Ústa plná střepů

Umělecký soubor Depresivní děti touží po penězích podruhé uvedl adaptaci literární zpovědi Édouarda Louise Kdo zabil mého otce (2018, česky 2021). Stejnojmenná knižní předloha se na pultech knihkupectví objevila jako v pořadí třetí spisovatelova makrosonda do pokrytectví soudobé francouzské společnosti i mikrosonda do života jeho vlastní rodiny. Předcházely autorovy prózy Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2018) a Dějiny násilí (2016, česky 2019). Přes velkou tematickou návaznost a silnou autobiografičnost Louisova díla se nicméně román Kdo zabil mého otce od předchozí knihy liší způsobem ztvárnění násilí, a to poměrně výrazně. Zatímco v Dějinách násilí autor na čtenáře útočí explicitními detaily pokusu o znásilnění a vraždu, třetí kniha – intimní zpověď, strukturální obžaloba a milostný dopis v jednom – působí spíše postupně eskalovanou a nečekaně údernou sociální analýzou nerovností.

Louisův přístup k romanopisectví, kterému sám přisoudil funkci politického manifestu (viz A2 č. 17/2022), jej od tvorby jeho současníků odlišoval už od jeho prvotiny, v knize Kdo zabil mého otce se však angažovanost stává markantou celého románu. A jakkoli od divadelních adaptací nelze očekávat slepé následování literárních předloh, v případě tak silného momentu, jaký v Louisově knize představuje pomyslné stoupání na barikády, je jeho propsání do jevištní inscenace zásadní. Pokud ještě zůstaneme u uvedené revoluční metafory, můžeme říct, že literární Louis zahajuje svou zpověď komorním předčítáním osobního dopisu a pozvolna své publikum zaplavuje emocemi, aby v nestřeženém okamžiku vyskočil na barikádu a pronesl pečlivě připravenou systémovou obžalobu. Divadelní Louis v podání Daniela Krejčíka oproti tomu jako by k barikádě dorazil v podnapilém stavu, svůj projev příliš nepromýšlel a rovnou se chopil megafonu. Hlubšího angažmá svého okolí tak ovšem nedosáhne.

Pojídání skla

Inscenace jde rovnou na věc: úplnou tmu v sále vystřídá nejprve záře projektoru, který promítá úryvek z knihy na oponu, posléze intimní osvětlení tryzny. Daniel Krejčík zahajuje smuteční řeč o otci – v knize pohřbeném symbolicky, v Čermákově provedení rovnou uloženém do rakve. Osamocený herec s kyticí v náruči a sklenicí sektu v ruce tak nemusí rozmlouvat jen s publikem. Slova plná emocí pronikají přes stěny dřevěné truhly, prakticky jediné kulisy na scéně, i k otci. A když nakonec z rakve vyleze, stává se další kulisou právě otec, respektive vzpomínka na něj, odraz jeho dávné i současnější podoby v Louisově mysli. Hra tak dostává příslibu proklamovanému v názvu a Louisově originální zpovědi tím vůbec neubližuje – naopak.

Scénu doplňuje řada drobných až marginálních rekvizit: síťka pomerančů, které ­Édouard – podle jedné ze vzpomínek – přinesl otci, když byl nemocný, nebo miniaturní smoothie maker, v němž později jeden z pomerančů rozmixuje spolu s krví z otcových úst poté, co jej – podle jiné vzpomínky – zmlátil Édouardův bratr. Protagonista takto připravený nápoj vypije a jeho žaludkem prochází zpověď i v dalších scénách, kde Krejčík pojídá střepy váz a číší z cukrového skla. Netřeba dodávat, že hlasitě se tříštící a následně pojídané sklo dělá minimalistickou scénu značně působivou.

Ublížené dítě

Právě řešení scény a její nasvícení vytvářejí z monodramatu vizuálně poutavou a silnou zkušenost. Tím spíše se snažím překonat svou rozmrzelost z hlavního hrdiny. Nesnadno se mi smiřuje zejména s faktem, že se Depresivní děti postavě Louise rozhodly dát podobu ublíženého dítěte plivajícího sliny a pronášejícího výčitky a čistě osobní soudy, což celou zpověď – především ale její strukturálně analytický rozměr – diskredituje. Samotný soubor, oceněný festivalem Příští vlna/Next wave, v upoutávkách na webu avizuje, že se „titulní otázka, kdo zabil mého otce, dočká překvapivého rozuzlení“. A pro člověka, který literární předlohu neotevřel, musí být závěr představení skutečně překvapivý – jako afektem poháněný vrah se totiž většinu času prezentuje právě protagonista.

Těžko říct, zda je tento posun důsledkem režisérského záměru, nebo svévolného provedení herce. Krejčík se přitom role zhostil poctivě: během osmdesátiminutové inscenace si takřka nevydechl a neklopýtl ani při závěrečném jmenovitém oslovování francouzské politické elity. Mód rozmazleného fracka, který místo systémem opovrhuje svým mrtvým otcem, nicméně Krejčíkovi a Čermákovi – a nakonec ani Louisovi – nelichotí.

Vlna vzteku a smutku

Jen pár dní po útoku spáchaném 13. října, kdy vrah připravil o život dva návštěvníky bratislavského gay klubu Tepláreň, představil soubor inscenaci v rámci letošního ročníku bratislavského divadelního festivalu Drama Queer. Navázal tak na mohutnou vlnu občanské nespokojenosti vyjadřované nejen na bratislavských ulicích. Jak na svůj facebookový profil napsal organizační tým festivalu, je důležité „pokračovat, neleknout se a být nadále spolu“. Řada zúčastněných souborů svá představení věnovala památce zavražděných a sám Krejčík se na svém instagramu pustil do emotivního líčení odehraného představení, dle vlastních slov nejsilnějšího za celý jeho život: „Někteří v hledišti začali nahlas plakat. Došlo mi, jak moc je to aktuální, bolestné (…) Zavalily mě tak zvláštní emoce, jako by to nebylo představení, ale rituál, rozloučení s těma dvěma klukama…“

Byť jsou emoce, stejně jako dostatečný prostor pro jejich vyjádření a vstřebání, po krizových událostech zcela namístě, faktem zůstává, že zapotřebí je především ona promyšlená systémová obžaloba, která mi bohužel v inscenaci Depresivních dětí schází. Vlna pochopitelného vzteku a smutku musí vyústit v cílenou obžalobu politických představitelů, kteří po vraždách mlčeli a kteří nadále přijímají rozhodnutí zcela protikladná snahám o rovná práva pro všechny.

Autorka je socioložka a teoretička kultury.