Dobrý život na jatkách

Koncem září otevřela ostravská galerie PLATO brány svého nového sídla, bývalých městských jatek. Výstavní program se tak přesunul z vedlejších prostor dřívějšího hobby marketu do místa, které by nemohlo být odlišnější. Interiér Bauhausu byl v mnohém nedotčený: zůstaly nápisy a interní navigace a místo jakékoli výstavby se organizace rozhodla prvky, jako jsou recepce či kavárna, provést formou uměleckých intervencí. Budova jatek, citlivě zrekonstruovaná podle návrhu architekta Roberta Konieczného, je mnohem standardnějším galerijním prostorem a zahrnuje několik výstavních sálů, místnosti k diskusím i kanceláře. Přestože se počítá s tím, že sály v budoucnosti pojmou i více menších výstavních projektů najednou, vedení galerie se rozhodlo provoz na novém místě odstartovat jednou rozsáhlou výstavou, nazvanou Optimalizované bajky o dobrém životě, která kromě kontemplace o dobrém životě a blahobytu přináší také reflexi původního účelu této stavby.

Výstavu kurátorsky zastřešily Daniela a Linda Dostálkovy spolu s ředitelem galerie Markem Pokorným. To, že se první výstava zabývá zvířaty, není náhoda – kritická reflexe bývalé funkce tohoto industriálního objektu je zde přítomná hned několikrát, ať už jde o kurátorský text, na jehož samém začátku se píše, že dnes „jakékoliv zabíjení zvířat ztratilo legitimitu“, či o nevýstavní prostory galerie, v nichž se mimo jiné nachází hydroponická farma, kde se pěstují saláty a byliny. Galerie tak „důrazem na rostlinnou výrobu vyvažuje historii budovy zatíženou ‚výrobou‘ živočišnou“.

Co je to dobrý život?

Samotná výstava přibližuje centrální témata skrze bajky coby žánr, který v sobě sice má subverzivní potenciál, ale zároveň může být pojat jako moralizující vyprávění, „které tak trochu poučuje a poskytuje návody pro dobrý život, obvykle ve snaze vnutit čtenáři truismy i ctnosti daného společenského řádu“. Právě s touto rovinou kurátoři pracují – zamýšlejí se nad tím, co je to dobrý život, blahobyt, volný čas, jaké jsou imperativy k naplňování těchto ideálů a jak s nimi nakládají samotné umělkyně a umělci zastoupení na výstavě.

V doprovodné publikaci, která kromě krátkých textů o vystavených dílech obsahuje také rozhovory s jejich tvůrci a tvůrkyněmi, se kurátorský tým odvolává na myšlenky Lauren Berlant, Isabelle Graw či Henriho Lefebvra zpochybňující každodennost, dobrý život, ideály a vzory, které s sebou tyto pojmy nesou. Lauren Berlant je připomenuta například citací z knihy Cruel Optimism (Krutý optimismus, 2011): „nástroje, na nichž jsme závislí, abychom dosáhli dobrého života – záchranná síť, jistota zaměstnání, meritokracie, dokonce i trvalá intimita v našem romantickém životě –, zdegenerovaly do fantazií, které mají stále menší vztah k tomu, jak lidé mohou žít“. Isabelle Graw smýšlí v podobném duchu, když píše, že „jedna z podmínek neoliberalismu je, že trh zasahuje do oblastí, které byly dříve považovány za ‚soukromé‘, a tedy chráněné před jeho hodnotící logikou – jako je tělo, zdraví, sociální vztahy –, a činí tyto oblasti předmětem ekonomické optimalizace“.

