Žijeme v prokleté zemi

Filosof Mark Fisher, známý jako autor blogu k­-punk, ve svých textech mimo jiné psal o kapitalizaci deprese. Zdá se mi, že v Rusku je tento stav spíše způsobem existence. Proč se deprese, beznaděj a utrpení staly jedním z prvních vašich významných témat?

To vše jsou důsledky naučené bezmoci: můžete upřímně chtít všechno změnit, jít k volbám, potom si uvědomit, že jsou zfalšované, hledat odpověď, ale nikde ji nenacházet. Myslím, že pro ruskou kulturu, která přežila deportace malých národů, masové represe a diktatury, jde o takový přirozený mechanismus reflexivní existence. S tématem beznaděje jsem se setkal u mnoha lidí v různých médiích. Josif Brodskij napsal báseň Konec krásné epochy, kde navrhuje „zeptat se Rurika“ na důvody toho všeho, co nás obklopuje, a pak dokonce i „dinosaurů“. Vytváří se dojem, že tento způsob života tu byl odpradávna a nedá se s ním nic dělat. Navíc se Rusku objektivně velmi špatně vede ve sféře duševního zdraví i horizontálních vazeb. V počtu sebevražd jsme v první pětici světového žebříčku – to zanechává na kultuře stopy. Často od přátel slýchám, že žijeme v prokleté zemi.

Druhým vaším velkým tématem je estetika ruských měst. Co vás na ní tolik přitahuje?

Ruská města se liší od evropských. Jsou výsledkem realizace sovětského projektu – nucené urbanizace a byrokratického plánování, který si ovšem lidé upravili po svém. Ve dvorech pětipatrových domů se objevuje ŽEK­-umění [lidové umění vytvořené za použití náhodného, běžně dostupného materiálu – pozn. OP]. V různých městech najdete typické domy, které nesou stopy totalitního dědictví, místní sestavují lavičky, vytvářejí labutě z pneumatik nebo rostlin. Zřejmě nejsem jediný, koho toto téma zajímá. Fotograf Alexandr Gronskij má sérii snímků Schémata: fotí údajně stejné místo se stejnými budovami, ale ve skutečnosti zaznamenává jiné lokality. Umělec Pavel Otdělnov v projektu Ruské nikde ztvárňuje obrazy podle panoramatických fotografií z yandexu a googlu. Všechno je to stejné, čas se zastavil, oslavuje se estetika ošklivosti. Můžeme to popírat a uzavřít se před tím, ale Rusové v takových městech žijí. Je tedy lepší se nad tím zamyslet, označit problémy a řešit je. Pro Rusy laciné rychlopaneláky postavené během Chruščovovy éry, známé jako chruščovky, představují takové společné místo – kulturní mem, který zasáhl každého.

Proč jste si vybral pseudonym Lev Pereulkov (česky Lev Uličkin)?

Existují křestní jména, která mluví sama o sobě: Roman, Lev, Věra, tedy víra, Naděžda – naděje, Ljubov – láska. Procházel jsem různé varianty a spojení Lev Pereulkov se mi zdálo nejzajímavější. Věděl jsem, že chci oslovit společnost a zároveň se věnovat městské estetice, mluvit o paradoxu a neslučitelnosti. Dodnes se mi můj pseudonym líbí, protože řeší dva problémy najednou: zní jako existující jméno a zároveň něco symbolizuje. Propojuje symbol lva a estetiku městských uliček.

Jak byste pojmenoval svou tvůrčí metodu?

Dlouho jsem hledal vhodný pojem, ale nenašel jsem ho. Můžete tomu říkat „digitální umění“ – nic víc není třeba. Jakékoli nálepky nasazují želízka a nerad bych se omezoval pouze na politiku, město nebo internet.

Současné umění tedy podle vás nepotřebuje nová označení uměleckých stylů?

Někdy se zdá, že kurátoři či kunsthistorici schválně vymýšlejí různá označení, ale ve skutečnosti prostě reagují na novou realitu. Pokud bude stále více umělců častěji publikovat online než v galerii, bude se to muset nějak pojmenovat. Nové pojmy potřebujeme, ale měly by vznikat přirozeně. Jak bychom dnes označili umění, které vzniká v neuronových sítích? Tady se člověk neobejde bez samostatného termínu, jinak začne zmatek.

