Básníci jdou do války

Z toho všeho se zdá být prokázáno, že básnická řeč se zrodila z nutnosti lidské přirozenosti dříve než řeč prozaická; stejně jako z nutnosti lidské přirozenosti vznikly mýty, tedy imaginativní univerzálie, dříve než univerzálie racio­nální nebo filosofické, za jejichž vznikem stojí prozaická řeč.

Giambattista Vico, Nová věda (1725)

Zachar Prilepin je významný ruský spisovatel, podle některých dokonce nejznámější ruský spisovatel současnosti, a v poslední době také politik a propagandista. Už několik let vede televizní pořad Uroki russkogo. Název obsahuje slovní hříčku, jelikož může znamenat jak „lekce ruštiny“, tak „lekce ruského člověka“. Točí se kolem řady celkem praktických témat, například popírání nebo relativizování rozdílů v životní úrovni mezi Ruskem a Západem, především se ale zaměřuje na literaturu a umění. Jeden typ osobnosti tu nicméně nesmí nikdy chybět: básník­-bojovník, sovětský bard, který je zároveň válečník. Už to je samo o sobě udivující. Pro západní čtenáře totiž literatura a především poezie většinou představuje cosi přemýšlivého a mírumilovného; a přinejmenším západní milovníci knih mají tendenci považovat literaturu za něco, co vede k empatii.

Jde tu ale o stejnou poezii a stejnou literaturu? Do mysli se v této souvislosti vtírají dva výroky, jeden od amerického kulturního teoretika Waltera J. Onga, druhý od Filippa Tomas­sa Marinettiho, zakladatele a propagátora italského futurismu. Když Ong v knize Fighting for life: Contest, Sexuality, and Consciousness (Boj o život. Zápas, sexualita a vědomí, 1981) píše o básnických zápasech v antické společnosti, v níž dosud převládal orální způsob uvažování, dochází k závěru, že „starověká orální vystoupení a starověká literatura spojují orální a fyzické mistrovství“. Marinetti pak o jednom happeningu v Benátkách referuje těmito slovy: „Projev proti Benátčanům, který Marinetti extemporoval v divadle Fenice, vyvolal strašlivou řež. Na futuristy se pískalo a tradicionalisté byli biti. Futurističtí malíři Boccioni, Russolo a Carrà tento proslov zdůraznili zvukem nejedné facky. V paměti nám zůstanou pěsti futuristického básníka Armanda Mazzy, který byl zároveň zdatným sportovcem.“

Homérská společnost

Prilepinův pohled na literaturu a poezii je zřejmě mnohem bližší italským futuristům nebo i starším společnostem obecně než současnému Západu. Povaha těchto společností, stejně jako dnešního Ruska, musí souviset s nějakým třetím faktorem. Nebo snad jde jen o nezvyklé ruské specifikum, podmíněné autoritářskou a reakční společností? Problém takovýchto vysvětlení, která určitý fenomén vykládají jako projev národního specifika, spočívá v tom, že se v konečném důsledku musejí odvolávat na biologii – stejně jako tomu bylo u teorií z 19. a počátku 20. století založených na národním charakteru, bez ohledu na to, zda se podřizovaly biologii záměrně, nebo nevědomě. Pokud nějaký společensky významný fenomén, například Prilepinův názor na literaturu, nekoreluje s jinými jevy, které se objevily nebo mohou objevit v jiných společnostech, je těžké představit si jiné vysvětlení než skrze tajemnou národní povahu. Jenže ta se, jak už bylo řečeno, ve skutečnosti patrně nedá vztáhnout k ničemu jinému než k biologii.

Prilepinovu propagandu však můžeme relativně snadno spojit s dalšími jevy, které existovaly a dosud existují, jen – povrchně řečeno – ve zcela odlišných kulturních kontextech. Je také zřejmé, že tento pohled na literaturu bude souviset s jinými sociálními fenomény, zejména s agonistickým a – jak vysvětlím později – hluboce orálním a formulovitým viděním světa. Svou roli zde ale bude mít také situační, méně abstraktní a principiální přístup ke společenským a politickým tématům a přinejmenším v sovětské éře i feudální ekonomika založená na korupci (blat).

