Úděl interbrigadisty

Kniha Josef Pavel. Život a doba z pera historika Milana Bárty vychází v období, kdy vzniklo několik dalších životopisů komunistických vůdců, politiků a intelektuálů. Stačí jen připomenout před pár lety vydanou publikaci Michala Macháčka o Gustávu Husákovi, knihu o Ladislavu Novomeském od Zdeňka Doskočila, biografii Stanislava Holubce o Luise Landové­-Štychové nebo životopis Rudolfa Slánského, který byl zpracován Janem Chadimou. Tito historici se vesměs snaží vyhýbat schematickým a deterministickým soudům a k postavám, o nichž píší, přistupují s různou mírou empatie. Zároveň však mají tyto texty daleko k apologetickému vyznění.

Politická biografie

Milan Bárta přistupuje k Josefu Pavlovi (1908 až 1973) právě v duchu snahy o nepředpojatost. Již v úvodních pasážích se distancuje od výkladu dějin státního socialismu perspektivou totalitarismu coby překonaného konceptu. Ve své knize však žádné obšírnější teoretické zázemí nebuduje, jeho přístup je založen převážně na „pozitivistickém“ vytěžení archivních fondů a dalších pramenů. Ačkoli jsou přístupné i knižně vydané vzpomínky Pavlovy manželky Lilly, autor s nimi pracuje jen velmi výběrově – přitom by mohly poskytnout komplexnější pohled na ministrovu osobnost. Svým zaměřením je tak Pavlův životopis především standardní politickou biografií. Autor se soustředí především na turbulentní dráhu svého hrdiny, přímo do hlavního textu jsou však vpraveny v boxech i medailony osobností, které provázely Pavlův život – od přátel a souputníků v interbrigádách přes vyšetřovatele v padesátých letech až po jeho politické spojence. Takové grafické řešení není čtenářsky nejvděčnější a působí rušivě, z hlediska Pavlova příběhu však umožňuje podnětnou komparaci jeho peripetií s příběhy dalších postav spletité, nepřehledné a paranoidní stranické pyramidy.

Bárta přesvědčivě ukazuje kořeny Pavlova komunistického smýšlení v době jeho mládí, kdy na vlastní kůži poznával bídu. Pavel patřil k těm protagonistům strany, kteří své ideologické přesvědčení získávali z politické praxe. Formativním obdobím jeho života byla účast ve španělské občanské válce v řadách interbrigád, v jejímž závěru těsně unikl smrti. Celou Pavlovou biografií prolíná téma mnohdy tragického osudu komunistických interbrigadistů. Těm, kteří nebyli přímo spojeni s KSČ (stereotypní představu, že se jednalo téměř výhradně o organizované komunisty, by jistě bylo záhodno vyvrátit důrazněji), se autor příliš nevěnuje. Poukazuje však na rozkol, který nastal v řadách někdejších spolubojovníků a souvisel s postojem k poúnorovému režimu, jejž pomáhal Pavel jako náčelník hlavního štábu Lidových milicí nastolit.

Spiklenec a vězeň

Další rozpory pak přicházejí v průběhu padesátých let. Část interbrigadistů včetně Josefa Pavla pronikla do významných pozic uvnitř státního aparátu, ale vzápětí o ně přišla ve vnitrostranických procesech, k nimž patřilo hledání „československého Rajka“ (László Rajk byl maďarský ministr vnitra a někdejší interbrigadista, popravený v roce 1949). Životní trajektorie Josefa Pavla v mnohém připomene mocenský vzestup a pád jeho nadřízeného, generálního tajemníka Rudolfa Slánského, který byl postupně zbaven funkcí a nakonec odsouzen k smrti v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem.

Bártova monografie zároveň vyplňuje mezery ve výzkumu osudů příslušníků interbrigád. I v druhé polovině padesátých let, v takzvaném období tání, byla role Sovětského svazu během občanské války stále ještě vesměs idealizována a přetrvávaly invektivy vůči trockistickým a anarchistickým „nepřátelům“. V šedesátých letech rostl zájem o příběhy španělských dobrovolníků a výzkum tématu byl podstatně serióznější, jakkoli téma perzekuce „španěláků“ v poúnorové době bylo spíše obcházeno. Zároveň se v tisku otevřeněji polemizovalo o interpretaci konfliktu mezi jednotlivými interbrigadisty. V polistopadové době se problematice občanské války věnovali historici Jaroslav Bouček a Vladimír Nálevka, na rovině popularizace pak novinář Stanislav Motl. Téma meziválečného levicového aktivismu však dodnes zůstává opomíjeno a na své syntetické zpracování stále čeká. O osobnost i odkaz dalšího „španěláka“, reformisty Františka Kriegla, se vedly donedávna i aktuál­ní politické spory.

Vzestupy a pády

Nejsilnější pasáže Bártova textu se vztahují právě k období raných padesátých let, kdy se Pavel stal obětí politické represe. Atmosféru napjatého čekání na ortel ve vězeňské cele, kam byli nasazováni udavači, nebo příklady osobní statečnosti Josefa Pavla, který se nepřiznal k žádnému z vykonstruovaných zločinů, dokáže popsat mistrně. V kontrastu s Pavlovým postojem vyznívá chování Artura Londona, jeho někdejšího spolubojovníka ze Španělska, který některá vlastní selhání ve slavných memoárech Doznání spíše zamlžil.

Pavla vnímá Bárta jako rozporuplnou osob­­nost. Ačkoli patřil v osmašedesátém roce k progresivní části Dubčekova vedení, nebyl kupříkladu schopen přehodnotit svůj pohled na únorový převrat nebo politické procesy, které se týkaly představitelů protikomunistické opozice. Tato neschopnost se však netýkala pouze Josefa Pavla a k subtilnější analýze těchto postojů se už Bárta nedostává. Během pražského jara Pavel ovšem stál v čele pokusu o radikální reformu bezpečnostních sborů, prosazoval rozšíření demokratických principů a odmítal i rozhánění demonstrací, pokud nebyly v rozporu s principy „socialistické zákonnosti“. Spíše než hermeneuticky pojaté biografii Zdeňka Nejedlého od Jiřího Křesťana se Bártovo pojetí blíží husákovskému životopisu Michala Macháčka. Ke svému hrdinovi se přibližuje především vnějším popisem prostředí, v němž se pohyboval a které jej formovalo. Nejednoho čtenáře může napadnout, že by si však Pavlovy osudy zasloužily literární nebo filmové zpracování. Pramenně podložený, kontextuální a erudovaný životopis dalšího z řad výrazných představitelů KSČ může každopádně přispět k vrstevnatějšímu chápání soudobých dějin.

Autor je historik.