Lze vás tedy aspoň částečně zařadit do umělecké škatulky akcionismus?

Akcionismus byl podle mého chápání vždy silně spojen s odporem vůči státu, prací s tělem, přímým zapojením diváka, a proto má odpověď zní ne. Ale vidím tu společné kontextuál­ní rysy: v obou případech je důležitá reakce médií. Obzvlášť v případě ruského akcionismu, který často působil mimo prostor galerií nebo muzeí. Například během perestrojky vzniklo hnutí E.T.I. [Vyvlastnění území umění] v čele s Anatolijem Osmolovským. Slyšel jsem, že jeho členové sbírali výstřižky z novin s články, kde se psalo o jejich aktivitách. Reakce médií měla tedy stejnou váhu jako samotná tvorba. Pro mě je také velmi důležitá.

Která reakce médií vás nejvíce překvapila?

Pravděpodobně ta největší přišla od zpravodajského serveru Meduza. Nečekal jsem tolik pozornosti, snažil jsem se dopídit, proč o mě novináři mají zájem. Pořád mě to trochu překvapuje, protože se mi to zdá nezasloužené.

Podle mě všichni umělci v tomto ohledu hrají zvláštní roli: tvoří z osobní potřeby, ale zároveň produkují kulturu a hodnoty. Vidím v tom rozpor, protože autor musí být upřímný a mluvit sám za sebe, ale zároveň existují měřítka jako prodeje a publikace v médiích. Rád v této souvislosti připomínám Banksyho, který na aukci strčil své dílo do rámu se skrytou skartovačkou a rozřezal plátno na malé kousky. A cena díla vzrostla – gesto namířené proti kapitalismu hrálo ve prospěch trhu. Po první reakci v médiích jsem si řekl: Co to vůbec dělám? Novináři výrazně mění přístup umělců, včetně toho mého. Pořád myslím na to, jestli mou práci vůbec lze otisknout, proč si mě vůbec všimli.

Jak se zrodila myšlenka projektu Onion Delivery?

Na sociálních sítích se probírala reklama společnosti Delivery Club: v ní se práce kurýrů inzerovala v duchu „u nás i učitelé doručují objednávky s jídlem“. Formát se mi zdál zajímavý, tak jsem ho změnil tak, že jsem do jeho středu dal dealery. Ti pak ve městě ukrývají drogy, které se dají koupit přes dark web.

Tady je ale důležitý kontext: kvůli článku 228 se ve vězení ocitla čtvrtina současných vězňů v Rusku. Pro policii je to pohodlný nástroj pro uzavření případu. Prostě nachytají spotřebitele a kurýry, protože je to snadné, ale nakonec jim zničí život na desítky let a někdy i podstrčí drogy navíc, pokud případ nemá dost „váhy“ pro použití trestního práva.

Patříte mezi čtyři členy umělecké skupiny MXD. Svou tvorbu popisujete jako moderní surrealismus s popkulturními odkazy. Co si pod tím máme představit?

Moderní surrealismus vnímám jako něco absurdního, zvláštního, snového, ale v rámci městského prostředí. Díváte se na provinční město, kde se zastavil čas. Od dětství se mi zdá sen o sídlišti vedle železničních kolejí, kde žila moje babička a které představuje archetypální obraz – mnozí Rusové v sobě nosí něco podobného. V Rusku se surrealismus – nebo spíše schizofrenie – vyskytují na politické scéně. V psychologii existuje koncept dvojné vazby, založený na tom, že jedna strana komunikace vysílá k druhé protichůdné instrukce. Na jednu stranu například říká, že někoho miluje, na druhou stranu však rozdává rány; nebo tvrdí, že se vám nic špatného nestane, ale zároveň slibuje potrestat všechny zrádce. Autor konceptu Gregory Bateson se domníval, že tento způsob komunikace v rodině vede ke schizofrenii. V Rusku se proměnil v normu: všichni nás přesvědčovali, že k válce ani mobilizaci nedojde, ale nakonec se obě věci staly. Neustále a všude zaznívají rozpory typu: Ukrajinci jsou naši bratři, ale jsou to samí nacisté. Paradox je všudypřítomný, ten se uhnízdil v kultuře, vezměte si alespoň pravděpodobně těžko srozumitelný výraz „dobrovolně­-povinné“ jednání.