Na současném Rusku není z historického ani antropologického hlediska nic výjimečného. Jedinečná by ale mohla být kombinace různých faktorů, skrze niž by se zároveň dal vysvětlit i politický, kulturní a hospodářský vývoj v postsovětském období. Jedním z velmi důležitých faktorů, které mají bez případného vyvažování jinými vlivy výrazný dopad na celou společenskou, politickou a kulturní oblast, je relativně malý časový odstup Ruska od téměř všeobecné negramotnosti – tedy od stadia kulturního vývoje, kdy se prakticky veškeré informace předávají ústně. To platí pro ruské masy 19. století, v tomto smyslu příslušníky takřka předgramotné, „homérské“ společnosti. Když se řekne carské Rusko, míváme sklon představit si Čechova s francouzským časopisem v elegantním lůžkovém kupé na trati mezi Moskvou a Petrohradem. Ve skutečnosti bylo v době Říjnové revoluce v roce 1917 gramotných přibližně sedmdesát procent branců. To pro celou ruskou společnost znamená ještě mnohem nižší číslo a zároveň mimořádně rychlý vzestup gramotnosti během několika desetiletí.

Reziduální oralita

Francouzský demograf Emmanuel Todd tvrdil, že k revolucím a velkým společenským změnám dochází často v momentu, kdy tohoto stupně gramotnosti dosáhnou mladí muži, přičemž statistiky, které máme k dispozici, často vycházejí právě z údajů o brancích. To zde ale není tak podstatné. Důležitější je postřeh, že se takové revoluce často opírají o prostá, formulovitá a ideologická hesla, která oslovují masy s čerstvě nabytou gramotností. „Pro lidi, kteří jsou pouze gramotní, jsou slova věcmi,“ vysvětluje Todd v knize L’invention de l’Europe (Vynález Evropy, 1990). Jeho slova se velmi blíží tomu, co tvrdí Walter J. Ong o reziduální oralitě. Negramotné společnosti neboli orální společnosti, jak je Ong nazývá, mají řadu velmi specifických vlastností. Aby uchovaly vědomosti, musí je předávat v určitých formulích, které tento proces usnadňují. Tyto vědomosti se zpravidla pojí s konkrétní situací a vlastně neumožňují zobecnění mimo konkrétní každodenní situaci. Často jsou konfrontační, agresivní a vázané na výrazně binární, černobílé vidění světa. Dodejme, že možnost ověřit si určitou informaci v písemných zdrojích orální společnost samozřejmě nezná. Věrohodnost informace je proto závislá hlavně na osobní autoritě mluvčího a jeho řečnických schopnostech. V orální společnosti pochopitelně neexistují pojmy jako „informace“ nebo „obsah“. Jsou jen výroky. A forma má vliv na to, co si člověk může myslet a co ne: „Orální kultura nevkládá své vědomosti do mnemotechnických vzorců, ona své vědomosti myslí v mnemotechnických vzorcích (…) Její myšlení se skládá z klišé,“ píše Ong. Moderní myšlení si proto v orální kultuře můžeme představit jen stěží.

Rozšíření gramotnosti má na první pohled určitý bezprostřední psychologický efekt, ale mnohé vlastnosti negramotných společností přetrvávají i po několik generací a stávají se tím, co Ong nazývá reziduální oralitou. Nejhmatatelnější je skutečně právě způsob myšlení a mluvení ve formulích, jde ale jen o jeden z mnoha aspektů. Myšlení ve formulích také vysvětluje masivní rozšíření a prestiž poezie v příslušných společnostech. Zdá se, že ani některé uvedené vlastnosti se po několik generací nemění, což nejspíš platí zejména pro konfrontační světonázor opírající se o jednoduché formule.

