Sametový rozvod

Zpáteční cesta byla beze stop, neposkvrněná. Sníh, který v průběhu večera napadal, překryl celou čtvrť bílým závojem. Dúbravka vypadala jako měsíční krajina se šedými monolity, pouličními lampami a auty zaparkovanými podél kráterů. Tohle se nezměnilo. Země při svém zběsilém běhu vstříc modernitě neustále rodila sebe samu, ale v noci nabývala svých dávných obrysů.

Vzduch byl toporný. Katarína si vsunula ruce do kapes a zapustila hlavu mezi ramena. Nohy kladla na zem pomalu, jednu po druhé, a poslouchala, jak jí pod podrážkami kozaček vrže sníh. Všechno se s ní točilo. Sem tam se zastavila, jako by se chtěla ujistit, že jde správným směrem. Po jejím boku poskakovala Viera.

„Nemuselas se mnou chodit,“ napomenula ji Katarína.

Kamarádka neodpověděla a vydechla před sebe mléčný obláček, který se hned rozptýlil. Došly k hlavní ulici, která čtvrť dělila napůl. Byla čistá, jen u jejích krajů se nepravidelně hromadil šedý sníh. Jejím středem vedly koleje, které teď byly v několika bodech vytrhané – na jejich místě zela obrovská jáma. Aby se dalo přecházet z jedné strany na druhou, postavili tam dřevěné můstky – člověk si připadal, jako by překračoval vyschlý vodní kanál.

„Co je tohle?“ ukázala Katarína na jámu.

„Přestavujou to tady.“

Jistě, to už dělají roky. Rozestavěné bylo všechno. Ve dne se tu potloukali flegmatičtí dělníci. Staré budovy se nahrazovaly novými, mezi zrezivělými trubkami se blyštěly moderní materiály. Bratislava skrývala své staré šrámy ve tváři pod neobratnou a povrchní plastikou.

„Takže nejezdí tramvaje.“

„Jsou tady náhradní autobusy, Mirka říká, že jezdí každý dvě minuty a že jsou fakt rychlý, podle jejích slov je to vážně pohodlný.“

„Proč to říká? Vždyť je evidentní, že je to otrava, tak proč to popírat?“

Viera se ušklíbla: „To jí velí její národní pýcha.“

„A její manžel,“ dodala Katarína.

„Kdepak, Mirka byla vždycky taková, on jí jenom přizvukuje, taky se s nima nikdy nescházím dohromady.“

Katarína přikývla a pak zkontrolovala, že nikdo nejde: „Já projdu tudy, ty se vrať zpátky.“

Už nesněžilo, panovalo ticho a silnice byla osvětlená a prázdná.

„Proč nepřijel Evžen?“

Katarína se zarazila, podívala se na Vieru, jako by se rozhodovala, co jí odpovědět, a pak řekla: „Odešel z domova.“

„Vy jste se pohádali?“

Kataríně zrudly oči a stáhla se jí tvář.

„Ne, ne,“ slova z ní vyšla trhaně, jako z poškrábané gramofonové desky, pak se naklonila stranou a vyzvracela se.

Viera ucouvla a nabrala hrstku čistého sněhu, potom jím kamarádce přejela po bradě, po rtech a nakonec jí otřela skvrnu na bundě.

„Možná má jinou.“ Kataríně se znovu ­zvedl žaludek, růžová tekutina se promíchala se špinavou kupou sněhu u krajnice.

„Ten hajzl!“ pustila se do něj Viera.

Katarína ho takhle nazývat nedokázala. Evženovu rodinu, tu ano, ti občas hajzlové byli. Když ji poprvé pozvali na oběd, ptali se jí na novinky z Bratislavy. Litovala, že jim vyprávěla, jaký měla po rozdělení Československa strach o svého otce. V prvních dnech roku 1993 chyběly v lékárnách léky, z Prahy už nic nepřicházelo a diabetikům nebo osobám se srdečními chorobami, jako byl on, hrozila bez životně důležitých léčiv smrt. Kolem stolu se rozhostilo mrazivé ticho a Evženova sestra propukla v smích. „O tom jsem už slyšel,“ odpověděl otec a protahoval přitom slabiky, „ale to byl problém vaší distribuce, ne?“ Později jí Evžen přiznal, že jeho otec je výkonný ředitel farmaceutické společnosti Xeniva.

