Od politiky k morálce

„Jsou agendou toužící stvořit nový svět, v němž důstojnost každé jednotlivé lidské bytosti bude garantována mezinárodně,“ říká Samuel Moyn o lidských právech v prologu knihy Poslední utopie. Pro ty, kteří považují lidská práva za cosi samozřejmého a přirozeného, bude jeho dílo kontroverzní. Pojednává totiž o utopické povaze lidskoprávního programu a zároveň přesvědčivě ukazuje, že tento program ­vznikl poměrně nedávno a za svůj vzestup vděčí „kolapsu předchozích univerzalistických schémat“. K těm patřil jak socialismus sovětského typu, který definitivně rozjezdily sovětské tanky v Praze, tak i očekávání „Máje 1968“, která se rozplynula v odpuzujících výstřelcích levicového terorismu, ale rovněž poválečný konsenzus mezi prací a kapitálem, jejž rozbily ropné šoky počátku sedmdesátých let, a v neposlední řadě i naděje vkládané do thirdworldismu coby alternativy bipolárního světa.

Kořeny a předchůdci

Hledání univerzalistického pojetí lidských práv, kanonicky artikulovaného Všeobecnou deklarací v roce 1948, ve vzdálené minulosti vychází z touhy dodat tomuto konceptu legitimitu, kterou i v moderní době stále přičítáme starobylosti. A tak se jeho projevy shledávají u stoické filosofie, středověkého univerzalismu všeobecné církve či deklarací, s nimiž přišly americká a francouzská revoluce. Moyn tuto snahu připodobňuje k úvaze Jorgeho Luise Borgese o tom, že hledání Kafkových předchůdců bylo umožněno teprve retrospektivně – díky tomu, že známe Kafkovy texty. Americký historik ovšem argentinského spisovatele dezinterpretuje, když tvrdí, že Borges „dochází k závěru, že nic jako ‚Kafkovi předchůdci‘ neexistuje“. Říká­-li Borges, že „každý spisovatel si vytváří své vlastní předchůdce. Jeho tvorba pozměňuje náš obraz minulosti, stejně jako budoucnosti“, má tím na mysli, že „naše četba Kafky výrazně přispívá k vnímavější a odlišnější četbě“ jeho takzvaných předchůdců.

Moyn oprávněně odmítá teleologickou představu, že lidská práva tvoří v evropském myšlení spojitou tradici, která vede od pozdní antiky k dnešku, nehledí ale na jejich dějiny dostatečně „borgesovsky“. To, že dějiny „předchůdců“ lidských práv jsou nelineární a nespojité, neznamená, že neexistují. Bez těchto myšlenek, jež se přetavovaly, zakalovaly a očišťovaly, aby byly místně a dobově srozumitelné, a jejichž prvky najdeme v utopických projektech minulosti, by jen stěží v půlce 20. století došlo k artikulaci lidskoprávního projektu.

Vzdálí­-li se Moynův výklad od filosoficko­-dějinných úvah, je přesvědčivý, byť občas tak překotný a zhuštěný, že se v jeho argumentaci lze snadno ztratit. Nicméně není sporu, že zmíněné revoluční deklarace 18. století předpokládaly stát coby garanta všech práv, která člověku přiznávaly, nemluvě o tom, že jejich vymezení „člověka a občana“ bylo dané dobou a nevešli se do něj ženy a otroci. Na státocentrickém pojetí práv coby primárně práv občanských se nic nezměnilo až do Všeobecné deklarace – a jak Moyn dokládá dále, vlastně tak moc ani po ní.

Národní sebeurčení

Po druhé světové válce lidská práva nevytvořila „životaschopnou globální alternativu“, a nebylo to jen tím, že se stala „argumentem pouze jedné strany studenoválečného konfliktu“. Jakkoli Všeobecná deklarace byla klíčovým dokumentem, na který se lidskoprávní usilování odvolává dodnes, v době svého vzniku sehrála minimální roli. Roli individuálních práv převážila práva kolektivní, na prvním místě právo na národní sebeurčení. Poválečná éra se nesla ve znamení dekolonizace, zániku evropských impérií a vzniku nových států na jejich troskách.

Společná řeč lidských práv, kterou našli konzervativní křesťané a nekomunističtí socialisté, se bezprostředně po válce omezila na čistě rétorické cvičení. Ve světě, v němž osovým konfliktem byla studená válka a určujícím požadavkem svrchovanost, se nedokázala prosadit. Ilustrativní je příběh „vlajkové lodi“ lidskoprávní agendy, organizace Amnesty International (AI). Ta vznikla už v roce 1961, ale na úspěch, korunovaný Nobelovou cenu míru v roce 1977, si musela počkat celou dekádu. Stalo se tak až ve chvíli, kdy bylo po porážce pražského jara jasné, že socialismus na Východě nikdy nedostane lidštější tvář, a revoluční režimy třetího světa, jež měly ukázat cestu ze slepé uličky bipolárního světa, se propadaly do pravicových či levicových diktatur, jejichž společným jmenovatelem byla brutalita a zkorumpovanost – až tehdy se otevřel prostor pro „poslední utopii“. Lidská práva byla „realismem, který žádal možné“; slovy Arthura Danta, filosofa, v jehož obýváku se scházeli aktivisté AI v New Yorku: „Pro záchranu světa je třeba zachraňovat lidi po jednom.“

Příznačné je, že první pole, na němž se lidskoprávní agenda etablovala, byla podpora pronásledovaných disidentů v komunistických diktaturách na Východě i pravicových diktaturách v Latinské Americe. Její jazyk byl sdostatek ekumenický, aby dokázala promlouvat stejnými slovy o obou těchto prostředích.

Historicita

Moyn se hned v prologu vyznává z ­obdivu k lidskoprávnímu hnutí, jež považuje za „nej­inspirativnější utopismus, jaký se na Západě v posledních desetiletích objevil“, a zdůrazňuje, že cílem jeho knihy není odhalit jej coby falešnou modlu, ale toliko střízlivě vyprávět jeho dějiny. Předjímá tak námitky těch, kteří by lidská práva rádi viděli jako zjevenou pravdu, již se jakákoli historizace a konceptualizace snaží relativizovat.

Myšlenka je to sice absurdní, ale nepochybně se v souvislosti s Poslední utopií může vynořit. Těžko lze hledat příčiny jinde než ve sklonu měnit ideály v posvátné krávy, jež jsou nedotknutelné profánními nástroji. Moynova kniha nepochybně může lidskoprávní koncepci „škodit“ v tom smyslu, že ukazuje její časovost, proměnlivost a podmíněnost. Znamená to však nanejvýš připustit, že věc lidských práv není boj na straně „andělů“ proti „ďáblům“, ale snaha nedokonale a s chybami hledat cesty, jak zlepšit konkrétní podmínky konkrétních lidí.

Skutečný problém však neleží v „odhalení“ utopického charakteru lidských práv, ale v jejich příliš omezeném utopismu. Morální lidskoprávní kritika, která se snaží fungovat politicky neutrálně, nevyhnutelně přijímá aktuální status quo. Bez vypracování alternativy je odsouzena k jeho nekončícímu připomínkování. Lidská práva jsou nezbytnou součástí takové alternativy, ale nikdy ji nemohou zcela zastoupit. Svět nelze změnit zachraňováním lidí po jednom.