Publicistika jako zbraň

Prozaické dílo Jiřího Weila sice patří do kánonu české literatury, nachází se ovšem blíže k jeho okraji než ke středu. Po roce 1989 byl autor legendární kritiky stalinských čistek druhé poloviny třicátých let, románu Moskva–hranice (1937), či jedinečného zachycení údělu židovského úředníka v období Protektorátu Čechy a Morava Život s hvězdou (1949) vydáván pouze sporadicky a starší vydání jeho povídek a románů jsme jen tu a tam mohli objevit v krabicích před antikvariáty. O to více je třeba přivítat nedávno započatý ediční projekt nakladatelství Triáda, který zpřístupňuje Weilovo dílo prostřednictvím sebraných spisů. Český spisovatel židovského původu, jenž přežil válku mimo jiné díky fingované sebevraždě a který o pár let dříve jen o vlásek ­unikl stalinským represím v Sovětském svazu, je představen nejen jako prozaik, ale také jako slavista, literární kritik, překladatel a novinář.

Jelikož podle hlavního editora sebraných spisů Michaela Špirita byly všechny tyto složky Weilovy profesní osobnosti neoddělitelné od jeho prozaického díla, nejsou jednotlivé svazky řazeny dle chronologie Weilových prozaických děl. První a třetí svazek jsou věnovány publicistice v rozmezí let 1920 až 1937, druhý nedoceněnému literárněvědnému pojednání o Gogolovi a anglickém románu a teprve čtvrtý (již vydaný) svazek přináší reedici Moskvy–hranice (viz A2 č. 7/2022).

Za zářné zítřky

První svazek spisů ukazuje, že se Weil od počátku dvacátých let neúnavně snažil informovat o kulturním dění v porevolučním Rusku i nové, revoluční literatuře. Poprvé navštívil Sovětský svaz na podzim 1922 a o dva roky později českému prostředí představil novou ruskou poezii v samostatně vydané stati Ruská revoluční literatura. Weil byl předním českým komunistickým novinářem přispívajícím svými referáty, reportážemi a kritikami do Neumannova Kmene, Fučíkovy Tvorby, Rudého práva a dalších komunistických periodik.

Země sovětů mu minimálně do poloviny třicátých let byla místem, kde se rodila nejen svébytná moderní kultura, ale též nová civilizace. Mimo to oslavoval nesmiřitelný boj proti takzvané reakci, brojil proti ruské emigraci a vítal první sovětské pětiletky i kolektivizaci. Nesmlouvavě vystupoval proti „měšťácké“ demokracii meziválečného Československa, jíž vyčítal třídní omezenost, cenzuru i násilné potlačování komunistické levice. Z levých pozic tepal dobový intelektuální kánon, demokratismus Karla Čapka i humanismus T. G. Masaryka. Oběma vyčítal salonní pokrytectví v sociální otázce a naivitu v důrazu na individualismus oproti pokrokovému kolektivismu komunistického hnutí.

V reportáži Na čaji u Tomáše Bati neváhal ironizovat uniformitu Baťovy verze modernity, postavenou na „principu závisti a ziskuchtivosti“. Stejně tak kritizoval kulturní politiku sociální demokracie, vydávající podle jeho názoru více brakovou než marxistickou literaturu; v rámci stalinské taktiky potom sociální demokracii označoval za fašizující politickou sílu. Jednoduše řečeno, kdykoli mohl, vystupoval v duchu politiky KSČ a její linie. Sovětský svaz bránil proti všem formám kritiky a líčil jej jako nejpokrokovější stát, který přes všechny těžkosti a chyby směřuje k vysněnému socialismu. V tomto ohledu je první svazek Sebraných spisů jedinečným historickým pramenem – ukazuje Weila jako typického komunistického intelektuála, který za zářné zítřky bojuje bez nejmenších pochybností a především od psacího stolu.

