Koncept jedlého či potravinového lesa, spadající do oblasti udržitelného zemědělství, u nás zatím není příliš známý. Možná i proto, že založení takového lesa vyžaduje náročnou přípravu a dlouho trvá, než se projekt zúročí. Předností je následný přínos místním komunitám i pozitivní globální vliv na zmírňování potravinové chudoby.
Psal se rok 2018 a já cestovala po Latinské Americe, abych v rámci mezinárodních rozvojových studií navštívila několik organizací zaměřených právě na rozvoj. Mou poslední zastávkou byl alternativní zemědělský projekt v Belize. Dostat se tam znamenalo využít místní způsob dopravy – jízdu na korbě pick-upu – a požádat řidiče, aby mě nechal vystoupit v zatáčce, které místní říkají Skládka. Odtamtud jsem musela pěšky do malé vesnice, abych našla muže jménem Alfonso. Zeptala jsem se prvního člověka, kterého jsem potkala, a ten mě nasměroval k jeho domu. Poté, co mě jeho rodina přivítala, mě Alfonso vzal do dory – úzkého člunu, používaného v mělkých vodách. Asi po dvaceti minutách plavby po řece ze všech stran obklopené džunglí Alfonso našel malé, skryté přístaviště farmy, což na mě udělalo dojem. Jedině to, že se okamžitě objevil hlídací německý ovčák, následovaný svým majitelem, napovídalo, že jsem nebyla vysazena uprostřed divočiny. Deštný prales, na který jsem se dívala, byla ve skutečnosti farma o rozloze dvanácti hektarů. V té době byla třicet let stará a nerozeznatelná od okolní vegetace. Bylo to mé první setkání s jedlým lesem (food forest) a okamžitě jsem se do něj zamilovala.
Lesní zahrady
V Evropě, Severní Americe a Austrálii se jedlé lesy v posledních desetiletích staly poměrně populární alternativou konvenčního zemědělství. Jak název napovídá, jedná se o les, který se skládá z poživatelných druhů, především víceletých rostlin. Patří k nim stromy plodící ovoce a ořechy, ale také houby, byliny nebo rychle rostoucí stromy, které lze využít jako zdroj dřeva. Na rozdíl od přírodních lesů jsou potravinové lesy vytvořené uměle, což znamená, že je navrhli a vysadili lidé. Základní ideou je ovšem napodobit přirozený ekosystém – vytvořit seberegulující systém, jenž vyžaduje minimum vnějších zásahů, jaké představují třeba pesticidy či (chemická) hnojiva.
Na globálním Severu se jedlý les objevil kolem roku 1980. Ve Velké Británii je známý pod názvem „lesní zahrady“ (forest gardens). Na druhé straně světa, v Austrálii, přineslo podobnou myšlenku permakulturní hnutí vedené Billem Mollisonem. Farma, kterou jsem v Belize navštívila, se sama označuje za „permakulturní projekt“. Jakkoli se ale pojmenování mohou lišit, mají tyto projekty stejné cíle: integrovat velké množství druhů na daném pozemku tak, aby se dosáhlo udržitelného zemědělství. A to jak s ohledem na klimatickou neutralitu, tak z hlediska odolnosti plodin a výnosů, čímž se propagátoři jedlých lesů pokoušejí překlenout propast mezi zemědělstvím a klimatickou akcí.
Zmíněné iniciativy se nezrodily z ničeho nic. Jejich historické kořeny sahají daleko za hranice Evropy a Austrálie. Termín jedlé lesy sice vznikl v akademickém prostředí, vychází ale z praktik provozovaných po celém světě. Už na počátku 20. století studovali vědci „trvalé zemědělství“ (permanent agriculture) v Číně, Koreji a Japonsku, kde se zemědělci spoléhali na víceleté druhy, jež zajišťovaly celoroční produkci. Kromě toho se řídili tím, co bychom dnes nazvali cirkulární zemědělství: farmy měly uzavřený koloběh živin. Jiné výzkumy nacházejí podobné přístupy ještě hlouběji v minulosti. Tradiční lesní hospodářské postupy se rozvíjely spolu s tím, jak rostl počet obyvatel, a orná půda se stávala nedostatkovým zbožím. Zemědělci tak museli vymýšlet způsoby, jak udržet půdu úrodnou, aby vyprodukovali dostatek potravin. Zejména v tropických oblastech se některé strategie trvalého zemědělství datují až do doby 7000 let před naším letopočtem. A v tropech nacházíme lesní zahrady založené na podobných metodách dodnes.