Yulia Golobokova ve svém krátkém článku Literacy and Democracy in Russia (Gramotnost a demokracie v Rusku) z roku 2011 připomněla, že Rusové často mluví ve formulovitých slovních spojeních. Nejde ale jen o lidová pořekadla a přísloví – jejich používání totiž zahrnuje i vysoce vzdělané lidi. Myšlení ve formulích proniká na pole vysoké literatury a poezie, respektive do oblasti myšlení o společnosti a kultuře, kde se replikuje v pokročilejší formě. Neumožňuje však diferencovanější pohled na společnost a politiku, vše zůstává, byť v poněkud jiné podobě, zredukováno na formule a fascinaci určitými koncepty, které jsou málokdy analyzovány dopodrobna.

Kult poezie

Společnost, ve které takhle uvažuje většina – a zde opět mluvíme jak o elitách, tak o masách –, bude rozvíjet a ctít vědomosti a čistou vědu, ale aplikací vědy bude pohrdat. Právě to je možná důvod, proč ruská věda dosáhla skutečných úspěchů jen v několika málo oblastech. Nejde samozřejmě o nedostatek intelektuálních kapacit – pokud je totiž doména vědy vzdálená od každodenní praktické aplikace a dostatečně utopická, bývá ruská věda dokonce brilantní. Tento jev se podobá váhání před praktickým experimentováním a aplikací, které charakterizovalo západoevropskou vědu od dob humanisty Petra Ramuse až po expanzi experimentálního přístupu v 17. století.

V takových společnostech bývá literatura a poezie předmětem všeobecného kultu. Nově zavedený program politické přípravy v armádě (přesněji řečeno obnovený podle vzoru ze sovětských dob) ostatně předkládá k četbě dlouhý seznam textů ruské beletrie 19. a 20. století více či méně spojených s válkou. Ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov zase píše a publikuje elegickou poezii, která by se nejspíš dočkala velké chvály v evropské latinské škole na začátku 19. století. Nezáleží na tom, že taková tvorba vzniká v místním lidovém jazyce, jelikož kult jazyka a poezie je tu obdobný jako v evropské latinské škole. Mezi reziduálně orálními evropskými elitami šlo o mimořádně silný fenomén až do příchodu určitého typu modernity na počátku 19. století.

Čerstvě gramotné společnosti, kde mezi lidem zůstává silně zastoupená reziduální oralita, mají sklony také k vysoce specifické reziduální oralitě u elit. Ta se projevuje pěstováním vytříbeného jazyka a kultem vědění pro vědění samotné, což je charakteristické i pro současné Rusko. Z antropologického hlediska přitom opět nejde o nic výjimečného. Když se portugalské kolonie osvobodily od koloniální nadvlády, v čele Guineje­-Bissau a Angoly stanuli prezidenti­-básníci a už v roce 1952 Amílcar Cabral ve velmi zajímavém eseji analyzoval význam poezie pro politické povědomí obyvatel Kapverd. Podobný přístup lze najít i v textech Anatolije Lunačarského z období Říjnové revoluce.

Totéž lze ostatně vztáhnout i na předrevoluční dobu, kdy byla negramotnost otázkou širokých mas. Kolumbijský prezident José Ma­­nuel Marroquín na konci 19. století napsal knihu Retórica y poética a byl obdivovatelem španělského klasicistního díla El arte de hablar en prosa y verso (Umění promlouvat prózou i veršem) Josého Goméze Hermosilly, které vyšlo v Madridu roku 1826 a které také patří mezi příklady vytříbené gramotnosti v převážně orální společnosti.

Tak tak tak, říká kulomet

Pokud jde o konkrétní příklady reziduální orality v Prilepinových televizních pořadech a veřejných vystoupeních, za zmínku stojí jeho neustálá glorifikace klasických básníků. Tato tendence se s invazí 24. února 2022 prakticky nezměnila. V pořadu z 19. května 2019 (65. díl) o zpěvákovi a autorovi písní Alexandru Vertinském říká, že je mezi interprety výjimkou, která nám zůstane v paměti. Obecně podle něj platí, že jedině básníci, tedy autoři plně vázaní na slovo, se uchovají v paměti i po generacích.