Na konci silnice se objevilo auto – jelo pomalu, zvuk motoru burácel vzduchem vyprázdněným od sněhových vloček, od kol odlétávaly stříkance špinavé vody. Katarína a Viera se vzdálily od krajnice a dívaly se, jak projíždí.

„Proč si myslíš, že má jinou?“

Katarína pokrčila rameny: „V pondělí večer mám skupinku pracujících studentů, končíme pozdě. Evžen to ví, v ten den vaří večeři vždycky on. Vrátila jsem se domů kolem desátý jako obvykle, otevřela jsem vchodový dveře a ucho kabelky se mi zaseklo za kliku. Ztratila jsem rovnováhu a vrazila do hrany dveří. Vešla jsem do kuchyně se smíchem, držela jsem se za bouli. Na stole ležel talíř palačinek s marmeládou, všechny byly poprášený ka­­­kaem. Takhle je zbožňuju. Nejdřív jsem si toho nevšimla. Zavolala jsem na něj a čekala, chtěla jsem, aby mě viděl ve žlutým světle digestoře s tím rohem na hlavě, připadala jsem si legračně. Chtěla jsem, aby mi dal pusu tam, kam jsem se bouchla, a řekl mi, že jsem klasický nemehlo.

Telefonovala jsem mu čtyřikrát, v bytě nikdo nebyl. Na ubruse stál talíř, sklenice a vidlička. S jídlem na mě vždycky čekal. Zaregistrovala jsem, že zpod talíře vyčuhuje nějaký lístek, a vytáhla jsem ho. Stálo na něm: ‚Kataríno, na nějakou dobu odcházím. Chtěl bych, aby všechno bylo snazší, chtěl bych s tebou dokázat mluvit – zkoušel jsem to a budu to zkoušet zas –, ale teď si nejspíš potřebuju trochu utříbit myšlenky.‘ Pod tím bylo maličkatým písmem napsáno: ‚Dobrou chuť‘ a srdce.“

Viera zavrtěla hlavou: „A dál?“

„Zkoušela jsem mu volat, ale nezvedal to. Vzala jsem klíče a bundu a vyšla ven. Ve výtahu jsem se viděla v zrcadle a měla jsem oči jak… prostě byly obrovský. Nemohla jsem tomu uvěřit. Šla jsem do Riegrových sadů, kde jsme trávili letní večery natažený na trávníku s pivem v ruce a dívali se na pražský věže, co vyrůstají z údolí pod kopcem. Nic. Stavila jsem se i v hospodě přímo v parku – Evžen vlastně nikdy pořádně nepil, ale stejně jsem obešla všechny podniky v okolí.“

Katarína přešla přes silnici bez rozhlížení a zastavila se na malém dřevěném můstku, kde to klouzalo. Díra pod ním byla bílá jako všechno ostatní. Když ji Viera dostihla, pokračovala: „Volala jsem mu v jednu, jakmile jsem se vrátila, ve dvě, ve tři, v pět. A pak ráno před lekcí i po ní a taky odpoledne. Volala jsem mu do kanceláře, ale sekretářka mi řekla, že má schůzi. Napsal mi večer: je v pořádku, nemusím si dělat starosti, doufá, že i já se mám jakžtakž dobře. Prý se brzy ozve a prosil mě, abych měla strpení. A věřila mu. Okamžitě jsem mu znovu zavolala, ale nezvedl to.“

Vieře se vydula tvář – tlačila proti ní jazykem, což dělala pokaždé, když se soustředila.

