Mimo limbus Elysium není

Pro popis vlny zájmu o knihy italských autorek, spojeného s jejich kritickým uznáním, se někdy v souvislosti s mezinárodním úspěchem románů Eleny Ferrante používá termínu „The Ferrante Effect“. Zajímavých spisovatelek měla Itálie vždy poměrně dost, často se jim však nedařilo trvale proniknout do muži ovládaného literárního světa a témata jako vztahy mezi ženami či každodenní život v patriarchální společnosti nebývala brána vážně. Tato situace se díky Ferrante zásadně změnila a přitáhla nejen větší pozornost k tvorbě současných autorek, ale obnovila i zájem o důležitá díla minulosti. Do angličtiny tak byla například znovu přeložena Rodinná kronika (1963, česky 1977) Natalie Ginzburg či Arturův ostrov (1957, česky 2022) Elsy Morante, znovuobjevovány začaly být autorky jako Goliarda Sapienza či Anna Maria Ortese. Tento trend mohli pozorovat i návštěvníci a návštěvnice letošního festivalu Svět knihy, jehož čestným hostem byla Itálie.

Své tituly osobně představily Stefania Auci – do češtiny máme dosud přeložené dva díly její ságy rodu Floriů, Sicilští lvi (2019, česky 2020) a Lvi na výsluní (2021, česky 2022) –, Viola Ardone [viz text na s. 5], Donatella Di Pietrantonio [viz text na s. 7] a Francesca Melandri (v češtině dostupný román Eva spí z roku 2010, česky 2022). Claudia Durastanti nakonec nedorazila, její kniha Cizinka (2019, česky 2022) [viz text na s. 4] je však již v překladu k dispozici. Proběhly také dvě diskuse nad dílem Eleny Ferrante a Elsy Morante.

Navzdory neorealismu

Elsa Morante (1912–1985) letos nebyla připomínána náhodně. Jednak uplynulo 110 let od jejího narození, ale především se na české pulty poprvé dostává překlad jejího druhého románu Arturův ostrov, pořízený Alicí Flemrovou. V minulosti už jsme se mohli seznámit s tituly Příběh v historii (1974, česky 1990) a Aracoeli (1982, česky 1988) v překladu Zdeňka Frýborta, v době jejich vydání se jim však nedostalo patřičné pozornosti.

Arturův ostrov sleduje dva roky v životě chlapce Artura Geraceho, vyrůstajícího na ostrově Procida v Neapolském zálivu. Jeho matka zemřela v osmnácti letech při porodu, v dětství se proto o něj staral pomocník v domácnosti, voják Silvestro. Otce Wilhelma chlapec nekriticky zbožňuje, jejich vzájemný vztah však vůbec není jednoduchý. Wilhelm tráví mnoho času na cestách a synovi nevěnuje soustavnou péči. Arturo si navykne volně se potulovat po ostrově s fenkou Immacolatou, situace doma se ale zásadně změní v okamžiku, kdy otec přivede svou novou manželku, prostou neapolskou dívku Nunziatu, jen o dva roky starší než Arturo. Chlapec ji nejprve odmítá, ale zvláště po narození nevlastního bratra Carmina si bolestně uvědomuje, jak moc žárlí na cituplnou péči, kterou Nunziata novorozenci věnuje. Aby si získal její pozornost, pokusí se o demonstrativní sebevraždu, dívka se mu však o to víc začne vyhýbat. Arturo se proto začne scházet s Assuntou, o něco starší vdovou, zklame ho však, když zjistí, že má i jiné milence. Další ranou v Arturově životě je odhalení, že otec zřejmě nikdy nepodnikal žádné dobrodružné plavby, jak se dosud domníval; svůj čas Wilhelm trávil s muži, naposledy s delikventem Toninem, který byl umístěn v káznici na Procidě. Arturo se to snaží Nunziatě prozradit, ta však pravdu odmítne přijmout. Zklamanému Arturovi nezbývá než spolu se Silvestrem ostrov opustit.

Elsa Morante Arturův ostrov vydala ro­­ku 1957 a získala za něj prestižní ocenění Strega. V době, kdy se většina spisovatelů a spisovatelek snažila v intencích neorealismu vyrovnávat s poválečnou deziluzí a zmatkem, Morante zvolila opačnou cestu. Vrátila se k velké tradici realistických románů, dodala jí však moderní podoby. V kontrastu se střídmostí a estetickou střízlivostí neorealistů sáhla po téměř přebujelé květnatosti stylu i citů, místo kritického sledování proměny společnosti za války a její obnovy po válce vytvořila fikční svět téměř mytických rozměrů a vyhýbala se ideologickému výkladu událostí.