Horečnatá Moskva

Provázanost Weilovy žurnalistiky a politiky je zřejmá, neměli bychom však odhlédnout od vazby autorova novinářského psaní na jeho pozdější prozaickou tvorbu. Ta je nejznatelnější hlavně v reportážích ze Sovětského svazu. Na kontrastním pozadí racionálního, chladného a imperiálního Petrohradu se rýsuje tehdejší centrum revoluce – Moskva. Ta je líčena jako místo „horečných“ změn plné „tance, zpěvu, vášně“, jako místo, kde čas běží „překotně“, je jaksi „zrychlen“. Není to místo, „které žije snem“, nýbrž laboratoř revoluce, její obraz. Obraz experimentů, obnovy a hlavně budování, jak je patrné především z pozdějších textů zařazených do reportážního souboru Češi stavějí v zemi pětiletek (1937), ale i z Moskvy–hranice. V reportážích se objevují i některé pozdější motivy prozaických textů (například busta Sergeje Jesenina zničená celníkem pro podezření z pašování briliantů). Zřetelně zde také vystupuje pro Weila typická kombinace úsečného reportážního stylu a citu pro detail a fabulaci: „A pak, uprostřed noci, stele Šklovskij pro hosty postele. Hostí je mnoho (…) Mojí poduškou byly spisy Larisy Rejsněrové, ručník a dámské kombiné. V tom povlaku byly sice ještě nějaké věci, ale nepamatuji se na ně.“

Většina textů autora ukazuje především jako sice zaujatého, avšak vynikajícího znalce tehdejší sovětské literatury a kultury, který nadšeně píše o síle Majakovského přednesu, Babelově Rudé jízdě (1926, česky 1928), tíhne k formalistické škole Viktora Šklovského a vítá realistický román Cement (1925, česky 1926) Fedora Gladkova, ale i experimentální budovatelskou prózu nekomunisty Vsevoloda Ivanova Údolí Tba (1931, česky 1931). Mimo to vášnivě sleduje sovětský zájem o Švejka a dává jej do opozice k českému nepřijetí Haškova díla. Navzdory příchylnosti k moderní literární formě přitom Weil nepochybuje o aktuální kulturní politice SSSR a pozitivně hodnotí i ustavení Svazu sovětských spisovatelů v roce 1932 coby zastřešující literární instituce stalinské éry.

Role editora

Editor Michael Špirit rozdělil Weilovu publicistiku podle žánrů do čtyř částí: první přináší již zmíněné reportážní texty; druhá Weilovy shrnující referáty, případně polemiky, převážně s českými novináři a autory; třetí oddíl je věnován Weilovým recenzím, většinou ruskojazyčné literatury; čtvrtá obsáhlejším pojednáním o sovětské kultuře a kulturní politice. Ačkoliv se jednotlivá témata navzájem prolínají a často opakují, zvolené dělení umožňuje čtenáři snadnou orientaci v knize i ve Weilově psaní.

Obsáhlý Špiritův komentář poskytuje vy­čerpávající informace o přímých i nepřímých odkazech na rozmanité texty a zasazuje Weilovy polemiky do příslušného literárního kontextu. Pokud by snad byl čtenář znejistěn editorovým prohlášením, že mnohé Weilovy vývody bude uvádět na pravou míru a konfrontovat je se známými historickými fakty, potom je nutné říct, že navzdory jisté naivitě takového záměru tak činí s maximální pokorou vůči autorovi a nakonec v mnohem menší míře, než původně slibuje. Stejně jako v jiných případech je i tentokrát Špiritova editorská práce obdivuhodná a rozsahem komentáře i péčí o výslednou podobu Weilových textů ojedinělá.

Nutnou daní odbornému zaměření editora je preferování literárněvědného kontextu oproti kontextu historickému i sklon k objektivismu. Jako by bylo možné Weila vysvětlit pouze z textů samotných, případně z děl jiných autorů. Text – jeho jazyková, formální a historická stránka – zde funguje jako základní, respektive jediný spolehlivý fakt. Editor tak do jisté míry rezignuje na zasazení Weila do souvislosti československé i mezinárodní komunistické inteligence, což je bezesporu výzva pro budoucí historiky či literární vědce. Jisté je, že sebrané spisy Jiřího Weila jsou mimořádným vydavatelským počinem, který splácí dluh Weilovi jakožto autorovi, a jejich první svazek též dějinám české komunistické levice.

Autor je historik.