V posledních týdnech přitáhly pozornost médií i veřejnosti protestní akce britského kolektivu Just Stop Oil a dalších iniciativ a organizací, které se rozhodly zvyšovat povědomí o klimatické krizi „útoky“ na slavné obrazy. Lze jistě diskutovat o tom, jaká rizika nebo přednosti tyto protestní taktiky mají. Taková debata ostatně už dlouho probíhá uvnitř klimatického hnutí. Aby ji však bylo možné smysluplně otevřít širší veřejnosti, je především třeba změnit způsob, jakým média o těchto akcích informují.
Prvním problémem je už rámování protestů, které zpravidla obstarají titulky ve stylu „Aktivisté pocákali van Gogha polévkou“, zatímco vysvětlení motivů a cílů příslušných aktivistů buď schází úplně, nebo je utopeno kdesi v hloubi článku. Nejde ovšem jen o selhání novinářů. Pustí-li se totiž někdo do akce zaměřené na vyvolání co největší mediální pozornosti, musí počítat s tím, že forma protestu může zastínit jeho obsah a skutečné sdělení. A nejedná se pouze o titulky článků, nýbrž o celkové uchopení tématu, které u veřejnosti vzbuzuje zcela mylné představy o podobě současného ekologického aktivismu.
Potíž nespočívá jen v tom, že kontroverzní akce iniciativ typu Extinction Rebellion či Just Stop Oil mohou (alespoň dle některých názorů) vrhat špatné světlo na jiné směry klimatického hnutí, které volí odlišné taktiky. Problém vzniká už ve chvíli, kdy mainstreamová média kohokoliv označí za ekologického či klimatického aktivistu, a postaví ho tak do pozice minoritní zájmové skupiny stojící ve sporu s implicitně naznačenou „většinou“ společnosti. Aktuální výzkumy přitom ukazují, že nějakou formu „zelených“ názorů či obav z klimatického kolapsu má většina české populace a že její značná část své názory převádí do praxe prostřednictvím nejrůznějších aktivit – od třídění odpadků přes dárcovství či zohledňování environmentálních hodnot při volbách až po nejrůznější formy občanské organizovanosti a protestů. V takové situaci pak není snadné vymezit jasnou hranici mezi „běžným občanem“ a „aktivistou“ a je otázkou, zda mají podobné nálepky vůbec smysl.
V případě rychlých zpráv o protestech a blokádách pochopitelně nelze očekávat detailní pohled ani přílišnou hloubku, zároveň by ale v mainstreamových médiích měl zbýt prostor pro analýzy vývoje, kontextů a rozmanitých podob současného ekologického aktivismu. Povrchní zaměření na akce typu přilepování se k obrazům totiž vytváří falešný dojem, že environmentální aktivismus je stále okrajovou záležitostí, což připravuje půdu pro stále používanější PR trik spočívající v tom, že se nejrůznější politické subjekty a greenwashingové korporace stavějí do pozice „umírněných“ stoupenců ochrany životního prostředí a vymezují se proti údajné hrstce aktivistů. Realita je ovšem taková, že většina z nás je v určité míře „aktivistická“, a pokud to bude i v médiích dostatečně reflektováno, uměle budované střety rozumné většiny se skupinkami radikálů ztratí smysl i důvěryhodnost.