Kresba Vít Svoboda
Třicet tři let od začátku krachu komunistického režimu v bývalém Československu se slaví především návrat možnosti svobodné, demokraticky založené existence politického společenství. Heslem tehdejší studentské generace, která se stala největším obhájcem vybudovaného liberálního kapitalismu, bylo motto „Děkujeme, že můžeme“: cestovat, studovat, myslet… Dnešní studenti tyto díky vyjádřili už úplně jinak: při inscenovaných okupačních stávkách na svých fakultách děkovali spíše za to, že nás tento „nejlepší z možných systémů“ nenechá zemřít. Že se dokáže vnitřně proměnit, abychom jako druh a celý planetární ekosystém přežili klimatické proměny, které už začíná pociťovat celý svět, včetně střední Evropy, jež byla vždy tak pěkně skryta před vším přírodně děsivým.
Nedávno zesnulý francouzský sociolog Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem (2015, česky 2020) už v názvu popisuje cestu, kterou se k této proměně lze dobrat. Obrat k planetárnímu systému není jen nějakou změnou agendy na mezinárodních konferencích a všelijakých světových fórech. Není to další politická móda v nekonečné řadě, jak se snaží naznačit vítězové minulých systémových bitev, kteří považují zelenou studentskou vlnu za projev nebezpečné ideologie. A není to ani strašidlo špatně odstraněné rudé minulosti, vracející se na tržiště politiky v novém převleku. Geopolitika, o níž Latour mluví, je pochopení nutnosti stavět do centra veškerého politického rozhodování, včetně toho každodenně praktického, celou planetu jako organismus svého druhu. Strašidlem, které se vrací a s výčitkou a hrozbou obchází svět, není zelený komunismus, nýbrž běsnící Gaia jako živočich svého druhu.
Třicet tři let po revolucích roku 1989 se vrací to, co se sice v době zlomu jasně vyjevilo, a dokonce bylo i hnací silou počátku protestu v ekologicky zničených severních Čechách, na co jsme však v běhu za rostoucím bohatstvím a americkým snem po česku poměrně rychle zapomněli. Jako by stačilo pro jednou vyčistit vzduch a pak klidně jet v kolejích, po nichž v návalu vědeckého optimismu jely komunistický a kapitalistický systém dlouho společně.
Psal se rok 1988, když britský spisovatel a vědec James Ephraim Lovelock zveřejnil svou knihu Gaia, živoucí planeta (česky 1994). Byla to přelomová kniha v mnoha ohledech. Nejvíce pak v tom, že srozumitelně a přesvědčivě předvádí planetu Zemi jako jeden složitý systém vzájemných vztahů, v němž není lidský druh v centru dění, natož aby byl pánem planety, jejíž život by řídil. Už tehdy se mluvilo o ekologii jako o moderním náboženství, v jehož centru ale už nestojí člověk jako druh, nýbrž planeta Gaia, zahrnující člověka ve svých složitých ekosystémech. „Religio“ znamená znovunavázání pevného vztahu, proto si i religiozita Gaii může dovolit být vysmívaným opiem lidstva.
Lovelock tehdy mimo jiné ukázal, že když lidé nebudou brát Zemi jako výjimečného živočicha svého druhu, který jim samotným zajišťuje život a přežití dalších generací, obrátí se tento planetární živok (o Zemi jako živokovi píše například Platón v „planetárním kosmogonickém dialogu“ Timaios) ve svém vývoji proti lidstvu a jeho existenčním potřebám. Řečeno s Latourem: geopolitické myšlení není volba mezi několika konkurenčními způsoby existence, o nichž můžeme dlouze diskutovat a hledat jakési vyvážení, neboť je to změna celé konfigurace, co se stává existenciální nutností.
Dochází tu ke zvláštnímu paradoxu. Kapitalistický systém, o jehož pružnosti a možnostech proměny mluví pozitivně a s jistým přesvědčením i řada stávkujících studentů (jakkoli jsou zároveň přesvědčeni, že externality kapitalismu, tedy nezapočítané náklady výroby a směny, není možné zcela internalizovat), se uzavírá ve známém rámci nemožnosti změny. Kapitalismus se opět ukazuje jako produktivní organizace toku energií a jejího zpracování a přetváření bez alternativní náhrady, proto se také veškerá klimatická debata nakonec stáčí k otázce limitů proměny centrálně kapitálové politiky. O její míře a rychlosti se nakonec chtějí bavit i ti, kdo ekologickou katastrofu na planetě nevidí zatím tak černě – jsme přece demokraté, ne?
Latourovská geopolitika je ale podobně nesmlouvavá. Ani ona fakticky nemá alternativu, chceme-li jako lidstvo přispět k tomu, aby planeta byla i v blízké budoucnosti místem k „dobrému životu“, není jiné cesty. Zatímco společenské volby přelomu tisíciletí se odehrávaly v modu maximální otevřenosti, která se vyznačuje spojkami „ani/ani“, ani kapitalismus, ani socialismus, ale něco hybridního na pomezí obojího, dnešní volba se vrací k vylučovací logice buď/anebo.
Ani okupační stávky za klima na českých vysokých školách bohužel nedokázaly tuto srážku dvou nutností bez alternativy viditelným a pochopitelným způsobem tematizovat. Příští okupační stávka by se musela zaměřit jinam. Na ekonomická ministerstva, která s nutností geopolitickou v latourovském smyslu počítají zatím jen jako s okrasnou zelenou barvičkou při přípravě působivých powerpointových prezentací na téma udržitelného ekonomického růstu.
Napětí poroste, konflikt bude nevyhnutelný, dříve nebo později se budeme muset rozhodnout, které ze dvou nutností bez alternativy dáme pro život na planetě přednost. Při pohledu na hravost a jistou naivitu dnešních studentských stávek to jako před třiatřiceti lety opět vypadá na evoluční mediaci. Historie se opakuje jako studentský karneval, revoluce v hlavách a srdcích zase někdy příště.
Autor je publicista.