Šaty dělají člověka, jak známo. Ve sbírce krátkých příběhů zvané Gesta Romanorum, která ve středověku sloužila po celé Evropě farářům ke šperkování kázání i laikům pro zábavu, nalezneme příběh o císařových ztracených šatech. Vypráví se tam, jak jistý panovník Jovian (nebo Jovinian) došel jednou večer k pyšnému přesvědčení, že se jako svrchovaný mocipán ve svém domě vlastně rovná Bohu. Následujícího dne přišel trest. Jovian se rozhodl jet na lov, v parnu se unavil, a tak se svlékl, vlezl do tůně, a když se tak koupal, „přišel nějaký muž ve všem jemu podobný, na tváři, v řeči i ve všech obyčejích, a oblékl se v šaty jeho, sedl na koně a jel k rytířům a služebníkům jeho, kteřížto jej všichni přijali jako císaře a pána svého, neboť mu byl ve všem podobný“.
Nahý císař samozřejmě přestává být císařem a pozbývá své moci. Přestává být čitelný. Jeho poddaní ho nepoznávají a tento holý, zbezmocněný živočich na sobě zakouší všelijaké násilí, zejména v těch chvílích, kdy se snaží projevovat autoritu. Jeho vlastní rytíři ho jako nahého blázna bijí. V povídce se praví, že „když byl velmi ztlučen, řekl: Běda mi! Co budu dělat? Již jsem na posměch všemu lidu. Půjdu do svého paláce a snad mě mí věrní služebníci poznají. A kdyby mě nikdo z nich nepoznal, tehdy mě pozná moje paní, když jí zjevím některá tajná znamení, o kterých neví nikdo, jenom já a ona.“
Plán selhal. Když se totiž ten neznámý převlečený do císařových šatů optal Jovianovy manželky, zda svého manžela poznává, odpovídá mu císařovna před zraky všech i zoufalého Joviana: „Pane, proč se mě ptáte na takové věci? Však víte, že jsme již třicet let spolu a máme spolu děti.“ Na tajná znamení není nikdo zvědavý. A nepravý císař pak nechá toho pravého znovu zmrskat a vyžene ho ode dvora.
Nedaleko císařského paláce bydlel poustevník, který býval Jovianovým zpovědníkem. Uprostřed bolesti a hanby se na něj Jovian rozpomenul a vyrazil k němu pro radu. Poustevník císaře nejprve nepoznává, vidí v něm pekelnou příšeru, císař si zoufá. Holý lidský živáček v očích poustevníka přichází nejen o moc, ale také o svou lidskost, o to poslední, co mu zbylo.
V tuto chvíli zoufalství se císaři vybaví vzpomínka na pyšnou chvíli před usnutím a on se přes okno, aby starce více neděsil, ze své pýchy vyzpovídá. A dojde k obratu. Poustevník ho poznává, dává mu rozhřešení, halí ho do svého pláště. Jovianova existence jako holého živáčka končí. Jak už to tak v Gestech Romanorum bývá, ukazuje se pak, že císařovy šaty a identitu ukradl anděl, jehož úkolem bylo dovést vladaře k pokání…
Co z toho plyne? V první řadě asi to, že oblečený nahému věří stejně málo jako sytý hladovému. Sdílená tělesnost nezaručuje vzájemnou úctu a pochopení. Ty tajné znaky, které chtěl Jovian zjevit své manželce, byly patrně na jejím těle. Odkazovaly k intimním chvílím společné nahoty – ve chvíli dokonalé nerovnosti oblečené císařovny a holého lidství císařova však i vzpomínka na tyto chvíle ztratila smysl.
A pak ještě: i holé lidské bytosti pořád zůstává její hlas. A tenhle hlas má vždycky nějakou moc, pokud ho někdo vyslechne. V Gestech Romanorum člověka slyší Bůh, jak jinak. Ale ono to funguje také v jiných kontextech. A i Bůh v našem příběhu lidskému hlasu naslouchá skrze člověka.