Nová sbírka Petra Hrušky překvapuje tím, že vychází z cestopisu Fernãa de Magalhãese, který se svou výpravou poprvé obeplul celou zeměkouli. Básník v první části citlivě zprostředkovává, čemu účastníci výpravy porozuměli i neporozuměli, a následně referuje o počátku odčarovaného světa.
Tři roky po vydání sbírky Nikde není řečeno (2019) vyšla Petru Hruškovi nová básnická kniha Spatřil jsem svou tvář. Tři roky po svém vyplutí (1519) se do Sevilly vrátila značně umenšená Magalhãesova výprava, jejíž kronikář Antonio Pigafetta, jeden z osmnácti přeživších, podal následně Zprávu o první cestě kolem světa (1524–1525; nikoli 1522, jak se uvádí ve sbírce). Hruška se Pigafettova textu drží v několika ohledech dost těsně. Důkladné, zvláštními detaily oplývající líčení stěží porovnatelného střetu Evropanů s jinými kulturami mu posloužilo za neocenitelné odraziště vlastních představ a domyslů, zabarvených exotickými pojmenováními a výrazy, jejichž zvuk rozněcuje o to víc, že není jisté, nakolik přesně je Pigafetta zapsal nebo odposlechl. Tu si Hruška dopřál vážnosti, s níž může básník před čtenáře položit a nechat zaznít neznámá, třeba i smyšlená slova, obdařená v kontextu objevitelské plavby téměř světatvornými významy. Vedle cesty kolem světa, která přes nesčetné konflikty kultur vede k poznání, jakkoli hořkému, přišel dávný námět Hruškovi vhod i proto, že se jeho poněkud obřadný jazyk dobře hodí k projevu člověka počátku 16. století (ačkoli tahle stylizace není důsledná: dalekohled, kterým tu v jedné básni šaman mrští, byl vynalezen o sto let později). Konečně je to Pigafettův výrok otištěný v italštině na zadní straně obálky, co Hruškovu dikci vystihuje: „Další věci ponechávám stranou, abych nebyl rozvláčný.“
Lama guanako patří na svět
Udělal to Hruška chytře. Uchýlil se k perspektivě cizích národů, jejichž očima může evropský člověk i dnes nahlédnout sebe sama nově a jinak. Uvyklí považovat se za samozřejmé, za „přirozené“, a tedy slepí vůči tomu, jací skutečně jsme, můžou nám cizí způsoby říct něco důležitého o způsobech našich. V tom tkví vnější, všem srozumitelné poselství sbírky, jakési morální zrcadlo, v němž pro nás omezený domorodec nepřímo obnažuje naši vlastní omezenost. „Je stále těžší vysvětlit,/ že poplujeme-li pořád kupředu,/ vrátíme se.“ Prostý výrok o kulatosti země se stává výrokem o nesamozřejmosti pokroku.
Sbírka přináší dvojí perspektivu. Téměř čtyři desítky kratších básní jsou „vyprávěny“ očima účastníka výpravy, který se především dívá a podává zprávu o tom, co viděl, čemu a jak porozuměl i čemu neporozuměl. Všímá si jinakosti končin, které námořníci navštěvují, ale jinakost samotnou nesoudí. Vyjevuje ji s neskrývanou zvědavostí, ba řeklo by se učenlivostí, aniž se nad neznámým povyšuje jinak než bezděky, prostým nepochopením člověka odjinud. Podat zprávu o událostech znamená nějak jim porozumět. Ale nejvyššího, třebaže obtížně vyjádřitelného poznání se kronikáři dostává, když přistihuje skutečnost v nestřežených, ne-sebe-si-vědomých okamžicích: „Rozhrneš houští.// První vteřina,/ kdy ji spatříš/ a pocítíš, že lama guanako patří na svět./ Ještě nestačí být krásná./ Ani opuštěná./ Je to rychlejší než/ požehnání./ Než výstřel./ Celá vteřina,/ v níž guanako/ patří na svět.“
Aby bylo nad čím žasnout
V protipólu k této svědecké perspektivě stojí závěrečná skladba Přetížená loď. Zde Hruška opustil epifanické průhledy do nepoznané skutečnosti. Zde poněkud mentorsky hledí na cestu kolem světa prizmatem jejího účelu a přínosu pro lidstvo. Plavbu pointuje a autora Zprávy soudí („Počítali jste s tím,/ že korále, zvonky a okovy se ve slunci/ oslnivě lesknou, viď, Pigafetto…“). Evokace tu ustupuje úsudku. Skladba je postavená jako výčet Pigafettových postřehů, představ i předsudků, nezvyklostí, ba bizarních výjevů, které básník takto vlastně opěvuje coby obrazy jednoho stále inspirujícího pohledu na novou skutečnost kulatého, demytizovaného, zase o kus víc odčarovaného světa. Pigafettova Zpráva je skladbou rozsouzena jako zpráva o přemíře lidské krutosti a té troše úžasu a krásy mezitím.
Vrátím se ještě k básním, které jsou napsány očima kronikáře. V jedné básni se o dorozumívání mezi Evropany a domorodci píše: „Aniž jsme se více pochopili,/ až do našeho dalšího vyplutí/ se pak papoušci opakovali/ v zrcadlech.“ Tady se Petr Hruška dotýká, zčásti proti srsti Pigafettova původního textu, něčeho důležitého: pochopení je třeba se vědomě vzpírat. Už jen proto, aby bylo nad čím žasnout. Jakmile jsou hladiny informací vyrovnány a obě strany – tam náčelník a kapitán, zde autor a čtenář – si porozumí, komunikace, totiž poznání je u konce. Je několik možností, jak tohle poznávání prodlužovat, jak je nedokonat, jak nedopustit, aby bylo nějakým formulovatelným, zapsatelným, reprodukovatelným, a tedy přenositelným způsobem dokonáno. Jednou z nich je převrhnout po vzoru kronikáře bednu se zrcátky a v četných odrazech hledat svoji tvář.
Autor je literární kritik.
Petr Hruška: Spatřil jsem svou tvář. Host, Brno 2022, 72 stran.