„Před týdnem jsem byla v centru pro vánoční dárky – přinutila jsem se k tomu a nakonec to přehnala, ještě nikdy jsem jich nekoupila tolik. Šla jsem nahoru po Václavským náměstí, abych se dostala na Muzeum, když vtom jsem je uviděla. Seděli naproti sobě za prosklenou stěnou restaurace Como. On zvedl paži, protože chtěl přivolat číšníka, ona upíjela ze skleničky. Měla dokonalý nehty. To bylo první, co mě napadlo – páni, ta má ale dokonalý nehty se smaragdovým lakem. Potom mu utáhla uzel na kravatě, pomalu, lehkým cuknutím, ale mně připadalo, že v tom gestu vidím veškerou jejich sdílenou intimitu. Zprudka jsem se zarazila, se všemi těmi taškami a neskladnými balíky u nohou. Ona se otočila a uviděla mě. Bylo to, jako bych tím náhlým zastavením vyvolala vlnu tlaku, energie nebo něčeho, co k ní dorazilo a přimělo ji, aby se na mě podívala. Věděla to, věděla, kdo jsem. Vstala ze židle, měla na sobě tmavomodrý kostýmek s jemnou bílou krajkou kolem výstřihu. Ve svých vytahaných džínách a tlustý péřovce jsem si připadala jako bezdomovec. Potom se otočil Evžen, ale já se mu nepodívala do očí, udělala jsem něco jako piruetu a rozběhla se pryč. Po chvíli jsem slyšela, jak na mě volá jménem, pronikavě, ale já se nezastavila, běžela jsem dál a málem jsem zakopla o tašku s růžovým plyšovým telefonem, co jsem koupila pro Magdalénku. S těžkým dechem jsem se vydala po schodech dolů do metra a zdálo se mi, že ho ještě pořád slyším volat, ale když jsem se otočila, tak v tom davu lidí nebyl.“

Katarína pokrčila rameny, celá se třásla. Viera ji objala. Zůstaly stát uprostřed toho narychlo stlučeného můstku, zavěšené nad prázdnotou a propletené jako kdysi.

„Co kdybys jela se mnou?“ zašeptala po chvíli Viera.

„Kam?“ odtáhla se od ní Katarína, znovu pokrčila rameny a pokračovala v chůzi.

Zastavily pod činžákem, tím spícím obrem. Kdyby nebylo tlumeného světla linoucího se z okna obývacího pokoje, Katarínin byt, který se nacházel přímo za nimi, by už v tuhle chvíli byl neviditelný.

„Byt je sice maličký, ale ve dvou se tam vejdeme. Navíc už ani nepotřebuješ vízum,“ řekla Viera před vchodovými dveřmi.

Katarína se podívala za svou kamarádku, jejich stopy v nadýchaném sněhu se na několika místech překrývaly. Přikývla.

„Vracím se třicátýho, popřemýšlej o tom,“ obejmula ji znovu Viera, potom ji políbila na tvář a zavadila o její ucho. „Popřemýšlej o tom,“ zopakovala, „platí?“

Katarína pozorovala, jak se vzdaluje, mrazu navzdory: šla pomalu, už neposkakovala.

Ucítila něco pod hrudní kostí, cosi jako slabé šimrání; na chvíli se cítila lehce a zhluboka se nadechla. Když vešla dovnitř, byla už skoro střízlivá.

 

***

 

Když jela Viera poprvé do Itálie, koupila si nové džíny, protože ty, co měla, se jí příliš roztáhly. D’Angelová nosila upnuté věci, které zdůrazňovaly její postavu, aniž kdy působila vulgárně – možná to v Itálii bylo zvykem. I Vieřino oblečení bylo těsné, ale nedařilo se mu tak měkce sledovat její křivky, látka byla moc tvrdá nebo hned ztrácela tvar. Trička byla vybledlá a jejich nápisy zničené častým praním. Na dno kufru položila tenisky a pantofle, rozhodla se, že pohorky si vezme na cestu. Na dno strčila také italsko­-slovenský slovník – ne ten tvořený dvěma svazky, který používala na univerzitě, ale ten menší, díky němuž udělala maturitní zkoušku.

„Vezmi si ibuprofen,“ radila jí matka od zárubně. Viera přikývla, často mívala bolestivou menstruaci. Matka se ode dveří dál dívala, jak do igelitového pytlíku vkládá sprchový gel, šampon a několik nádobek s krémy. Zmizela a hned nato se objevila s práškem na praní: „Přibal si i tohle, aspoň chvíli nebudeš muset nic kupovat.“

„Nemyslím si, že se hnedka pustím do praní.“

„Budeš potřebovat kalhotky.“

Viera jí nechtěla odporovat, matka kolem ní už několik dní kroužila, jako by na něco čekala, připravovala se. Řekla jí, že se po půl roce vrátí, i když si tím nebyla tak docela jistá, doufala totiž, že si najde práci na léto. Přejížděla hlavou sem a tam, aby nic nezapomněla, a chovala se k zavazadlu jako k miniaturnímu bytu, v němž bude žít jen s několika nezbytně nutnými věcmi.

