného objektu, vkrádá se otázka, zda se nakonec nejedná jen o silně estetizovanou hru se starými technikami. Na výstavě Tunelové vidění ve Špálově galerii, kterou kurátorsky zaštítil Petr Vaňous, jsou představeny názorné ukázky Přibylovy tvorby – u zvětšenin a otisků síťovin, zaschlých roztoků a měděných pletiv můžeme nalézt jejich fyzické předobrazy a přibližně si představit, jak s nimi autor pracoval. Výstava chce ukázat a svým způsobem i vysvětlit postup Přibylovy tvorby – tu pak ale bohužel máme tendenci oceňovat zejména po technické a formální stránce, která je bezesporu fascinující, kdežto další roviny děl zůstávají stranou.
David Bláha
Bianca Bellová
Ostrov
Audiokniha, OneHotBook 2022
Letošní novinka Bianky Bellové nese název Ostrov a autorka se v knize vydává nejen do tajuplných dálav, ale také zpět v čase. Její román je plný příběhů, které vypráví kupec Izar kněžně Núrit, což odkazuje k Pohádkám tisíce a jedné noci. Zároveň zhruba polovinu textu tvoří Izarův deník, který má zase být nápodobou proslulého cestopisu Marca Pola. Autorka ale kromě fragmentarizace pracuje i s chronologií, takže kniha začíná koncem jednoho příběhu a končí začátkem dalšího, který už si může čtenář jen představovat. A aby toho experimentování nebylo málo, Bellová Izarovy deníkové záznamy několikrát konfrontuje s popisem stejného děje z jiné perspektivy. Tato nelineárnost a roztříštěnost bohužel příliš nesvědčí formátu audioknihy, při jejímž poslechu se posluchač může lehko ztratit a často by k poslechu potřeboval i vytištěnou knihu, aby se ujistil, v kterém časovém období a v jakém prostoru se vlastně pohybuje. Přes důmyslnost zmíněných hrátek s formou vyprávění navíc není úplně jasné, co tím vším vlastně chtěla autorka říct. Má jít o jakousi oslavu vyprávění a příběhů ve stylu knih Salmana Rushdieho? Anebo o ukázku vlastních fabulačních a kompozičních schopností? Těžko říct, text ale ve výsledku působí samoúčelně a snaha čtenáře bavit dalšími a dalšími příběhy i různými úhly pohledu je po chvíli trochu otravná. Každopádně zvukovou podobu knihy v režii Hynka Pekárka zdobí zdařilé hudební předěly i profesionální projev obou předčítajících, tedy Taťjany Medvecké a Jana Vlasáka.
Tereza Zubatá
Jorge Boehringer
Hair Strings and Magnets
CD-R, Chocolate Monk 2022
Klišé typu „stálice undergroundové experimentální scény“ zní v případě značky Chocolate Monk trochu hloupě, protože tvorba, na niž se vydavatelství sídlící v jihoanglickém Brightonu soustředí, má daleko k čemukoli, co by se dalo charakterizovat přívlastkem „konstantní“. Aktivity zakladatele labelu, skotského hudebníka a organizátora Dylana Nyoukise, nicméně k takovýmto formulacím svádějí. První titul vydal už před třiceti lety (ze stejné doby pocházejí Nyoukisovy rané hudební projekty) a zatím se dostal k číslu 565. Skladatel a performer Jorge Boehringer, který hraje a vydává zejména pod jménem Core of the Coalman, se na konci nultých let přestěhoval z Kalifornie do Prahy a do roku 2014, kdy přesídlil do severoanglického Newcastlu, přispíval k rozmachu tuzemské experimentální a improvizační hudby. Jeho nejnovější album obsahuje pět skladeb pro violu, které byly nahrány naživo v několika opuštěných kostelech a jednom prázdném skladišti. Viola svým výrazně zkresleným zvukem v úvodu první skladby připomíná elektrickou kytaru, ale při dalším poslechu je čím dál zjevnější, že jde o nástroj se složitějším a zajímavějším témbrem. Boehringer hojně využívá zpětných vazeb, citlivě pracuje s dynamikou, střídá hutné, vrstevnatější plochy s minimalističtějšími pasážemi, v nichž se soustředí na jemné zvukové nuance, a téměř hodinová nahrávka ani na okamžik nenudí. Všechny použité techniky a postupy mají jedno společné: schopnost přivodit extatické pocity.
Anna Silenská