Básníci a umělci obecně inspirovali sovětský lid k velkým činům (podvigi). I Putin v projevu po anexi Krymu vyzdvihoval duchovní podvig Vladimíra I., který obrátil svůj lid na pravoslaví. Neustálé odkazování na abstraktní velké „činy“ je podle všeho pro reziduálně orální kultury typické. Podle Prilepina si dnešní bohémští umělci rádi myslí, že se Vertinskému podobají, jenže pozor – on přece napsal také píseň, kde prohlašuje, že je připraven zemřít se samopalem v ruce za (sovětskou) vlast. Podobné motivy najdeme i u Marinettiho, kterého také fascinovaly samopaly. A totéž slyšíme u Prilepina, který v pořadu z 26. dubna 2019 (63. díl) cituje sovětskou válečnou píseň Dva Maximové s refrénem „Tak tak tak, říká kulomet“. V relaci z 23. září 2021 (147. díl) zase mluví o tom, jak se Rusko vrací k socialismu a že socialismus představovali Limonov, Majakovskij a v jistém smyslu i Orwell, tedy samí velcí spisovatelé. Osmnáctého listopadu 2021 (155. díl) Prilepin mluví o socialistickém realismu, který „stvořil člověka“ – tedy nového člověka, nezatíženého carskou minulostí. Sovětští umělci vytvořili heroický realismus, protože jsme měli hrdinskou zemi, tvrdí Prilepin. Umělci a básníci byli elitou země a inspirovali sovětské dělníky v podmaňování prostoru. Moderní avantgarda je mrtvá, sovětský realismus žije dál. Není náhoda, že tyto poučky stojí na formulích, na oslavě hrdinství, velkých činů, na protikladu živého a mrtvého. Totéž charakterizuje i protofašistickou rétoriku básníka Gabriela d’Annunzia při oslavě krátce existujícího městského státu Fiume – dnešní Rijeka pro něj představovala La Città di vita, město života.

Přijde ruské léto?

Pro čerstvě gramotné kultury, které stále ctí mystično psaní, je zřejmě typická i oslava ryzí poezie, poezie vázané ne na performanci, ale na čistý text. Pořad z 10. června 2021 (144. díl) oslavuje ruské bojující básníky 18. a 19. století a říká, že naší poezií jsme esenciálně my sami. Sám Prilepin jej doprovází sugestivní recitací ukázek této poezie, podle všeho zpaměti. V dílu ze 14. října 2022 (190. díl) popisuje, jak sovětští básníci dobrovolně a s nadšením oslavovali úsilí sovětské armády a sami šli do války. Nebyli jako současná liberální inteligence, která se o utrpení vojáků nezajímá. Sedmého října 2022 ve 189. dílu, věnovaném Vladimiru Putinovi, říká, že musíme vybudovat zemi pro dělníky, vědce, kněze a básníky, a ne pro komerční zájmy. Taková kombinace je do značné míry typická i pro feudální socialismus, který Prilepin předpovídá, a v mnoha ohledech je charakteristická i pro reziduálně orální společnosti. V jednom rozhovoru z roku 2021 ostatně Prilepin prohlásil, že do politiky vstoupil proto, aby do národa vnesl poezii.

