Pro krásu i užitek

Český svaz chovatelů patrně není tak známý jako třeba svaz zahrádkářský, přestože historie organizovaného zájmového chovatelství sahá do poloviny 20. století. Jak se toto chovatelství u nás vyvíjelo a jakými proměnami prošlo?

Organizované chovatelství začíná okolo poloviny 20. století – v roce 2017 jsme jako svaz slavili šedesát let. Prehistorie se ale táhne, paradoxně pod názvem pěstitelství, až do 19. století, a některé naše základní organizace, jako byli pěstitelé drobného exotického ptactva nebo pěstitelé holubů, slaví sto nebo i sto deset let. Největší milníkem byl bezesporu rok 1989. Ač nejsem fanouškem minulého režimu, pro chovatelství byl velmi příznivý díky přídělům krmiva. Členů svazu chovatelů bylo tehdy okolo sta tisíc. Zatímco dříve byli členy i vlastníci nečistokrevných zvířat, po roce 1989 zůstali jen skutečně zájmoví chovatelé, což trvá dodnes, kdy má svaz asi dvacet tisíc členů.

Čím byl způsoben ten pokles?

Šlo v podstatě o prospěchářství. Před ro­kem 1989 měl člen svazu nárok dejme tomu na dva pytle pšenice za rok. A tak ze svého členství víc získal, než do něj musel vložit na příspěvcích. Proto po revoluci pro řadu členů přestalo mít organizované chovatelství smysl.

Máte představu, kolik je v republice neorganizovaných chovatelů?

To nedokážu odhadnout. Každý druhý na venkově má slepice, králíky na maso… Co pojmout dokážeme, je třeba chov holubů, ať už našich, nebo poštovních. Málokterý holubář má holuby jenom pro radost, skoro všichni s nimi chodí na výstavy nebo se účastní závodů.

A chov holubů na maso?

Český svaz chovatelů má ve svém mottu „pro krásu a užitek“. Takže my se neštítíme říct, že chovaná zvířata kromě výstav použijeme i v kuchyni. Naopak. Sám chovám brojlerový typ holubů, původně vyšlechtěný na maso. Co se neuplatní na výstavách, jde do kuchyně.

Které druhy členové svazu chovají? Jak je vůbec svaz z tohoto hlediska organizován?

Máme odborné komise, které jsou zřízeny pod ústředním výkonným výborem. Jsou to komise chovatelů koček, okrasných a užitkových holubů, drůbeže, králíků, drobných hlodavců, zpěvných kanárů a exotických ptáků. Měli jsme i komisi kožešinových zvířat, ale po konci jejich chovu v Česku se bude přejmenovávat na komisi exotických zvířat.

Kde vlastně leží hranice mezi hospodářským a zájmovým chovem zvířat?

Ta je daná zákonem. U drůbeže je to stanoveno počtem, kdežto u králíků nebo holubů, kteří nejsou považováni za hospodářská zvířata, tohle neplatí. Ale pokud odhlédneme od té zákonné roviny, řekl bych, že devadesát procent chovatelů v tom vidí obojí: jak zábavu, tak užitek. Ten u drůbeže spočívá ve vejcích, u králíků v mase, případně kožkách.

Ještě na začátku devadesátých let se po venkově běžně proháněly slepice, skoro každý choval králíky, prasečí chlívky nebyly výjimkou. Proč se to změnilo?

Podle mě existují tři důvody. Především lidé přestali mít tolik volného času. Na zvíře je třeba mít čas. Roli mohly hrát i plné regály v obchodech. Ale jak už jsem říkal, z toho, co vím od pamětníků, byl zásadním důvodem konec přerozdělování krmiva.

Během pandemie covidu rostl zájem nejen o nákup chat a zahrádek, ale také o chování zvířat. Lidé kupovali koně, kozy, prasata, slepice, králíky. Co za tím stálo?

Jedním z důvodu bezpochyby bylo, že měli najednou čas. To je alfa a omega chovatelství. Netvrdím ale, že když o ten čas s koncem lockdownů přišli, zvířat se zbavili. Já vždycky říkám, že kdo ochutná domácí vajíčko, už si to ze supermarketu nekoupí. Na výstavách jsme zaznamenali značný nárůst prodeje drůbeže a králíků a u té drůbeže to vidíme pořád – čím dál víc lidí ze satelitů se nám ozývá s dotazy, jakou drůbež si mají pořídit. Jsou i extrémy, když se nás třeba ptají, jestli mohou chovat slepice na balkoně. A opravdu existují plemena, jež se tak chovat dají: křepelky i slepice voliérového typu, kterým stačí voliéra metr na metr. Vajíček z nich nebudete mít moc, tak osmdesát až sto za rok, sousedé vás možná nepochválí, až je v neděli ve čtyři ráno začne budit kohout, ale jde to. Obecně v každém případě zájem o chov čistokrevné drůbeže roste a poznáváme to i z účasti na výstavách. Roste ale i neorganizovaný chov hybridních druhů, které nesou maximálně dva roky.