V jednom z rozhovorů se přiznáváte, že jste měl kdysi pod vlivem výchovy a okolní kultury homofobní a sexistické názory. Jaké texty nebo umělecká díla změnily váš pohled na svět?

Neřekl bych, že jsem byl homofob a sexista v tradičním významu těchto slov, jen jsem vyrůstal v relativně patriarchálním prostředí. Je jasné, že jsem neměl v hlavě jasné koncepce a představy – jen odraz toho, co jsem viděl kolem sebe. Od dvanácti let se to začalo měnit díky internetu. Pochopil jsem, jak moc člověka formují média a sociální sítě. Ne konkrétní text nebo díla, ale vše v souhrnu. Zapadnete do jiné kultury, sledujete diskuse a i drobné věci vás nakonec dokážou změnit.

Jaké jsou výhody a nevýhody elektronického média?

Hlavní a nejnápadnější spočívají v tom, že je stále trochu cizí trh s uměním. Galerie jsou zvyklé na tradiční média, takže je méně pravděpodobné, že pozvou digitální umělce. Existují výjimky: ruská umělecká skupina AES+F nebo umělec Beeple, který prodal koláž svého díla na aukci Christie’s. Výhodou elektronického média je možnost rychlé reakce a vytváření jedinečné věci. Jsem si jistý, že se v galeriích brzy objeví více digitálních umělců, protože formát není důležitý, větší váhu mají nápad a koncept. Důležitá díla lze vytvořit i křídami na školní tabuli.

Vypadá to na ideální způsob komunikace s veřejností bez prostředníků. Má však tento přístup nějaké negativní rysy?

U digitálního umění se snadněji vytrácí zájem publika. Samotný internet mění přístup umělce, ale to je spíše jeho vlastnost než negativní rys. Uvědomujete si, že vaše dílo si na digitální zdi bude uživatel prohlížet pouze několik sekund. V galerii můžete stát před instalací celé minuty, dívat se na ni v prostoru a všímat si ostatních návštěvníků – bez toho všeho se vnímání mění. Koresponduje to s tím, co řekl Walter Benjamin o auře originálu: vjemy ovlivňuje samotný kontext. Lidé stále přicházejí za Monou Lisou, jako by se jí mohli dotknout, protože reprodukce, byť naprosto přesná, nemůže nahradit tento zážitek.

Již několik let vaše koláže patří mezi virální díla. Neplánujete jednou vyrazit offline například do ulic ruských měst?

Je to otázka rizika a pohodlí. Ruská vláda zjevně moc nesleduje politická díla na internetu, ale je schopna zatknout demonstranta poblíž metra. Mám pocit, že jsem užitečnější na sociálních sítích, a proto na nich zůstávám.

Nepodceňujete náhodou ruské tajné služby? Přece už bylo zahájeno tolik trestních řízení i kvůli méně výrazné politické tvorbě.

Riziko je tu vždy, vyskytuje se jen různá míra pravděpodobnosti. Máme paragraf 282, tedy vyvolávání národnostní, rasové nebo náboženské nesnášenlivosti, jímž se trestají veřejná vystoupení a prohlášení v médiích včetně internetu, a obviněnému hrozí až pět let za mřížemi, jeden až čtyři roky obecně prospěšných prací nebo pokuta. Od té doby, co se objevil, se vedou politické procesy i kvůli memům. Obzvláště slavný případ byl s Marií Motuznou [mladá žena obviněná z extremismu poté, co na sociální síti zveřejnila dva kreslené vtipy – pozn. red.], tehdy jsem se vážně zamyslel nad bezpečností své aktivity. Zároveň je ale odsouzení za zveřejňování příspěvku na internetu stále méně pravděpodobné než dopadení při veřejné akci.

Může být online tvorba pro umělce zdrojem alespoň nějakého příjmu?