Pátého října 2022 ruský státní kanál zorganizoval večer poezie na podporu války pod názvem Zov, což znamená „výzva“, a ve znamení písmene Z v latince, které se stalo obecným symbolem proválečného hnutí v Rusku. Pořadu se zúčastnila i mluvčí ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharova a hovořila o básnících, kteří svůj osud spojili s osudem lidu nebo národa a kterým se podle ní dostává příliš málo pozornosti. Výsledkem tohoto večera má být vydání knihy, jejíž editor prohlásil, že po ruském jaru, jak se v Rusku často označuje období vzniku separatistických republik na Donbasu, přijde ruské léto. Výraz „frontoví básníci“, který dokonale ladí s Prilepinovou rétorikou, použila i známá propagandistka Margarita Simonjan. Ta mimo jiné uvedla, že si taková poezie v ničem nezadá s dodnes připomínanou poezií Velké vlastenecké války, jak zní běžné ruské označení druhé světové války. Dodala, že bojujeme za společnou věc, za společné vítězství. Zúčastnil se i Prilepin, který se svěřil se svým nadšením z toho, že ruský jazyk dokáže vyjádřit všechno: jak bolest, tak nutnost přijmout obrovskou část našeho národa, tolik milionů lidí, do našeho společného lůna. Večer začal projevem Vladimira Putina, který přečetla Simonjan a v němž zaznělo, že tento večer má vznešený cíl, a tím je povzbuzení k odvaze a šíření pravdy o tom, co se děje na Ukrajině.

Jelikož se večera účastnili známí spisovatelé, hudební skladatelé a televizní osobnosti, a navíc byl uveden projevem prezidenta, je patrné, že se nejednalo o okrajovou akci, nýbrž o událost, která má (a pravděpodobně i dokáže) ovlivnit obyvatelstvo. V tomto kontextu je pozoruhodné, kolik na akci zaznělo formulí typických pro reziduálně orální prostředí.

Prestiž války

Jak připomněla Yulia Golobokova, v Sovětském svazu napomohla přetrvávání orálního charakteru myšlení cenzura. Právě kvůli ní se značná část skutečných informací o společnosti, politice, ale i literatuře musela předávat ústně. To znamená, že oralita zůstávala přítomná i mezi disidenty a inteligencí. Dalším faktorem může být relativní izolace Sovětského svazu – i ta nejspíš přispěla k tomu, že zde vlastnosti reziduální orální společnosti přetrvaly déle, než kdyby bylo sovětské Rusko vystaveno většímu vnějšímu vlivu, jak tomu bylo například v italské společnosti, která prošla podobným procesem získávání gramotnosti. Itálie si skutečně dlouho uchovávala silný vliv latinské školy, tedy v podstatě kult písma, jaký vídáme v reziduálně orálních společnostech, ale její provázanost se střední Evropou pravděpodobně zmírnila bojovnější aspekty orality.

Mohlo by se zdát zvláštní, že předpokládáme existenci všech těchto archaických prvků ve společnosti, která je z historického hlediska technologicky vysoce rozvinutá. Nenajdeme ale mnoho důvodů pro tvrzení, že technologie jako taková brání tomu, aby vývoj od orálního a formulovitého uvažování k analytičtějšímu přístupu trval několik generací, zvlášť pokud k němu dochází v relativně izolovaném prostředí. Válka, mobilizace a celková radikalizace společnosti, kterou navíc podporuje vláda, pravděpodobně ještě zvýší společenskou prestiž jednoduchých formulí a lidí, kteří je mistrovsky ovládají. Podobným způsobem perestrojku podmiňovala a poháněla prestiž nositelů opačného způsobu myšlení. Proto bychom také měli rychlé změny v ruské společnosti, případně státní převrat nebo něco podobného, očekávat jen s velkou opatrností.

Zdá se, že i posedlost obnovou říše minulosti je charakteristická pro reziduálně orální společnosti. To platí jak pro velkosrbské vize Radovana Karadžiće (ostatně dalšího básníka), tak pro Putinovy ambice oživit Sovětský svaz. Agonistický ráz současného politického vystupování Ruska může odrážet daleko hlubší struktury ruské společnosti. Válka proti Ukrajině je zároveň revolucí, spojením reziduálně orálních elit s orálními masami proti analytické gramotnosti, proti myšlení o věčném míru a konci dějin. Nositeli tohoto svazku jsou spisovatelé, propagandisté a politici, mezi které patří i Zachar Prilepin. Jejich výzvy mají značnou působivost a nás by měly vést k opatrnosti před příliš optimistickými soudy o blízké budoucnosti, ne nutně o budoucnosti vzdálené.

Autor je novinář.

Z angličtiny přeložila Michaela Prljavić.