Jaká je motivace obyvatel satelitů, které nejsou stavěny jako venkovská stavení, začít chovat slepice?

Samozřejmě vajíčka, ale výhoda čistokrevných plemen je, že jsou i hezká, takže lidem ladí do zahrádky. Králíkárnu dáte kamkoli a mobilní kurník, který můžete přesouvat libovolně po zahradě, je dneska už běžný ­artikl. I když má někdo třeba jen dvě stě metrů čtverečních, dokážeme mu nějaké plemeno doporučit.

Vzrostl vám během covidu počet členů?

Stále roste, ne raketově, ale roste. My máme dvě lákadla, která dlouhodobě fungují. Jednak jsou to výstavy – každý máme ego, které potřebuje pošimrat, a úspěch na výstavě přesně takto funguje. A pak jsme obnovili jeden výdobytek předlistopadové éry. Tehdy měl Svaz chovatelů monopol na zverimexy. Moji předchůdci se s tím nevypořádali úplně dobře, snad ani doba tomu nepřála, a ta značka zanikla. Obchody skončily, přestože nám zůstala řada budov na zajímavých místech po republice. My jsme teď zverimex obnovili, přestože už tu značku nemáme registrovanou, jako e­-shop, a uvažujeme také o kamenných obchodech. A členové mají v tom e­-shopu slevu – jedním větším nákupem se jim členství zúročí.

Předáváte svým členům nějaké know­-how, jak být úspěšným chovatelem?

V době internetové to vlastně není moc potřeba. Ale nedávno jsme mluvili o tom, že když někdo chce chovat některé druhy, měl by projít zaškolením a možná být i organizovaný. Legislativa to zatím nevyžaduje, ale pokud tomu nepůjdeme naproti, jen tím vytvoříme prostor pro takové negativní jevy, jako jsou množírny. Pořádali jsme například Akademii chovu králíků, protože to je obrovský neuchopený fenomén – řada zverimexů třeba prodává velké druhy jako zakrslíky, které lidé chtějí. Pak skončí s malinkou klecí a v ní mají obřího králíka. To se vám samozřejmě nestane na naší výstavě, ale lidé do těch obchodů stejně chodí a pak se diví.

Skoro polovina české populace se podílí na samozásobení ovocem a zeleninou. Tušíte, kolik masa a vajec získáváme v rámci samozásobení ze zájmových chovů?

My sami nesledujeme, kolik je vajec v konzumu, ale kolik jich je pro plemenařinu. Ani bychom neměli jak to zjistit. Jasný je rozdíl mezi velkoproducenty a drobnými chovateli, ale už nedokážeme rozlišit členy svazu a drobnochovatele, kteří členy nejsou, chovají zmíněné hybridy a produkují vajíčka na kšeft. Pokud jde o maso, odhaduji, že naše produkce se blíží roční produkci zvěřiny, sotva to bude víc. Dneska je problém sehnat třeba domácí husu, myslím čistokrevnou z domácího chovu, jsou strašně drahé a je jich málo. A musím říct, že je to i tím, že málokterý chovatel na to hledí z ekonomického hlediska.

Členové svazu chovají i tradiční plemena. Proč je to důležité?

Tak třeba ta husa: většina druhů hus je dnes odkázána na líhně, kdežto česká husa si stále dokáže odchovat vlastní mláďata. A další věc, kterou jsme nedávno zkoumali – naši předkové to samozřejmě věděli, ale my to pozapomněli –, že když se husy ráno vypustily, celý den si dokázaly samy shánět potravu a nemuseli jste je skoro krmit. Je k tomu ale potřeba aspoň hektar pozemku. U drůbeže je to složitější. Česká zlatá kropenka je původní plemeno, proto se drží, problém však je, a to platí i pro tu husu, v užitkovosti. Ony se nedokážou v nosnosti vyrovnat těm hybridním plemenům. Zato jsou ale odolnější. Hybridní druhy jsou daleko náchylnější k nemocem než ty tradiční.