Večer před odjezdem jí matka dala osm set eur, celé dva platy. Viera ji objala a plakala. Celou noc ležela na posteli a kontrolovala čas na mobilu.

Autobus odjížděl z nádraží Mlynské Nivy. Viera přes okno sledovala, jak se pod ní rozprostírají bratislavské ulice. Projížděli Petržalkou s jejími vysokými, dlouhými a vybledlými paneláky, všemi dočista stejnými. Poprvé si dovolila pomyslet, že je nenávidí. Otočila se na druhou stranu. Její sousedka si kolem krku obtočila obrovskou vlněnou šálu, a když se setkala s Vieřiným pohledem, prohlásila: „Za chvíli tu bude úplně ledovej vzduch, při prvních cestách jsem vždycky nastydla.“ Pocházela z Lučence a mířila do Milána.

„Kam jedeš ty?“

„Do Verony.“

Získala jsem studijní stipendium na dva roky, dali mi i pokoj v jednom bytě, pomyslela si Viera a usmála se.

Dívka se zamračila. „Já jsem předtím bydlela v Padově, hele, a benátsky umíš?“

„Ne, ale vystudovala jsem italštinu na uni­­verzitě.“

Sousedka se ušklíbla a vrhla na ni lítostný a zároveň znechucený pohled.

Viera se tedy opět obrátila k okýnku, kde Petržalka plivala své poslední paneláky, oslavu šedi. Stmívalo se, blížili se k hranicím.

„Tenhle autobus moc nestaví,“ dodala sousedka a ukazovala na řidiče. „Kouříš?“

Viera zavrtěla hlavou.

„Já do Itálie jezdím už od sedmadevadesátýho, trávím tam osm měsíců v roce.“

„Jak to?“ zeptala se Viera.

„Pracuju v Holiday Inn: stelu postele. Za to, co si vydělám, bych si u nás chtěla otevřít posilovnu. Tipuju ještě tak dva roky.“

Když zastavili na hranicích, nastoupili do autobusu tři muži v uniformách a žádali od cestujících pasy. Přiměli vystoupit nějakého muže ve vytahané béžové teplákovce. Viera pozorovala, jak se na silnici dohadují – muž se podrbal na zadku, pokrčil rameny, ti tři muži mu vrátili pas a on opět nastoupil do autobusu s vyděšeným výrazem ve tváři. Autobus se znovu rozjel.

„To je furt dokola,“ zamumlala sousedka, „pořád si myslí, že jsou bůhvíco!“

Měla spadeno na celníky. Viera se otočila na zbytek cestujících – byli podivně potichu, němí.

Po cestě je doprovázely samostatné domy v úhledných řadách, se zahradami a nízkými brankami. Rakousko budilo dojem slavnostně prostřeného stolu, bratislavský shon už konečně nechali za sebou.

Po pár hodinách zaparkovali mezi ostatními autobusy. Několik žen vystoupilo s kartáčkem a zubní pastou v rukách, ostatní měly přes ramena tašky nebo kabelky.

„Dvacet minut,“ zakřičel řidič, zatímco cestujícím podával kávu z automatu za deset korun.

Viera vstala, dvakrát škubla batohem, aby ho vyprostila z přihrádky nad hlavou, do níž ho předtím vměstnala, a potom následovala ostatní ženy na toalety. Uvnitř zářilo intenzivní světlo; žluté dveře a zrcadla nad umyvadly odrážely tlačenici barev, obličejů, vlasů, očí.

Když se vrátila, v autobuse bylo teplo a páchly tam nohy. Nad štěbetajícími pasažéry se rozsvěcela a zase zhasínala světýlka. Dívka po jejím boku se svezla, zvedla kolena a opřela si je o opěradlo sedačky před ní; vycházel z ní silný zápach z cigaret: „Teď to bude štreka.“

Viera opřela batoh o ledové okýnko, položila na něj hlavu a sklopila víčka. V žaludku, ve stehnech, ve tvářích a v chodidlech jí vibroval motor. Kolébal ji, ale ona zůstávala v té divné strnulosti z předchozí noci.

