Výsledky nedávného hlasování do nejvyššího zákonodárného orgánu USA nepřinesly prohru Demokratické strany, jak se všeobecně očekávalo. Co bude volební neúspěch znamenat pro republikány a Donalda Trumpa? To se reálně projeví až v souvislosti s dalšími kroky Bidenova kabinetu v následujících dvou letech.
Mýlily se průzkumy, mýlili se experti včetně mě, mýlili se republikáni včetně Donalda Trumpa – Bidenovi demokraté si místo výprasku došli pro nejlepší výsledek vládnoucí strany v polovině prezidentského období od roku 2002.
Otázka interrupcí
Ještě na začátku června drželi republikáni v rukou všechny trumfy: Bidenova obliba mezi Američany se pohybovala (a nadále pohybuje) hluboko pod padesáti procenty, inflace rostla, počet vražd také, a konzervativní politici tudíž mohli poukazovat na kritický stav země pod vedením demokratů a jejich téměř osmdesátiletého prezidenta. Jenomže pak Nejvyšší soud zvrátil padesát let existující precedent ochraňující právo žen na interrupci, řada konzervativních států a politiků okamžitě zavedla drastická omezení a mnohde se začalo otevřeně hovořit o kriminalizaci interrupcí. Vzápětí přišla reakce v podobě protestů a zvýšeného zájmu žen o registraci k volbám, a to i ve státech, jež dlouhodobě ovládají republikáni. Zároveň Biden a jeho strana prosadili v Kongresu zákon o investicích do vývoje čipů, silně kompromisní zákon o regulaci zbraní a protiinflační balíček. A peníze na kampaň k podzimním volbám vsadili na jednu hlavní kartu: interrupce a s nimi spojené vnímání republikánů coby politické strany, které na životech Američanů nezáleží, a také síly, jež bojuje za zbraňovou lobby a upírá práva ženám. Strategie se nakonec vcelku vyplatila, protože téma sehrálo významnou roli ve vítězství některých guvernérů (v Michiganu, Wisconsinu nebo Kansasu), senátorů (v Pensylvánii či Arizoně) i kongresmanů. Referenda na státních úrovních dopadla také většinově ve prospěch ženských práv.
Kampaň zásadně ovlivnil také bývalý prezident Trump, jenž si vybíral a podporoval mnohdy kontroverzní a nekompetentní kandidáty, kteří neměli kromě vyostřené rétoriky a podrývání důvěry v demokratické instituce svým voličům co nabídnout. Rozhodně ne žádné konkrétní plány, jak zklidnit inflaci a zajistit tolik vytoužené právo a pořádek. Někteří z kandidátů byli tak slabí, že demokraté dokonce investovali do jejich kampaní, aby vyhráli stranické primárky a byli poté jednoduchou kořistí pro demokratické oponenty. Tato taktika se nakonec stoprocentně vyplatila, i když byla velmi riskantní.
Rozštěpená strana
Osobně jsem předpovídal, že se díky Trumpově podpoře dostane do Kongresu vysoký počet krajně pravicových, radikálních osobností, ale tato predikce se mi naštěstí příliš nepotvrdila – Trumpovi lidé v nejexponovanějších soubojích spíše prohrávali a bývalý prezident se tak ocitl pod silnou kritikou vlastní strany. A to nejen pro volbu kandidátů, ale také kvůli přílišnému vlivu na výběr hlavních témat (zejména opakování lži o zmanipulovaných volbách z roku 2020) a podpoře vlastních lidí na úkor těch, kteří měli skutečný potenciál vyhrát. Pomalu, ale jistě se tak rozhořívá souboj trumpovského křídla strany s těmi, kteří by za érou nebývale toxického stylu politiky chtěli udělat tlustou čáru.
Donald Trump si vytváří image úspěšného muže a vítěze, ale přitom prohrál už třetí volby za sebou. V politice jde o moc, a strana si teď vyhodnotí, kdo má největší potenciál získat Bílý dům a většinu v Kongresu. Trump má za to, že tím vyvoleným je on, proto ještě tento podzim odstartuje svoji kampaň a začne okopávat ty, kteří by mu chtěli stát v cestě. Včetně oblíbeného, byť v (mezi)národní politice nezkušeného guvernéra Floridy Rona DeSantise. Republikánskou stranu tak čekají náročné dva roky, v nichž se budou muset potýkat s křehkou většinou ve Sněmovně reprezentantů, vlastní neochotou spolupracovat s demokraty na zákonech, které by reagovaly na poptávku většiny Američanů, a strukturálními problémy země. A také s vnitřním bojem o to, kdo stranu povede v příštích prezidentských volbách. Trump přitom může partaj vydírat tím, že by případně mohl kandidovat jako nezávislý, čímž by republikány jednoznačně oslabil a otevřel cestu Bidenovi či jinému demokratickému kandidátovi k udržení Bílého domu. Republikánské primárky tedy budou učiněným spektáklem – o silná slova a momenty jistě nebude nouze.
Volby také napověděly demokratům, na co by se měli soustředit, byť jejich schopnost naslouchat voličům – a dle toho následně jednat – je historicky omezená. Demokratická strana má s vládnutím potíže. Neměla by se ale každopádně bát témat a politik, které jí jednoznačně mohou vyhrávat volby, a cílit na mladé voliče a nebělošské minority, kteří za nimi zatím ve velkém stojí. Mám tím na mysli progresivní témata, jako jsou zvýšení minimální mzdy, právo na vytváření a ochranu odborů, odpuštění dluhů za půjčky na univerzitní studium, investice do infrastruktury, citlivé zelené reformy, rozumná imigrační politika, ochrana demokratických institucí včetně práva na interrupce a volebních práv. A nelze zapomenout ani na regulaci zbraní: vždyť kolik mladých Američanů si zažilo povinná školní cvičení, která je měla naučit, jak se chovat při útoku aktivního střelce, a už dvě dekády pozorují neochotu zákonodárců s tímto světově unikátním jevem cokoli udělat?
Nyní si tedy demokraté musí dát pozor hlavně na to, aby je oslavy „neprohry“ v letošním volebním klání a rozbroje uvnitř Republikánské strany příliš neukolébaly. Už za dva roky se totiž odehrají další důležité volby.
Autor je amerikanista.