Hudební publicisté, pořadatelé i publikum letos objevují ukrajinskou hudbu. Zvláštní pozornost si zaslouží tvorba producentky, skladatelky a zvukové umělkyně Katariny Gryvul, na jejímž albu Tysha se abstraktní elektronika pojí s precizní kompoziční prací, vlivy lidové hudby a až orchestrálními ambicemi. Výsledkem není radikální experiment, ale rovnováha mezi sofistikovaností a přístupností.
Jedním z marginálních důsledků ruského útoku na Ukrajinu je nárůst zájmu o tamní hudební produkci, za běžných okolností zpravidla opomíjenou. Je sice pravda, že The Quietus nebo Bandcamp Daily východoevropské okrajové scény po očku sledují už roky, to jsou ale výjimky. Až s letošním jarem se v mnoha médiích objevily (vzájemně dost podobné) výběry aktuálních ukrajinských alb a jejich autoři se začali ve velkém objevovat na soupiskách prestižních festivalů. Mladá ukrajinská skladatelka, zvuková umělkyně a producentka Katarina Gryvul tak byla pozvána snad všude, kam to šlo, od berlínského CTM Festivalu přes „platformu pro inovativní hudbu a audiovizuální umění“ SHAPE až po dvojici pražských událostí – v červnu vystoupila na festivalu United Islands of Prague a v září se představila v rámci série Synapse Knowledge v MeetFactory. V obou případech šlo ovšem o akce, jež se poněkud míjely se skupinou posluchačů, kterou by její hudba mohla hlouběji zaujmout, a Gryvul tam poněkud zapadla.
Opulentní syntéza
Tato hudebnice si nicméně zaslouží pozornost bez ohledu na aktuální politickou situaci. Na letošním albu Tysha se jí podařilo vytvořit zábavnou a opulentní syntézu několika současných přístupů, které Gryvul navíc po svém variuje a obohacuje. Nahrávka se dá povšechně zařadit k moderní, ale nikoli nutně novátorské abstraktní elektronice, jakou tvoří Flora Yin-Wong nebo Pan Daijing. Reflektuje „tekuté“ či „hybridní“ digitální experimenty, ale adaptuje je po svém do méně krajních forem. Cizorodé výboje se na první pohled nepřehledně rozpadají, skladby ale mají pevný, byť často skrytý rámec, který je drží pohromadě. Mimo to se Gryvul nebojí bohatých melodií a elektronickou složku doplňuje řada klasických nástrojů i procesovaný hlas. Vzhledem k vrstevnatosti a velkoleposti její tvorby posluchače nepřekvapí, že autorka absolvovala tradiční hudební vzdělání, ačkoli aktuálně studuje sound art a počítačovou hudbu. Řada pasáží má díky zvukům fléten, smyčců a harfy až orchestrální nádech. Když se ve skladbě Vidsutni opakuje průzračně čistý „refrén“, připomíná mi to snahu zachytit a navodit dětský úžas nad něčím fantastickým z filmových soundtracků ke Koralíně či Harrymu Potterovi nebo ve filmové hudbě Dannyho Elfmana.
Tahle asociace možná překvapí, poukazuje však na přirozené prolínání abstrakce a přístupnosti, v němž tkví asi největší síla alba. Některé recenze dokonce mluví o experimentálním popu, na to jsou ale kompozice Gryvul příliš ambiciózní a maximalistické. Vezměme si jako příklad titulní skladbu, kde se jemné pasáže harfy a organického chrastění střídají s těmi hutnějšími – ostře řezanými, glitchujícími elektronickými erupcemi. Opakování tichých i hlasitých pasáží sice vágně naznačuje písňovou strukturu, pomyslné sloky a refrény se ale výrazně proměňují a skladba nakonec sklouzává do atonality. Zároveň se ovšem řada vcelku agresivních postupů dá při poslechu snadno přejít a celkový zvuk zdaleka není tak masivní jako třeba u Bena Frosta nebo hudebníků z labelu Subtext. Což je škoda, protože s průraznějším zvukem by nahrávka byla působivější, nikoli méně přístupná.
Statek, kostel, továrna
Za pozornost stojí také důležitý, i když ne definující vliv východoslovanského folku, který do skladeb prosakuje a dodává jim melancholickou náladu. Smutné melodie akustických nástrojů v kontextu cizorodé elektroniky připomínají fantaskní „tradiční hudbu fiktivních druhů“ Rashada Beckera. Ovšem tam, kde Becker rozvíjí plíživé, psychotické motivy a tance, vokalistka Gryvul skládá vznešené kyborgské hymny a leckdy dosahuje až operního efektu.
Snad nejblíže má Tysha k počátkům Holly Herndon, jejíž tvorba v období EP Chorus (2014) působila jako okno do budoucnosti. Ještě víc než strhující, odvážná i zábavná elektronika tehdy u Herndon fascinoval přístup k hlasu, kde šly stranou veškeré ohledy na přirozenost, pravdivost nebo organičnost a vokální složka procházela neohraničenými mutacemi a manipulacemi. Gryvul není fenomén této kategorie, ale její práce s hlasem je podobně radikální. Její zpěv zní v nepůvodních tóninách, v kontrapunktech sám proti sobě nebo v jednočlenných sborech. Až operní razanci střídají šepot a nádechy. Právě díky této variabilitě se hudba Katariny Gryvul pomyslně pohybuje mezi statkem, kostelem a továrnou zcela bez zaškobrtnutí. Kde průkopnice Herndon časem ztratila emocionální bezprostřednost, tam ukrajinská hudebnice produkuje hudbu, která je sofistikovaná, ale pořád zábavná.
Autor je hudební publicista.
Katarina Gryvul: Tysha. Standard Deviation 2022.