Určit současný rozsah jedlých lesů není snadné. V Nizozemsku, odkud pocházím a kde jedlé lesy zkoumám, jsem s využitím sítě terénních kontaktů a internetu vytvořila seznam asi 230 jedlých lesů. Na internetu lze najít jedlých lesů a podobných projektů pod jinými jmény po celém světě stovky. Ne všechny iniciativy přitom mají potřebu dát o sobě vědět online: mnohé jsou zakořeněny v místním kontextu a mají přístup k důležitým kontaktům, aniž by potřebovaly web. Jedlé lesy – ať už se tak nazývají, nebo ne – mohou být rozšířenější, než si myslíme.
Nizozemský případ
V Nizozemsku jsou jedlé lesy podle všeho obzvlášť populární. Zatímco v devadesátých letech tu bylo podobných projektů jen pár, v posledních pěti letech se objevila více než stovka iniciativ. Odkud tento zájem vzešel? Jde o kombinaci několika faktorů. V posledních padesáti letech zemědělství v Nizozemsku nebývale zintenzivnilo, přičemž hlavním vývozním artiklem je mléko a mléčné výrobky. Nedávno se však veřejnost začala zajímat o klimatické změny a dozvěděla se, jaký vliv na ně tento typ zemědělství má. V důsledku toho si stále více lidí uvědomovalo potřebu opustit zavedené postupy. Jedlé lesy byly snadno dostupnou alternativou, řada organizací je propagovala a získávaly prostor i v médiích. V roce 2017 byla dokonce uzavřena „Zelená dohoda o jedlých lesích“, v níž se stát zavázal podporovat jejich rozvoj. Tím bylo zaseto semínko a začala se utvářet širší síť. Nakonec došlo až k lavinovému efektu – přibližně polovina vlastníků nebo iniciátorů jedlých lesů uvádí, že se o tomto konceptu dozvěděli od kolegů či známých.
Na rozdíl od konvenčního zemědělství jsou jedlé lesy diverzifikované. Jelikož trvá deset až dvacet let, než jedlý les dosáhne optimální produktivity, musí být zakladatelé v dřívějších fázích kreativní. Mnozí ve svých lesích provozují vzdělávací nebo rekreační aktivity. Jiní kombinují jedlý les se zeleninovou zahradou. Tyto lesy jsou neuvěřitelně všestranné, a tak pěstitelé nespoléhají jen na jeden zdroj příjmů, ale spíše „rozdělují a dobývají“.
Založení vlastního jedlého lesa je nicméně pořád relativně náročné. Vyžaduje značný počáteční kapitál a návratnost investic není vůbec rychlá. Navíc vládní podpora zatím nepřekročila rétorickou rovinu. Koncepce jedlých lesů je pro mnohé nepochopitelná, a získat dotaci nebo půjčku je proto nesmírně obtížné. Potenciál jedlých lesů je sice neomezený, investovat celoživotní úspory do něčeho, co v blízké budoucnosti nezaručuje pravidelný příjem, však vyžaduje „skok víry“. Mimo to mnozí kombinují pěstování jedlého lesa s jiným zaměstnáním.
Soběstačnost
Potravinové lesy jsou součástí širšího trendu přechodu k lokálně zakotvené a ekologické produkci potravin. Zatímco větší jedlé lesy se coby forma podnikání potýkají s problémy, lesy menší než půl hektaru, určené pro osobní spotřebu, vzkvétají. V Nizozemsku představují téměř třetinu všech jedlých lesů. Kromě toho několik takových lesů funguje jako součást komunitou podporovaného zemědělství, v jehož rámci spotřebitelé platí pevný měsíční poplatek výměnou za podíl na sklizni, díky čemuž zemědělci nemusí čelit nejistotě ohledně finančních prostředků. I tímto způsobem jedlé lesy přispívají k potravinové soběstačnosti mnoha komunit a rodin. Jejich úloha při rozbíjení nesmyslně dlouhých distribučních řetězců by ovšem v budoucnosti mohla být ještě větší.
Úspěch tohoto typu zemědělství v Nizozemsku lze pozorovat na starších jedlých lesích. S klimatickou změnou přicházejí častěji sucha nebo naopak nadměrné srážky a ukazuje se, že potravinové lesy dokážou toto extrémní počasí díky své vysoké biodiverzitě a odolnosti přežít. Koncept jedlých lesů vychází z tisíciletých zkušeností a dokáže zajistit potravu způsobem, jakým to monokulturní farmy jednoduše nedokážou. Jejich přínos přitom tkví nejen ve zmírňování dopadů klimatických změn, ale také v adaptaci na ně – a zároveň ve schopnosti uživit místní komunitu.
Autorka je doktorandka na Wageningenské univerzitě.
Z angličtiny přeložil Matěj Metelec.