Fenomén zahrádkaření patří k Česku podobně jako houbaření. Vývoj posledních desetiletí ukázal, jak zkreslující by bylo chápat jej jako pozůstatek reálného socialismu. I v současnosti jde o samozřejmou součást života mnoha lidí a zároveň o činnost, která posiluje naši potravinovou suverenitu.
Vědecké časopisy i média v západní Evropě se v posledních dvou letech plnily zprávami o obrovském boomu zahrádkaření – tedy pěstování vlastních potravin. Lidé tím reagovali na omezené možnosti trávení volného času zapříčiněné protipandemickými opatřeními i na obavy z narušení dodavatelských řetězců potravin. Vědci i novináři objevovali přínosy zahrádkaření, jako jsou environmentálně šetrná místní produkce, pobyt na čerstvém vzduchu, smysluplná fyzická aktivita, trávení času s přáteli či rodinou nebo zkrátka radost z pěstování. Jak z toho vyšlo Česko, kde nezanedbatelná část mediálního i politického mainstreamu již přes třicet let vzhlíží k Západu jako ke vzoru, který bychom měli následovat?
Zahrádkářská velmoc
V únoru letošního roku vyšla v deníku Blesk krátká zmínka o jednom z našich výzkumů s bombastickým titulkem „Češi během covidu propadli zahrádkaření: vlastní jídlo si pěstuje polovina domácností“. Jako obvykle byla realita méně senzační než novinové titulky. Česko je totiž zahrádkářskou velmocí dlouhodobě. Sociologické výzkumy prováděné od roku 2005 ukazují, že alespoň malé množství ovoce či zeleniny si v Česku dlouhodobě pěstuje 40 až 45 procent domácností. Jde o rozšířenou a zároveň sociálně inkluzivní činnost. Věnují se jí všechny skupiny obyvatel bez rozdílu pohlaví, věku, vzdělání, profese či bydliště. Oblibu zahrádkaření lze doložit i členstvím ve spolcích: organizovaných členů Českého zahrádkářského svazu je přibližně 130 tisíc, čímž tato organizace nejspíš překonává souhrnný počet členů všech českých politických stran a pohybuje se ve stejném řádu jako Fotbalová asociace, Sokol nebo sdružení zastřešující dobrovolné hasiče.
Novinářskou senzaci jsem sice zpochybnil, ale tvrdit, že se v době covidu v českém zahrádkaření vůbec nic nezměnilo, by nebylo přesné. V období před pandemií výzkumy naznačovaly, že zahrádkářů sice neubývá, ale pěstují v průměru méně potravin. Výzkum z podzimu 2021 ovšem ukázal opačný trend, tedy pěstování většího množství a více druhů ovoce i zeleniny. To potvrdily i zkušenosti z Českého zahrádkářského svazu poukazující na častou přeměnu okrasných záhonů na produkční. Výzkumy z obou let covidové pandemie také podchytily nezanedbatelnou skupinu lidí, kteří sice potraviny nepěstují, ale mají to v plánu. V obou rocích šlo o více než desetinu respondentů – z velké části mladých lidí. Můžeme tedy konstatovat, že covid a s ním související společenské dění sice v Česku zahrádkaření nijak dramaticky nezměnily, ale posílily jeho popularitu. Zahrádky představovaly nejen venkovní prostor, kde člověk může legálně a bezpečně trávit svůj volný čas, ale možná i psychologickou pojistku proti volatilnímu vnějšímu světu a strachu z výpadků v zásobování potravinami.
Změna kontextu
Nejzajímavější změny ovšem proběhly ve vědě, médiích a politice. V celoevropském vědeckém prostředí dlouho převládal pohled, podle něhož je zahrádkaření ve střední a východní Evropě přežitkem socialismu a jeho problémů se zásobováním nebo chudobou. Vlivem mnoha výzkumů z poslední dekády z různých států po celé Evropě se tento přístup ovšem ukázal jako neudržitelný. Současné sociologické, ekonomické či geografické interpretace zahrádkaření kladou mnohem větší důraz na nefinanční motivace včetně radosti z pěstování a sdílení potravin a poukazují na podobnost zahrádkářů v různých zemích. K těmto závěrům přispěli i čeští vědci a vědkyně, jelikož výzkum českého zahrádkaření má s ohledem na počty obyvatel a vědců značný mezinárodní přesah a české zahrádky patří mezi ty nejprozkoumanější na světě.