Východiska jsou předestřena a spolu s nimi se dozvídáme i pohled umělkyň a umělců na tuto problematiku, která ve většině případů není o nic méně kritická. V PLATU vystavující umělec Oskar Dawicki například na otázku, jaká je jeho nedosažitelná představa o dobrém životě, odpovídá suše: „Dobrý život je v podstatě oxymóron a jako takový ho můžeme považovat třeba za masochistické dobrodružství.“ Další z tvůrců, Özgür Kar, na stejný dotaz opáčí: „Země bez lidí. To je moje nedosažitelná představa.“

Bajky podvratné i moralizující

O to překvapivější je, nakolik jsou vystavená díla odlehčená od krutého negativismu – pracují spíše se satirou a problematiku reflektují netíživým způsobem. V šestikanálové videoinstalaci Macabre zmiňovaného Özgüra Kara se lze zaposlouchat do myšlenkového chodu obřího kostlivce vtěsnaného do tří na sebe navazujících televizních obrazovek. „Je to, jako bys měl kolem sebe neustále oblak smrti. Všechno kolem tebe umírá. Ať se podíváš kamkoli, je tam… smrt. [Pauza, dýchání.] Mimochodem, viděl jsi nový pořad Seleny Gomezové o vaření? Stojí to za to!“ Druhá postava, zaříkávač hadů, vtěsnaný do protějších tří obrazovek, si zatím jen píská na flétnu. Podobně impozantní jako Karova instalace jsou videoprojekce Yaldy Afsah, která ve dvou krátkých filmech Centaur (2020) a Tourneur (2018) ztvárňuje absurdní momenty lidské nadvlády na zvířaty – konkrétně nad jezdeckými koňmi v disciplíně drezury a nad býkem nahnaným do arény plné dětí a mýdlové pěny. Dramatické filmové zpracování těchto aktivit opravdu nutí položit si otázku, jaký je jejich smysl, když pomineme mocenské hrátky.

Jiná díla se zamýšlejí spíše nad volnočasovou stránkou výstavy – keramický set a sešité textilie v díle Dungeon TT (2015) Martina Kohouta a Larse TCF Holdhuse či posprejovaná série pláten Interiér (2021) Christelle Kahly – a některá slouží jako (či doslova jsou) ilustrace – Bestiář Habimy Fuchs (Pták) (2010) či formátem malé, ale přesto impozantní kresby Zdenka Seydla k vydání La Fontainových bajek z roku 1959.

Limity blahobytu

Optimalizované bajky o dobrém životě jsou projektem zastřešujícím mnoho nenásilně propojených témat, která tvoří komplexní celek. Přinášejí a prezentují různé pohledy na ideály dobrého života a blahobytu. Když jsem se jela na výstavu podívat, měla jsem možnost zúčastnit se diskuse, která se nekonala přímo v rámci doprovodných akcí, ale byla součástí dlouhodobého doplňkového programu, debatního cyklu Limity svobody, jehož dramaturgyní a moderátorkou je aktivistka Edita Stejskalová. Debata s názvem Když nemají na chléb, proč nejedí koláče? se měla zaměřovat na problematiku dětské chudoby, ale ve výsledku se zabývala spíše udržitelností demokracie v době krize. Vrcholným okamžikem diskuse byl moment, kdy Stejskalová, frustrovaná z přítomných politiků a jejich vyhýbavých odpovědí na otázku, co by řekli rozhněvanému hladovému davu skandujícímu pod jejich balkónem, podala mikrofon do publika ostravskému rapperovi Sergeiovi Barracudovi. „Dal bych jim do rukou zapálené lahve a vyzval je k protestům. Fyzické násilí je občas nutné.“ V ten moment bylo v PLATU vše, co by člověk mohl chtít: ideál dobrého života citlivě reflektovaný výtvarnými umělkyněmi a umělci, politici tvrdící, že v této zemi na hlad přece nikdo neumírá, a místní rapper, který jednou větou strčil všechno politikaření do kapsy.

Galerie PLATO dokazuje, že pokračuje ve své dosavadní trajektorii a snaží se vytvářet vzájemně propojené cykly, které ke zvoleným tématům nabízejí několik možných interpretací a pohledů. Neusiluje o celistvost a jednu všeobjímající perspektivu, ale vždy dokáže poskytnout neotřelý náhled na palčivé problémy.

Autorka je kurátorka a teoretička umění.