Stydíme se za všechno přirozené

Charakterizovat nové album Brittney Parks alias Sudan Archives jedinou žánrovou charakteristikou je nemožné. Americká zpěvačka, houslistka a producentka, která v současnosti žije a tvoří v Los Angeles, na své novince Natural Brown Prom Queen zkoumá především méně probádaná zákoutí popu, R&B a rapu a inspiruje se stejně tak tradiční africkou hudbou jako současným trapovým zvukem. Různé žánry přitom využívá jako materiál, z něhož vytváří komplexní obraz sebe samé: portrét cílevědomé Afroameričanky, která se nebojí mluvit o všudypřítomném rasismu, ale také o svých milostných eskapádách. A jakkoli to zní překvapivě, obě tato témata spojuje motiv paruky.

Organický charakter

Brittney Parks předvedla značný žánrový rozptyl už na debutovém EP z roku 2014, které nahrála ještě jako Sudan Moon. Tehdy přešlapovala mezi lo­-fi psychedelií a ambientním popem a tyto polohy kombinovala s roztěkanými beaty ve stylu J Dilly. Ostatně v nultých a desátých letech se velká část elektronické hudby nesla právě ve znamení dillovských beatů. Recenzenti tehdy tento subžánr, jehož kolébkou bylo Los Angeles, nazvali wonky. Klopýtavou wonky rytmiku slyšíme také na eponymním EP z roku 2017, první nahrávce, kterou Parks vydala pod novým pseudonymem Sudan Archives, a ještě výrazněji pak v singlu Water, který vyšel o pár měsíců později. Na debutovém albu Athena (2019) sice živelná rytmika i nápadité aranže ustoupily stranou a zpěvačka se vrhla do vod tradičnějšího R&B a popu, na letošní novince se ovšem Sudan Archives vrací v celé své osobitosti a zároveň se jedná o její dosud nej­osobnější počin.

Na albu Natural Brown Prom Queen hudebnice s grácií přechází mezi různými žánry, a to i v rámci jednotlivých písní. Najdeme tu tradiční i alternativní R&B, disco (které mimochodem na své letošní desce Renaissance oživuje i Beyoncé), emancipované rapové egotripy, ale i ozvěny boombapu. Zároveň má nahrávka výrazně „organický“ charakter – písně se přelévají jedna do druhé, mění se tempa a pracuje se s momentem překvapení. Když se například rozjetý housový rytmus v závěru skladby Copycat (Broken Notions) náhle zastaví a zazní roztomilá mezihra s pomalejším funkovým groovem a samplem hlasu zpěvaččina otce, jde o zábavný moment, který poskytuje chvilkové rozptýlení před emočním vodopádem následující písně FLUE.

Když si ostříhám vlasy

Zpěvaččin otec ovšem není jediný člen její rodiny, který se na albu objevuje – v jiné mezihře promlouvá také její matka a sestra Catherine je zase spoluautorkou písně Yellow Brick Road. Kromě toho se osobní rozměr nahrávky projevuje i v tématech, o nichž Sudan Archives na desce pojednává, ať už se jedná o otevřenou výpověď o vlastní sexualitě nebo o zkušenost černošské umělkyně s rasismem.

Píseň Selfish Soul inspirovala příhoda výše zmíněné zpěvaččiny sestry, která byla propuštěna z práce, protože měla na hlavě afro. Sudan Archives k tomuto incidentu v rozhovoru pro server East London Advertiser poznamenává, že to bylo poprvé, kdy se setkala s rasismem a diskriminací jen kvůli přirozenému vzhledu vlasů. Na základě této zkušenosti se pak sama ostříhala dohola, aby se „odstřihla“ od lidí, kteří takto povrchně soudí ostatní, a od jejich předsudků. Navíc teď hudebnice může nosit paruky podle své momentální nálady, a ne podle toho, co jí diktuje okolí.

V první sloce zmíněné písně se zpívá: „Když si ostříhám vlasy, snad mi zase narostou/ A snad budou dlouhé jako dřív/ A jestli budou rovné, budete mě mít radši než teď?/ Jako všechny ty dívky z obálek časopisů (…) Tak zůstaňte, vlasy, zůstaňte rovné/ Stydíme se za kudrny, vlny a všechno přirozené“. Navzdory intimnímu vyznění textu se nejedná o tklivou baladu, nýbrž o skladbu s rychlým tempem, výrazným beatem a extatickým zvukem houslí. A aby toho nebylo málo, vzápětí následuje historka o tom, jak zpěvačka při sexu s mužem jménem „Jimmy Mac“ musela myslet na to, jestli je její paruka dobře upevněná, a nedokázala se uvolnit. Komplexní téma identity a rozmanitosti tak získalo odlehčenou podobu chytlavého letního hitu.

Drobná změna perspektivy

Natural Brown Prom Queen může připomenout loňskou desku Sometimes I Might Be Introvert britské rapperky Little Simz. Obě umělkyně řeší podobná témata, jejich hudbu charakterizuje široké žánrové rozpětí a ani jedna se nebojí nechat posluchače nahlédnout do svého soukromí i niterných myšlenek. V případě Sudan Archives tato otevřenost občas vyústí ve sloky pointované výraznými metaforami – například v tracku Milk Me slyšíme: „Chci, abys mě miloval/ Chci, aby ses mě dotknul/ Tvůj prst v mé kundě jako palička na med“. Smyslné obrazy tu mají podobnou funkci jako v případě písně Selfish Soul: emancipují mysl prostřednictvím osvobozování těla.

Stejně přímé jsou verbální výpady, kterými Sudan Archives míří na své kritiky, ale i na ty, kteří ji údajně chtějí napodobovat: „Kopíruje můj styl/ Vím, že se jí líbí můj úsměv/ Chce být jako já/ Ale mě nenahradí…“ A tak podobně. Tím, že zpěvačka ventiluje i negativní emoce, jistě přidává na uvěřitelnosti svému projevu, zároveň však opakuje stokrát použité klišé. I přes tuto drobnou výhradu je nicméně novinka Sudan Archives znamenitým, komplexním počinem, jehož kvality plně doceňujeme až s opakovanými poslechy. Velkou měrou k tomu přispívá charisma hudebnice a zejména neobvyklá hra na housle, na něž se prý nedívá „západním pohledem“, ale naopak se snaží „poukázat i na další přístupy“. A skutečně, zdá se, že Sudan Archives stačila jen drobná změna perspektivy, aby svou vizí současné populární hudby dokázala překvapit a zároveň se příliš nevzdálila publiku.

Autor je hudební publicista.