Zpeněžit lze pravděpodobně cokoli a metody jsou různé: merch, přímý prodej, spolupráce. V MXD jsme dělali společný projekt s blog­gerem Iljou Varlamovem. Umělecká tvorba v portfoliu mi také pomohla najít placené zakázky na objednávku. Zároveň si musíte uvědomit, že dostat se na tradiční trh s uměním není tak snadné. Ano, současní umělci se prodávají častěji, segment ekonomiky roste, přibývá sběratelů, ale konkurence a instituce zvyšují vstupní práh. Něco jsem prodal na aukcích, ale z těchto peněz se stejně nedá žít.

V roce 2019 jste popisoval Rusko jako zemi silného pravoslaví, řady nekonečných panelových budov, nepotismu a stalinismu. Jaká je situace dnes?

Mezi přáteli vidím zoufalství: někdo odešel, někdo zůstal a pohřbívá svou budoucnost, někdo doufá v krizi režimu. Před třemi lety se válka zdála nemožná a nyní jsme vstoupili do prostoru, kde se horizont plánování zkrátil na několik měsíců. Avšak stále doufám, že se naplní přísloví: Nejtemnější hodina je těsně před úsvitem. Skutečně děsivá věc je ale to, co se opakuje posledních deset let: vždy se nějaký okamžik zdá být ten nejděsivější v historii Ruska, jenže namísto rozednění se pak situace jen zhoršuje a zhoršuje. Jako bychom sestupovali na bezedné dno. Jediné, co je v této době opravdu zvláštní, jsou turbulence. Ke změnám určitě dojde, jaké však budou, není jasné.

Několikrát jste zmínil, že doporučujete opustit zemi. Proč jste ještě sám neodjel z Ruska?

Existují různé důvody, proč odejít a proč zůstat, a já mám stále ještě více důvodů zůstat. Nechci být cizincem v jiné zemi a ne­­jsem si jistý, jestli bych se dokázal asimilovat. Chci mluvit rusky o místních problémech, například v Česku bych byl prostě zbytečný.

Jsem připraven odejít, pokud uvidím přínos jinde nebo budu čelit přímé hrozbě. Cítím, jak se rovnováha postupně posouvá, protože z Ruska mizí důležití lidé a nebezpečí roste. Ale přesto doporučuji, aby lidé opustili zemi, pokud mohou, už jen kvůli vlastní bezpečnosti.

Změnil se váš názor po začátku války na Ukrajině nebo po vyhlášení mobilizace?

Vladimira Putina teď vidím trochu jinak, podobně jako mnozí další. Dříve jsme ho vnímali jako standardního autoritářského vůdce, jehož režim je založen na vzorci „držte se mimo politiku a necháme vás krást“. Nyní jsou jeho činy a projevy spíše ideologické – takový obrat mě v únoru vyděsil. Tehdy už jsem se připravoval k odchodu a hledal letenky: dělal jsem si starosti, že se Rusko transformuje v totalitní režim s tvrdou cenzurou. Znaky byly jasné: všichni ti Z­-patrioti, rétorika nenávisti, iracionální kroky, které se nevyhýbají ani elitám. Nyní v zemi stále probíhají politické změny, ale zároveň se úřady tváří, jako by se nic nestalo.

Jak lze změnit myšlení současných obyvatel Ruska žijících po dlouhou dobu v hibernaci?

Musí se k nim dostávat alternativní úhly pohledu. Mnohým Evropanům se zdá, že si zde lidé záměrně zvolili režim, ale já s tím nesouhlasím. Nevěřím ve svobodnou vůli, naopak věřím v působení okolí: je těžké hájit lidská práva a humanismus, když se díváte na cenzurovanou televizi, kde už dávno nejsou žádné opoziční kanály. Většina Rusů se nikdy v životě nevydala do zahraničí, já ostatně taky ne. S jazykovými bariérami a kulturní izolací je snadné přesvědčit národ, že všichni ostatní jsou ti špatní. Trvalo mi několik let, než jsem navázal kontakt s blízkými příbuznými: vysvětloval jsem, ukazoval rozhovory, uváděl fakta, jako je vražda novinářů v Rusku, a nakonec jsou teď proti válce i proti režimu. Je to těžký úkol – nejde ho splnit za den. Například má příbuzná, učitelka, házela do volební urny falešné hlasovací lístky pro Putina. Toto je v Rusku běžná praxe a až po dvou třech letech jsem ji přesvědčil, aby odolávala tlaku vedení a jednala čestně.