Pohádková robinsonáda

Zcela klíčovým se pro její román stává místo děje. Arturo, jakýsi novodobý Robinson, vyrůstá na ostrově, který je sice nedaleko Neapole, je to však téměř kouzelné místo, kam každodenní realita příliš nedoléhá. Pier Paolo Pasolini ve své kritice Arturova ostrova poznamenal, že jde o prostor reprezentující pokornou víru Elsy Morante, že svět je velký, důležitý a dobrý. Autorka se nebojí důvěřovat přírodě a citům, protože člověka obohacují více než kritické myšlení. Arturo se po ostrově pohybuje naprosto volně a beze strachu. Autorka nám nikdy nevysvětlí, jak vlastně jeho výchova probíhala v každodenních detailech. Není nutné přemýšlet, zda bylo možné, aby přežil jen na kozím mléce, jestli Silvestrovy občasné návštěvy skutečně mohly dítěti poskytnout dostatečné podněty a zabránit tomu, aby se z Artura nestalo deprivované vlčí dítě. Důležitá je nespoutaná, mytická, prosvětlená přítomnost se zcela subjektivně vnímaným tokem času.

Literární kritik Giacomo Debenedetti v této souvislosti upozornil na specificky pohádkový rozměr Arturova ostrova. Slova u Morante mají zázračnou moc a dokážou nám vysvětlit, co se s námi a kolem nás děje. Minuciózní popis všednosti, kdy se z událostí dne stává epopej, každý záchvěv duše, sebemenší událost, to vše nabývá na významu. Nacházíme se ve světě, kde budoucnost není důležitá, podstatné je jen to, co se děje nyní. Aby se vyprávění nestalo příliš monotónním, je pak zapotřebí zásahu zvenku – jako v pohádce –, a věci se dají do pohybu. Podobně jako v mýtech bývají hrdinové pokoušeni incestem, Arturo myslí na Nunziatu. Patriarchální společnost, pro niž je to již tabu, nutně takového syna musí vypudit, aby si našel nevěstu jinde. Arturo je tak nucen opustit otcovský dům a seznámit se s Assuntou.

V čem spočívá odvaha muže

Otec, ten, který se odvažoval přeplout moře, toto synonymum nekonečných možností, ale i nutnosti opustit rajské místo představivosti, nutně v Arturových očích nabývá až nadlidských rozměrů. Díky svému napůl německému původu je Wilhelm vysoký blonďák, tolik odlišný od snědého, drobného syna, kterému říkal mouřeníne a nikdy ho nenaučil svůj rodný jazyk. Choval se vždy přezíravě a hrubě, pro Artura ale byla jeho autorita nedotknutelná. O ženách, včetně Arturovy matky, se vyjadřoval pohrdavě a s odporem, a třebaže si chlapec uchoval víru v posvátnost mateřské lásky, ostatní názory od otce převzal. Když syn pochopí, že otec není tou bájnou bytostí, za kterou ho měl; že nikdy nepodnikal odvážná dobrodružství, ale trávil čas milostným vztahem s mužem, pro kterého je přitom jen karikaturou a před nímž se ponižuje, způsobí to Arturovi šok. Nikdy však nenalezne odvahu odevzdat otci dopis, ve kterém se mu ze své nenávisti vyzná. Vzhledem k tomu, že se děj románu odehrává v předvečer druhé světové války, znamená opuštění otcovského domu také skutečnost, že Arturo bude muset narukovat. Bude to tak nakonec paradoxně on sám, kdo naplní požadavky kodexu, který si pro sebe v dětství vytvořil – „skutečná velikost muže spočívá v odvážných činech, v pohrdání nebezpečím a v odvaze projevené v boji“. Je však zjevné, že odchodem ztratí veškerou výjimečnost rajského ostrova. Možná se stane dospělým mužem, ale již nikdy nebude pánem světa. Stane se průměrným člověkem.

Procida je Arturův ostrov, prostor, kde fantazii přikrmuje dobrodružná četba, ale jde o výjimečné místo samo o sobě. Navzdory tomu se jeví zároveň i jako vězení; reálné i metaforické. Pokud chce Arturo dospět a vymanit se z otcova vlivu, musí Procidu opustit. Debenedetti však připomíná odkaz Elsy Morante na Tamina z Kouzelné flétny. Tamino, který podstoupí veškeré zkoušky, na závěr s Paminou ubrání Chrám moudrosti a bude žít šťastně a svobodně; slunce zvítězilo nad nocí. Když však Arturo svůj ostrov opustí, svůj Chrám moudrosti ztratí. Jeho iniciace k ničemu nevede. „Mimo limbus Ely­sium není,“ píše Morante v básni­-dedikaci uvozující text románu.

Nešťastné a nemilované

Druhou nejdůležitější postavou, s níž se Arturo potkává, je jeho macecha Nunziata. Pokud nepočítáme fenku Immacolatu, představuje vlastně první reálný ženský prvek v jeho životě. Na počátku k ní cítí takový odpor, podpořený léty otcovské výchovy, že ji ani nedokáže oslovit jménem. To se však postupně mění, když vysleduje, jak odevzdaná a milá zůstává navzdory všem nepřízním. Začne si všímat její odolnosti, neutuchající péče o hrubého manžela i malého synka. Díky ní si Arturo uvědomí, že vlastně nikdy nebyl políben, a posedlý tímto zjištěním vidí pak polibky všude kolem sebe. O to víc ho však překvapí, když ho Nunziata odmítne. Nedokáže pochopit, že třebaže není šťastná, její výchova i křesťanská víra ji vedou k tomu, aby se svým mužem zůstala, i když k Arturovi cítí náklonnost. Nunziatiným odhodláním neotřese, ani když ji Arturo zpraví o otcově homosexualitě. V Nunziatině světě tento koncept neexistuje, není to téma k diskusi.

Pro Artura je jeho touha dostatečným oprávněním k tomu, aby Nunziatě strhl náušnice, když otce odmítne opustit. Dosud se sebejistě domníval, že jeho přízeň poskytne Nunzia­tě dostatečnou odměnu za dlouhodobé příkoří, vždyť dosud miloval jen dvě bytosti – ji a svého otce. S touto logikou věnuje Nunziatě pozornost – může se stát královnou mezi ženami, zasloužit si být ženou krále. Otázka Nunziatina štěstí pro něj vlastně zas tak důležitá není, což je něco, co u Morante vídáme často. Její hrdinky jen málokdy bývají šťastné. Podobné přesvědčení o nároku na druhou bytost Arturo prokáže i ve vztahu k Assuntě. Stane se jeho první milenkou, z jeho strany možná i trochu ze soucitu, protože lehce kulhá, má však v sobě i žádanou měkkost a unylost. Nedokáže se s ní však líbat, toto gesto lásky patří jen Nunziatě. Assuntu považuje za svou indickou otrokyňku, úlovek, který mu měl napomoci vzbudit macešinu žárlivost. Všechny ženy, které si Arturo oblíbil, včetně fenky Immacolaty, charakterizuje oddanost, jeho vlastní oddanost však patří výhradně otci.

Nebezpečná záležitost

Třebaže Morante sama děti neměla, otázky mateřství ji dlouhodobě zajímaly. Její mateřské postavy, jako zde Nunziata, bývají negramotné, pobožné, poddajné, ale zároveň je v jejich oběti cosi nárokujícího, zavazujícího, co může děti i dusit. Arturo si mateřské postavy idealizuje, protože jeho vlastní matka zemřela při porodu, a proto se bojí, že by se podobná situace mohla opakovat. Skutečnost, že své teorie společnosti staví na četbě, způsobuje, že se pak v realitě nedokáže vždy adekvátně orientovat. Svou četbou se snaží vnutit světu tvář, ten ji však odmítá a nabízí tisíc jiných tváří, které Arturo nezná a s nimiž nepočítal. Je to obdobně pomýlená idealizace, jakou vtiskl svému otci. Literatura se stává u Elsy Morante nebezpečnou záležitostí. Ve spojení se sebestředností a mladickým opájením se sebou samým v sobě může mít nebezpečný nárok.

Morante se se svým hrdinou Arturem ztotožňovala. Jak sama říkala, rozpomínala se skrze něj na dobu, kdy sama byla chlapcem. Opakované výjevy misogynie, kterým jsou podrobovány Nunziata a ostatní ženy, působí tísnivě. Téměř jako by v nich rezonovala nota sadistické sebezálibnosti, která překračuje pouhou ilustraci jevu. Ve všech těch scénách odporu k ženám je zároveň ze strany Morante cosi moderního, co odmítá vlastní gender, a přitom cosi velmi konzervativního, když coby protilék nenávisti nabízí křesťanskou submisivitu, která nakonec tvrdá mužská srdce obměkčí. Vzhledem k tomu, že Arturo příběh vypráví až s časovým odstupem, v dospělosti, nemůžeme ani říct, že šlo o nepoučený pohled mladého chlapce. Zranitelnost mládí a bouřlivost emocí patří mezi velká témata Arturova ostrova, prostor pro ně však mají především muži.

Jazykové přísliby

Podobně problematickým se také jeví zobrazování homosexuality. Morante měla k homosexuálům blízko, přesto se však její vykreslení zdá být překvapivě těžkopádné. Arturův otec by se pravděpodobně v jiné době choval lépe. Na druhou stranu v dané situaci autorce slouží jako ilustrace toho, odkud se bere zlo. Náleží mu lidský původ a nahodilost, zatímco příroda a zvířata v sobě mají až vykupitelské dobro. Arturo si otcovu příkrost vysvětluje jeho nezávislou povahou. Nezvyklé chování jako by ospravedlňoval Wilhelmův výjimečný vzhled. Jeho plavost značí ušlechtilost, která mu dovoluje nebýt jako ostatní. Zlo je pouhým nedostatkem dobroty.

Arturo promlouvá vysoce stylizovaným jazykem, neúměrným věku, ve kterém děj vypráví. Jazyk má však pro Morante magický význam. Jazyk skrze literaturu konstruuje mužskou i ženskou identitu, odmítá pojmenovávat skutečnost (otec i Nunziata mají ve svém životě tabu, o kterém se nemluví), ničí svět (když trestanec Arturovi vyjeví otcovu homosexua­litu), ale dává i příslib do života (osobní jména předurčují osud), i když může následně způsobit zklamání. S touto důvěrou v jazyk nás nemůže překvapit, že je román nesmírně košatý, vylévá se z břehů, místy je repetitivní a příliš popisný. Jeho lyrické kvality z něj však činí nevšední dílo.

Morante v ozvěnách

Když se Pier Paolo Pasolini zamýšlel nad tím, zda Arturův ostrov představuje excentrickou výjimku, či příznak nově nastupujícího typu románu, přiklonil se ke druhé možnosti. Projevil důvěru k psaní Elsy Morante, podle něj šlo o zrevidovanou podobu formy realistického románu, která se zdála překonaná, nyní však nabyla čerstvé podoby. Vyznačuje se zájmem o psychoanalýzu, ale bez využívání postupu proudu vědomí, bohatstvím jazyka, ale bez formálních experimentů a sledování literárních trendů.

Dnes jako bychom byli svědky obdobné situa­ce. Nastupující generace autorek se se střídavým úspěchem také pokouší o nalezení svěží tváře realistického románu. U spisovatelek, které nám představil letošní Svět knihy, sledujeme, že se vrací popis, realistické vykreslení prostředí, snaha o jazykovou charakteristiku (využívání dialektických prvků), pečlivé pozorování sociálních dynamik; vypravěčský hlas se snaží být objektivní, je si však již dobře vědom nemožnosti úplného pochopení věcí; osobní se propojuje s obecným.

Elena Ferrante o vlivu Morante na svou tvorbu opakovaně hovořila a dostalo se jí i Ceny Elsy Morante za dosavadní tvorbu. Stefania Auci získala Cenu Elsy Morante za svou ságu o rodu Floriů. Donatella Di Pietrantonio se zabývá podobnými otázkami dětství, mateřství a odmítnutí.

Zdá se tedy, že se ocitáme v momentu příznivém pro znovuobjevení odkazu Elsy Morante, ať již k tomu přispívají nové překlady, hlasy autorek, které spisovatelka inspirovala, či adaptace jejích děl. Již v šedesátých letech byl Arturův ostrov zfilmován Damia­nem Damianim, roku 1986 byla natočena televizní verze Příběhu v historii s Claudií Cardinale, podle stejné předlohy nyní režisérka Francesca Archibugi připravuje televizní seriál. V Itálii se po dlouhé době dostává pozornosti autorkám, které chtějí spíš vyprávět, než aby usilovaly jen o formální virtuozitu, začínají otvírat otázky života žen v italské společnosti, genderu a každodenního sexismu. Elsa Morante prohlašovala, že je zapotřebí psát jen takové knihy, které změní svět. U dnešních autorek tuto ambici nesledujeme, vidíme však, že se nebojí prosadit vlastní hlas a hovořit o tématech, která dřív nebyla italským literárním establishmentem považována za důležitá, a nebudou již kvůli tomu vyčleňovány do harému, jak se Morante obávala, ale stanou se plnohodnotnými a rovnocennými partnery.

Autorka je italianistka a komparatistka.