Rodina mezi psem a vlkem

V Malé encyklopedii nepatřičnosti (2019) vý­­tvarného umělce a teoretika Václava Magida najdeme heslo Rituál společného jídla, v němž autor píše o kultuře stolování: „Společné jídlo je rituálem, který v sobě spojuje prvky výslechu a popravy (…) Tím, že přijímáte krmi, kterou vám nabídli, na sebe zároveň berete úlohu sousta, které má být rozporcováno podle jejich hodnotového systému.“ V našem kulturním prostoru je jednou z podob tohoto rituálu rodinný oběd nebo večeře, při nichž se nezřídka posuzuje, jak osobní identity rodinných příslušníků pasují do společného hodnotového rámce, a výsledkem pak může být právě onen magidovský pocit „nepatřičnosti“.

Zvýšená citlivost pro vnímání otázek identity i zjevné společenské změny, které v současnosti pozvolna vedou k větší emancipaci některých dosud přehlížených nebo utlačovaných identitárních menšin, ukazují i na nutnost revize konceptu tradiční rodiny euroamerického střihu, tedy té rodiny, která bývá ústředním aktérem zmíněného rituá­lu stolování. Výstava Nejen nukleární rodina. Recepty na štěstí je pokusem revizi rodinného statu quo iniciovat z pozic výtvarného umění – pokusem, který rozhodně stojí za pozornost.

Desítky úhlů pohledu

Tato výstava je druhou částí výstavního triptychu, který na letošek naplánoval kolektiv kurátorek Společnosti Jindřicha Chalupeckého, tvořený Barborou Ciprovou, Veronikou Čechovou, Terezou Jindrovou a Karinou Kottovou, a který probíhá nejen v Praze, ale i v Berlíně a New Yorku. Různorodost hostících galerií se odráží i v pestrosti vystavujících. Kromě tvůrkyň a tvůrců spjatých s tuzemskou výtvarnou scénou jsou na výstavě zastoupeni také umělci a umělecké kolektivy z Evropy, Asie, Afriky a Severní Ameriky. Podobně rozmanité jsou i zastoupené výtvarné techniky – narazíme tu na instalace (Eva Koťátková, Mothers Artlovers, Maja Smrekar, Anastasia Sosunova), videoart (Binelde Hyrcan, Signe Johannessen, Marie Lukáčová), fotografii (Charlotte Jarvis, Adam Rzepecki, Jiří Skála), ale i vyšívaný obraz (Sophie Utikal), hliněné sošky (Zoë Claire Miller) nebo tradiční olejomalbu (Martina Drozd Smutná) a kresbu (Robert Gabris).

Množství vystavených děl přirozeně otevírá mnoho perspektiv, které divák může usouvztažnit s vlastním náhledem na ideální podobu rodiny. Nabízí se nicméně otázka, zda bylo opravdu nutné ne úplně velký galerijní prostor Displaye takto zahustit – a není to ani tak otázka kvality děl, jako spíše dramaturgie a přesnějšího vymezení výstavních a nevýstavních prostor. Přesto se kurátorkám vesměs podařilo docílit toho, aby jednotlivá díla fungovala sama o sobě i jako celek, což je v případě kolektivních výstav klíčové.

Konzervativec v nás

Když jsem na úvod citoval z Magidovy knihy, bylo to proto, že jím vylíčený pocit nepatřičnosti charakterizuje mé prožívání celé výstavy. Vzpomínky na vlastní zkušenosti s tímto stavem (jehož podněty nemusely nutně souviset s otázkou identity, ale třeba jen s pocitem, že ve špatný čas sedím u špatného stolu) se proplétaly s motivy řady vystavených děl též čerpajících z prožitku nepatřičnosti – jak před vlastní rodinou, tak před společností, která není ochotna porozumět a respektovat a v níž se bere osvědčený „recept na rodinné štěstí“ jako jediný hodnověrný. Čím více času jsem v expozici trávil, tím více jsem si ale uvědomoval, že výstava není složena jen z pasivních záznamů jednotlivých osobních zkušeností. Ukazuje nám totiž, že tím, kdo by měl pocit nepatřičnosti zejména zažívat, je konzervativec v každém z nás, jenž není ochoten jinakost respektovat. Potenciál výtvarného umění měnit svět je bezesporu limitovaný. Tato výstava ale dokazuje, že schopnost po­­ukázat na bolavá místa naší kultury si uchovává.

Autor je historik umění.