Obdobný diskursivní obrat nastal i v médiích. Z tématu vhodného maximálně pro Receptář nebo Rady ptáka Loskutáka se stala záležitost, jež byla v posledních dvou letech zmíněna snad ve všech významných českých denících a zpravodajských webech, rozhlasu i televizi. Kontext, v němž je zahrádkaření v médiích představováno, se zásadně změnil. Už nejde o záležitost důchodců z venkova a postsocialistický přežitek ani o marginální komunitní zahrady v několika velkoměstech, nýbrž o samozřejmou součást života podstatné části společnosti, o aktivitu, jež přináší jednotlivcům i celku užitek a zaslouží si své místo pod sluncem.
K náznakům určitých změn došlo i v politice. V tomto případě je třeba se zaměřit na zahrádky ve veřejném prostoru, tedy zahrádkářské osady či komunitní zahrady. Ty se často nacházejí na obecní půdě, kterou mají zahrádkáři jen pronajatou. Jejich pozice je tudíž mnohem méně stabilní a více ovlivňována komunální politikou, než je tomu u běžných zahrad v soukromém vlastnictví. Možná jste zaznamenali zahrádkářský zákon, který byl přijat v loňském roce. Zákon definuje zahrádkářskou činnost jako veřejně prospěšnou, stanovuje podmínky pronájmu a kompenzací a ukládá veřejné správě, aby zahrádkaření podporovala. Přijetím zákona Česko vlastně dohnalo své sousedy, u nichž obdobné zákony již dávno platí. Zákon sice navrhli poslanci ze šesti stran, ale v širší známost ho uvedl především Andrej Babiš, když vyčítal poslanecké sněmovně, že neustále řeší covid, nikoli zahrádkářský zákon. Byla by ovšem chyba spojovat si tuto agendu pouze s politickou komunikací ANO. Podpora zahrádkářských osad se objevila jako součást kampaně i u jiných stran, například v Karlových Varech nebo Mariánských Lázních, a to i na billboardech jako jedno z hlavních hesel. Přesto není namístě propadat přílišnému optimismu. Dva roky trvající debaty o novém brněnském územním plánu ukázaly, že pokud zahrádkářské osady leží na lukrativních pozemcích v širším centru velkého města, místní politici bez uzardění opráší starý narativ o reliktech minulosti, které do města nepatří, jsou neudržované a poskytují útočiště bezdomovcům.
Zelené oázy
Žádný současný text věnovaný zahrádkaření se asi nevyhne otázkám potravinové bezpečnosti a pěstování kvůli úspoře financí. Inflace a všeobecná nejistota vracejí tyto faktory zpět do hry. Můžeme tedy očekávat další zahrádkářský boom? Zcela aktuální data výzkumu Život k nezaplacení společnosti PAQ Research z letošního září uvádějí, že zahrádkaří 51 procent domácností, což je stejné množství jako loni, a potvrzují mírný nárůst proti předchozím letům. Lze se domnívat, že část zahrádkářů bude v souvislosti se zdražujícími se potravinami pěstovat více než dřív a že pěstitelů bude v příštích letech ještě mírně přibývat. Je také možné, že finanční motivace bude hrát větší roli než dříve. Nicméně výzkumy z Česka ukazují, že samotná možnost mít vlastní čerstvé a zdravé potraviny je nejdůležitější motivací, jež převažovala nad finanční stránkou věci i v časech ekonomické recese. Což neznamená, že snaha ušetřit nehrála žádnou roli. Krása zahrádkaření je v tom, že jde o mnohovrstevnou činnost, která spojuje práci s odpočinkem, koníček s povinností o zahrádku pečovat, radost s užitkem.
V podmínkách 21. století pochopitelně nemůžeme v zahrádkaření spatřovat hlavní řešení potravinové soběstačnosti. Zahrádkaření je ale činností, která rozšiřuje způsoby, jimiž domácnosti mohou získávat potraviny i mimo rámec tržní ekonomiky. Spíše než o potravinové soběstačnosti lze mluvit o potravinové suverenitě, jež klade důraz na možnost zvolit si vlastní zdroje potravin. Vlastní výpěstky jsou velmi často sdíleny s rodinou či přáteli, a domácí pěstování má tím pádem dopad i na lidi, kteří sami zahrádkáři nejsou.
Mimo to jsou zahrádky, a zejména zahrádkářské osady a komunitní zahrady, zelenými oázami měst, které absorbují srážky, chladí vzduch a při vhodném způsobu údržby také rozšiřují biodiverzitu. To vše posiluje sociální i environmentální resilienci naší pozdně moderní společnosti, což se nám může hodit při budoucích krizích. K pěstování jsou přitom potřeba vlastně jen dvě věci: know-how a prostor. Základní zahrádkářské znalosti se v české společnosti stále udržují a předávají z generace na generaci. O svůj prostor musí ale zahrádky zejména ve velkých městech bojovat.
Autor pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR.