Paolo Cognetti
Vlčí štěstí
Přeložila Sára Flemrová
Odeon 2022, 158 s.
Čtvrtá do češtiny přeložená kniha italského spisovatele Paola Cognettiho nás opět zavádí do hor, které hlavnímu hrdinovi, spisovateli s výmluvným jménem Fausto, poskytují azyl před tím, co rozložilo jeho existenci ve městě. Jádrem krachu jeho milostného vztahu nicméně byla právě neustálá potřeba utíkat z civilizace, jak se ostatně dozvíme hned z druhé věty textu. Už od počátku je zřejmá nemožnost spočinutí, faustovský rozpor mezi usazením se a neustálým puzením vracet se do zbytků divočiny, vnášející do života neklid a ústící v neschopnost žít takzvaně normálně. Jako inspirace autorovi posloužila sbírka dřevotisků 36 pohledů na horu Fudži od japonského malíře Kacušiky Hokusaie. Cognetti podobně jako Hokusai načrtává v šestatřiceti krátkých kapitolách více či méně souvislý sled všednodenních událostí, které se v průběhu jednoho roku odehrávají na dohled obřího masivu Monte Rosa – ať už v Miláně, v zapadlé horské obci Fontana Fredda nebo v chatě Quintino Sella uprostřed vysokohorské pustiny. Setkáme se tu s drsnými horaly, dívkou, která hledá smysl bytí, s nepálským Šerpou nebo osmdesátiletou ženou, jež žije, jak bývalo běžné před staletími. Cognetti zjevně píše stále jednu a tutéž knihu – motivy útěku z města a nového začátku stranou civilizace, nefungujících vztahů a zbytků starého světa známe i z jeho ostatních děl. Jeho nevyčerpatelná síla spočívá ve strohém stylu, jímž se snaží přiblížit přírodním dějům, a v líčení života v horách, který je očesaný na nejzákladnější potřeby, ale jehož těžkost zároveň dává pocítit, že jde o život skutečný.
Karel Kouba
Marek Epstein
Země. Příběh české rodiny
Listen 2022, 424 s.
Hlavní postavou románu filmového scenáristy Marka Epsteina (nar. 1975), který navzdory svému názvu nepojednává o zemi v žádném z významů tohoto slova, je Lea, žena, jejíž životní peripetie sledujeme do konce třicátých let až do roku 1992. Již z toho je zřejmé, že čtenář bude mít co do činění s další z přebujelé řady próz podávajících umělecký obraz osudů jedince na pozadí českých dějin druhé poloviny 20. století, ergo dvou totalitních režimů. Hrdinčin příběh není ale zrovna typický, což dobře ilustruje její nebývalá fyzická síla. Lea přijde o manžela i o dceru Mirku, která z různých důvodů vyrůstala převážně bez matky. Potud je příběh matky a dcery, který si čtenář musí zkonstruovat z většího množství časových pásem, neutěšený a můžeme o nich smýšlet jako o obětech režimu. Obě se však dokážou v určitých momentech vzepřít a svou fyzickou silou nebo silou vůle umějí pro své blízké vybojovat „to nejlepší“, co je za daných společensko-politických podmínek možné. Epstein napsal řemeslně zdařilý román, který neklouže po povrchu, jeho příběhová linka je však předvídatelná. Četba je sice ztížena možná až příliš rychle se střídajícími scénami zasazenými do různých dějinných období, ale zároveň se tyto prostřihy koncentrují, jak už to bývá zvykem, do neuralgických bodů jako druhá světová válka, počátek padesátých let, konec následující dekády a přelom osmdesátých a devadesátých let. Čtenář je po přečtení románu utvrzen ve své představě o moderních českých dějinách a přitom se o nich dozví i něco nového. Kvalitní mainstream.
Erik Gilk
Marek Vadas
Šesť cudzincov
KK Bagala 2021, 122 s.
Ne že bych si přál, aby všichni slovenští prozaici psali o Slovensku, ale na prozaický „návrat“ Marka Vadase z Afriky na Slovensko jsem se vyloženě těšil. V povídkovém románu Šesť cudzincov se dá zachytit hravost a podvratnost jeho prvních knih, ale také ozvěny jeho „afrických“ textů. Pozadím příběhu je tentokrát reálná událost ze západoslovenské vesnice Pobedim z roku 1928. Protiromský pogrom, který se v této ospalé dědině odehrál, měl za následek šest zavražděných a velké množství zraněných Romů. Vadas tuto tragickou epizodu z dějin první republiky pozoruje z odstupu. Střídá vypravěčské perspektivy a o událostech před běsněním místních „slušných“ občanů i po něm nechává vypovídat náhodné svědky i některé z pachatelů. Místy je to působivá hra a mazlení se s vyprávěním, někdy instruktáž v matení a znejisťování čtenáře v prostoru a čase, jindy naturalistické zachycení masakru a vesnických výjevů. Nejpřesvědčivější se mi text zdá, když si relativně samostatně působící kapitoly zarámujeme pravidly literární fantastiky a událost jen vzdáleně tušíme. Naopak prozaicky méně věrohodná je unikavá a opulentní zpověď hospodského, jednoho z aktérů vraždění. Kdo chce román číst jako důkaz o tom, že holubičí národ nehrál vždy fér a nejednou skončil v ofsajdu, ten pro svůj postoj najde dost argumentů a Vadas mu k takovému čtení vytvořil předpoklady. Současně však jeho nový román funguje také na nižších úrovních, takže si čtenář může vychutnat zpravidla dobře napsané kapitoly, které tvoří mocný celek.
Igor Mikušiak
Lenka Pořízková, Jiřina Šmejkalová (eds.)
Co jsou dějiny knihy?
Academia 2022, 256 s.
Antologie textů k dějinám a teorii knižní kultury sestavená Lenkou Pořízkovou a Jiřinou Šmejkalovou obsahuje deset odborných prací věnujících se studiu knih a všeho, co ovlivňovalo a určovalo jejich roli ve společnosti. Na téměř nekonečně rozlehlém poli badatelského zájmu se potkává množství překrývajících se oborů (literární teorie, sociologie, textologie, historická typografie, knihovnictví, lingvistika, výzkumy čtenářství, etnografie médií ad.), ze své podstaty se však jedná o interdisciplinární problematiku par excellence. I proto se zahrnuté studie a eseje, jež vznikly od padesátých let 20. století do současnosti, rozbíhají do mnoha stran a jsou určeny více či méně poučeným čtenářům různého druhu. Pro literární vědce bude nejpřínosnější článek, který přehodnocuje historický pojem autorství, na badatele zkoumající dějiny čtenářství cílí texty věnované modlitebním knihám či hornickým knihovnám, další kapitoly se soustředí na sociální dějiny transferu knih či monopolizaci městského knižního trhu. Velká část vybraných studií má shrnující charakter a přináší záplavu odkazů na další studie a publikace. Také z toho důvodu kniha působí jako záplatování těch největších mezer v dostupnosti odborné literatury, kterými česká book studies trpí, a zároveň je dokladem heterogennosti, potažmo tematické otevřenosti celého oboru.
Klára Soukupová
A pak přišla láska…
Režie Šimon Holý, ČR 2022, 85 min.
Premiéra v ČR 1. 12. 2022
Šimon Holý se spolu s Tomaszem Wińským a Terezou Vejvodovou letos před festivalem v Karlových Varech prezentovali jako skupina zaštítěná souslovím Nová intimita. Autorem manifestu tohoto „hnutí“ je Wiński, který ve Varech zároveň uvedl veskrze konformní, ale skandálně se tvářící film o sexu a vztazích, nazvaný Hranice lásky. Na festivalu se však promítala i nenápadnější Holého druhotina A pak přišla láska…, která ve skutečnosti naplňuje předsevzetí Nové intimity mnohem zajímavěji. Dílo pojednávající o vyhořelé psycholožce, jež se svou dospělou dcerou přijíždí na duchovně ozdravný víkend ke kartářce a spiritistce, od začátku vznikal ve spolupráci s herečkami, které tu vystupují (dokonce jsou uvedeny v titulcích jako spoluscenáristky), a skutečně působí jako spontánní situační drama, jehož motivem rozvíjeným na několika úrovních je emoční krize a terapie. Holý tu mnohem vynalézavěji rozvíjí témata a přístupy ze svého debutu Zrcadla ve tmě, jehož dějovou osnovou byl vztahový dotazník pro páry. I tady ukazuje postavy, které jsou nuceny interpretovat samy sebe v rámci specifické „hry“ s pevně danými pravidly – tentokrát se jedná o výklad karet – a opět se tím otevírají nepříjemné otázky související s jejich vztahy. A Holého pohled na postavy znovu osciluje mezi empatií a úsměškem. Tlumený snímek, založený na dlouhých dialozích snímaných v ještě delších záběrech, působí bezprostředně, ale ve skutečnosti se rafinovaně dotýká právě toho, jak jen skrze kontakt s vnějškem rozumíme sami sobě.
Antonín Tesař
George Radojčič
Bitvy o velkou lásku
Galerie Art brut Praha, 26. 10. – 3. 12. 2022
Budova nově otevřené Galerie Art brut Praha, kterou najdete na Novém Městě vedle kostela sv. Václava na Zderaze, připomíná s určitou dávkou fantazie miniaturu berlínské Borosovy sbírky. Nejedná se, jako v německém případě, o bunkr z druhé světové války přestavěný za účelem prezentace soukromé sbírky současného umění, ale o bývalou budovu výměníku plynu z padesátých let, která navzdory svému původnímu účelu působí podobně nedobytně. Uvnitř se ale nachází jen jedna výstavní místnost menšího rozměru. Provozovatelem je spolek Altán Art, dlouhodobě se zaměřující na tvůrce „surového umění“, kteří se pohybují mimo výtvarný mainstream. V prvním plánu galerie představuje autory z kulturně komunitního centra Ateliér radostné tvorby na Letné, provozovaného zmiňovaným spolkem, ale do budoucna plánuje spolupráci s umělci i mimo tento okruh. Právě probíhající výstava vyznívá svým tématem současně – George Radojčič ve svých malbách i kresbách zpracovává téma války, jehož se drží delší dobu, ať již prostřednictvím svých dětských vzpomínek na válku v Jugoslávii či díky zálibě v antických mýtech, dějinách starověku a soudobé sci-fi. Na jedné straně prostoru galerie najdeme válečné bitvy, v nichž se jednotliví bojovníci slévají v jednolitou masu, postupně skoro nerozeznatelnou od masy nepřítelovy, na straně druhé pak figury jednotlivců, za nimiž se skrývají osobní zkušenosti nebo příběhy o hledání dobra a zla. Díla kromě motivů spojuje i notná dávka úpornosti a zaujetí.
Marianna Placáková
Michal Hába, Šimon Spišák
Kohlhaas
Venuše ve Švehlovce, premiéra 20. 1. 2022, psáno z reprízy 21. 10. 2022
Německý romantický spisovatel Heinrich von Kleist se v novele Michael Kohlhaas nechal inspirovat příběhem německého kupce z 16. století. Toho cestou na trh do Drážďan zastaví pověřený úředník a na základě vymyšlené vyhlášky si vezme do zástavy pár jeho koní. Do té doby poctivý měšťan, těšící se společenskému uznání, se začne fanaticky domáhat spravedlnosti. Poté, co jej nevyslyší u soudu, se rozhodne s několika muži vypálit domy ve Wittenbergu. Právě vztahu legality a legitimity se věnuje i nejnovější adaptace souboru Lachende Bestien. Po zrychleném převyprávění děje před diváky předstoupí herec a režisér v jedné osobě, Michal Hába, aby polemizoval s Kleistovou předlohou. Je každá náprava bezpráví předem zdiskreditována, když je k jejímu dosažení použito násilí? A je tomu tak i ve chvíli, kdy stojíme tváří v tvář environmentální krizi a dramatickému úbytku biodiverzity? Jak už u Lachende Bestien bývá zvykem, palčivé společenské problémy jsou pojednány s hořkou nadsázkou, a tak například spor o legitimitě násilí je zinscenován jako boxerský ring, kde místo úderů padají dobře mířené filosofické citáty. Nějaká ta facka zabloudí i mezi diváky, na které je celou dobu apelováno, že vztah divadla ke světu „není jenom jako“. Na konci novely Kohlhaas popírá svou revolučnost a s klidným svědomím přijímá trest. Měli bychom to samé učinit i my? Co z naší nečinnosti plyne? „Jsme odsouzeni k depresi a paralýze,“ zní poslední slova.
Štěpán Truhlařík
700 Bliss
Nothing to Declare
CD, Hyperdub 2022
První prosincový den má v Česku poprvé vystoupit americká rapperka, básnířka a aktivistka Camae Ayewa, známá pod jménem Moor Mother. Letos vydala sólové album Jazz Codes, zároveň ale vyšel debut projektu 700 Bliss, na němž se kromě Ayewy podílí DJ Haram. Ve srovnání s minimalistickou produkcí Moor Mother, na jejíchž deskách v zásadě posloucháme recitaci na pozadí jazzového improvizačního mumraje, je projekt 700 Bliss divočina. Už první, titulní píseň naznačuje, že půjde o zběsilý hlukový rituál. Samply se v rychlém sledu střídají a do toho obě hudebnice deklamují hlasy deformovanými vokaderem. Podobně jako na sólových nahrávkách Moor Mother se i zde objeví mumlání či zaklínání – není divu, že se v anotaci koncertu objevují charakteristiky jako witch rap nebo dark rap. Například ve skladbě Anthology ale temnotou prostupují hravé taneční rytmy, v následující Discipline si zase obě zaříkávačky vystačí jen s pár zvuky a frázováním sloganu: „Who goes there? Guerrilla warfare.“ V tracku Candence Parker odstartuje pořádně naštvaná flow po patnáctisekundovém tichu a závěr skladby se zase rozplyne v rozšuměném osmibitovém zklidnění. More Victories je tepající hluková past, která ze svého středu emituje zdeformované zvuky a hlasy, které předtím pohltila. Ve skladbě Capitol pak obě umělkyně reagují na útok Trumpových příznivců na sídlo Kongresu a přitom si hrají s různými emocionálními polohami zpěvu – hlasy roztříštěné společnosti. Nothing to Declare je radikální album, které je potřeba poslouchat vcelku.
Jiří G. Růžička