S Katarínou se rozloučily večer předtím. Kamarádka jí to ani trochu neusnadnila: byla úplně bez sebe, nechtěla s ní mluvit. Viera věděla proč, chtěla by ji obejmout a říct jí, že by si ji nejradši vzala s sebou, to by bylo boží, ony dvě samy v Itálii, žily by, studovaly, pracovaly. Místo toho jí řekla, že se cítí provinile, že získala to stipendium.

„To není pravda,“ řekla Katarína rázně. Stály před jejím domem, Viera se chtěla trochu projít, ale Katarína se ne a ne odlepit zády ode dveří.

„Tak já jdu,“ řekla nakonec Viera, dotkla se rty kamarádčiny tváře a ucítila vůni, kterou dobře znala.

Když znovu otevřela oči, hučení motoru znělo jinak, připadalo jí klidnější, pravidelnější; studený proud vzduchu, který jí dopadal na tvář, rozehnal zápach nohou, nebo už si na něj zvykla.

Podívala se ven – na černém nebi se ve výšce vznášel světelný kříž a nebylo jasné, jestli označuje vrcholek nějaké hory, nebo její bok. V půl šesté autobus zastavil znovu. Její sousedka ochraptěle zašeptala: „Snídaně.“

Z reproduktorů Autogrillu zpíval mužský hlas „jsi ta nejkrásnější na světě“. Viera zvedla hlavu, a přestože píseň hrála potichu, podařilo se jí rozeznat jednotlivá slova – byla v italštině. S účtenkou v ruce popošla k pultu a pozorovala rychlé pohyby obsluhy připravující cappuccino.

„S jakou náplní chceš ten croissant?“ zeptal se jí italsky kluk v bílé čapce a podržel víko vitrínky zdvižené.

„Al cioccolato,“ odpověděla Viera. Připadalo jí, že má přihlouplý přízvuk, její hlas zněl jinak, jako by pocházel zdaleka a propojil se s ní až na poslední chvíli. Croissant byl teplý a cappuccino nechutnalo po skořici jako v bratislavských barech. Teplo z úst se jí rozlévalo po celém těle, jako zdárný příslib.

Její sousedka se vrátila na místo s cigaretovým odérem. Jakmile se posadily, s úsměvem se jí zeptala, jestli je na život v Itálii připravená. Viera se jí tedy zeptala, jací Italové jsou. Dívka zvážněla: „Jsme pro ně jen imigrantky, to si pamatuj. To znamená, že jsme socky, a jakmile to chlapi zjistí, myslí si, že tě můžou ošukat.“

Viera se zasmála: „Ale no tak, to je přece jenom klišé!“

Dívka si odfrkla: „Budou po tobě šmatat, to ti říkám, myslí si, že na nás to zkoušet můžou. A navíc, ženská pro ně znamená jen to jedno.“

„A co Italky?“

Sousedka protočila oči k nebi a řekla, že za těch šest let, co bydlí v Itálii, neměla jedinou kamarádku Italku, všechny byly cizinky jako ona.

„Jak to?“

Dívka zamrkala: „Podle mě maj problém s důvěrou.“ Opět se zachumlala do své obrovské vlněné šály a zavřela oči. Viera se dívala na její profil, sevřené rty, svraštělé čelo. Přemýšlela, kolik z toho, co jí řekla, bude platit i pro ni. Moc ne, pomyslela si. Její stipendium ji vyzdvihne nad holky, které tam jezdily uklízet hotely, odliší ji od pečovatelek, chův, hlídaček dětí. Doufala, že znalost jazyka jí zaručí bezproblémové přijetí. Zatímco zkoumala tmu za okýnkem, croissant v žaludku se proměnil v malou tvrdou hrudku – Viera se pomalu nadechla, aby ji rozpustila.

 

Z italského originálu Divorzio di velluto (Feltrinelli, Milano 2022) přeložila Monika Štefková.