Tranzitní časoprostor

Režisér a producent Johnnie To pojal filmovou antologii Septet jako oslavu moderního Hongkongu. Jednotlivé povídky se různě vztahují k minulosti i současnosti metropole, většinou prostřednictvím osobní zkušenosti tvůrců, jimiž jsou místní, ale mezinárodně uznávaní režiséři a jedna režisérka. V současné konstelaci hongkongské společnosti ale film vyznívá pomalu jako labutí píseň. Přestože žádný z příspěvků není otevřeně politický, z mnoha lze vyčíst pocit ztráty a mizení kulturní identity města. Povídka Ringa Lama (1905–2018) je navíc skutečně režisérovým posledním filmem. Sbírka tvůrců, které To k natáčení oslovil, také reprezentuje nejrůznější přístupy k současné situaci Hongkongu a jeho kinematografie ve vztahu k pevninské Číně.

Město minulosti a budoucnosti

Septet na svou premiéru čekal řadu let. Na několika festivalech se promítal v roce 2020, ale jako o připravovaném projektu se o něm psalo už několik roků předtím. Vinou pandemie bylo jeho uvedení dále odkládáno a do hongkongských (a čínských) kin se dostal až letos. Během té doby proběhly série demonstrací proti vydávacímu zákonu zaváděnému Čínou i další vlna protestů v souvislosti se změnami volebního zákona v roce 2021. Ponuré nálady týkající se celkových vztahů s Čínou, přílivu Číňanů do města a vytrácejících se specifik hongkongské společnosti nicméně přetrvávají mnoho let. Ostatně už v roce 2015 je reflektovala jiná filmová antologie, Ten Years (Sap nin), ve které mladí hongkongští tvůrci představili své vize toho, jak bude Hongkong vypadat v roce 2025. Žádné z problémů, jimiž se autoři Ten Years zabývali, ať už to byly demolice domů, omezování svobod nebo ustupování kantonského dialektu, se v Septetu prakticky neobjeví. Nejblíže se současné situaci dostává povídka Johnnieho Toa, která rekapituluje různé ekonomické turbulence, jimiž si město v posledních letech prošlo. V jeho příspěvku je ale pramálo společenskokritického – nejlépe funguje jako komentář k samotné Toově tvorbě, která si také potrpí na příběhy lidí, jimž do životů vstupují nepředvídatelné náhody. Také Ringo Lam se dotkl proměňující se tváře Hongkongu velmi obecně – vypráví o stárnoucím muži, který nemůže najít cestu na domluvenou schůzku, protože příliš mnoho důležitých orientačních bodů už z města zmizelo.

Wong Fei­-Hung a angličtina

Jedna z nejpozoruhodnějších povídek pochází od Yuena Woo­-Pinga. Vlivná postava hong­kongských filmů s bojovými uměními natočila zdánlivě velmi jednoduchý příběh o stárnoucím mistrovi kung­-fu, kterého přijede navštívit jeho mladá vnučka. Vyprávění o mezigeneračních konfliktech a následném vzájemném porozumění trefně pojmenovává povahu a vývoj hongkongské kultury. Dědeček při tréninku sleduje starou filmovou sérii s kantonským mistrem bojových umění Wong Fei­-Hungem, která na Západě prakticky není známá, ale pro hongkongskou kinematografii je zcela klíčová – nejen proto, že nastartovala tradici bojových filmů, ale i kvůli tomu, že byla natáčená přímo v Hongkongu a v kantonském dialektu, který se liší od mandarínské čínštiny používané na pevnině. Dědeček ve finále začne učit vnučku lokální bojová umění a ona mu zase předá ryze kosmopolitní znalost – dává mu totiž lekce angličtiny. Yuen touto výměnou připomíná zvláštní tradici hongkongské identity, která nikdy nebyla „národní“, ale vznikla v návaznosti na (jiho)čínskou kulturu (staré generace obyvatel Hongkongu se považovaly za Číňany) a formovala se v kontaktu s britskou koloniální správou (teprve generace, která vyrůstala v padesátých a šedesátých letech, se začala vnímat jako specificky hongkongská). Stejně jako v příběhu o taxikáři, který mluví kantonským dialektem, ve filmu Ten Years i tady jde o kontrast dvou jazyků – jenže tím druhým tentokrát není mandarínština, ale angličtina, k níž mají obyvatelé Hongkongu neméně komplexní vztah – představuje pro ně totiž britskou koloniální správu, ale přeneseně také celý Západ. Dobře to reprezentuje právě Yuen, který začínal jako choreograf v mandarínsky namluvených bojových filmech hongkongské společnosti Shaw Brothers, následně natočil mnoho kantonsky mluvených filmů v osmdesátých a devadesátých letech a na přelomu tisíciletí se stal světově proslulým coby choreograf hollywoodského hitu Matrix (1999).

Podobně pestré jsou i osudy dalších režisérských hvězd, které do Septetu přispěly. Tsui Hark začínal jako hitmaker přidružený k hongkongské nové vlně počátku osmdesátých let, v devadesátkách zkoušel nastartovat hollywoodskou kariéru a v poslední dekádě točí velkofilmy produkované v pevninské Číně (je jedním z režisérů dvoudílného vlasteneckého válečného spektáklu Zhang jin hu, Bitva u jezera Chosin, 2021). Podobnou trajektorii má za sebou i Ringo Lam. Sám Johnnie To se sice většinou drží v mezích Hongkongu, ale také on už natáčel v produkci Francie i pevninské Číny. Nejde přitom o to, kdo se zapletl s čínským nebo americkým trhem. Vztah Hongkongu, pevniny a Západu je dlouhodobě tak komplexní, že se na celou věc rozhodně nelze dívat takto černobíle. Spíš se ukazuje, že Hongkong sám je od začátku místem potkávání různých kultur.

Přestupní stanice

Ann Hui ve své dojemné povídce odehrávající se v šedesátých letech vypráví o učitelce angličtiny. Sammo Hung, další hvězda éry Shaw Brothers a žánru bojového filmu, spojil tradici a modernitu tím, že natočil dospělého mistra, jak učí děti kung­-fu na střeše domu uprostřed města. Příspěvek jednoho z klasiků hongkongské nové vlny Patricka Tama je v kontrastu s poměrně strohými a civilními povídkami většiny ostatních režisérů výrazně stylizovaný. V jeho tragické romanci je Hongkong chápán jako nestálé místo nebo přímo přestupní stanice – dva mladí milenci se v něm vyrovnávají s faktem, že dívka se bude se svými rodiči stěhovat do Velké Británie. Nejabstraktnější a nejvíc vybočující část antologie natočil Tsui Hark. Jeho hříčka o pacientech psychiatrické léčebny, kteří se titulují jmény hongkongských filmařů a herců, ukazuje tamní kinematografii jako labyrint, v němž na sebe všichni navzájem nějakým způsobem odkazují, a zároveň coby místo kolísavé, nejisté identity.

Na první pohled tedy může Septet působit jen jako neškodná sbírka nostalgických historek, jež se obloukem vyhýbají všem v současnosti relevantním tématům. Všichni režijní mistři ale ve skutečnosti subtilně a elegantně plní zadání projektu – přes mnohdy hluboce osobní vzpomínky se nalaďují na podstatné aspekty samotného Hongkongu, který vždycky existoval jako zvláštním způsobem tranzitní časoprostor. Zároveň ho zachycují v podobě, v jaké si ho daná generace (všichni režiséři i režisérka se narodili v rozmezí let 1945 a 1955) pamatuje. Právě o tuto svou těkavou povahu ovšem Hongkong v současné době tvrdě bojuje.