Diplomatická space opera

Vzpomínka zvaná říše (A Memory Called Empire, 2019) je nejen skvělým literárním zachycením fungování kolonialismu a imperialismu, ale také důkazem toho, jak nedostatečné a přežité mohou být v současnosti nálepky jako fantastika, sci­-fi či space opera. Román americké autorky Arkady Martineové bývá řazen právě k posledně jmenovanému žánru a na první pohled se může zdát, že z nezbytných prvků space opery nevynechává ani jediný.

Děj se odehrává v galaxii, jejíž velkou část už dlouhá staletí ovládá mocná Teikskalánská říše. Ta se neustále rozpíná, pohlcuje další a další hvězdné soustavy a místa, která ještě nedokázala dobýt, alespoň zaplavuje svou populární kulturou. Teikskalán je symbolem pokroku a civilizace a zdá se, že před jeho mocí a vlivem není úniku. Na periferii říše ovšem stále přežívají nezávislá území, mezi něž patří i Lsel – malá, ale hrdá kosmická stanice obývaná nepočetným národem těžařů, obchodníků a vesmírných pilotů. Hlavní hrdinka románu, mladá Mahit Dzmarová, je jmenována novou velvyslankyní Lselu v Teikskalánu a plná očekávání se vydává do samotného centra říše, na planetu nazývanou jednoduše Město. Na nový post s ní míří i zařízení, které je přísně střeženým tajemstvím Lselu. V mozku má implantovaný takzvaný imaginovač, který v sobě obsahuje digitální otisk osobnosti a vzpomínek jejího předchůdce, velvyslance Yskandra. Díky imaginovačům si obyvatelé Lselu dokážou mezi generacemi přenášet zkušenosti, které si řídce osídlená stanice nemůže dovolit ztratit. Mahit má však v imaginovači jen patnáct let starou, neaktuální verzi Yskandra. Hned po příletu navíc zjistí, že její předchůdce byl zavražděn kvůli spleti intrik, které roztáčel ve snaze uchránit nezávislost Lselu, její imaginovač odpojí záhadná porucha, a ona se tak ocitá uprostřed cizí kultury zcela sama, bez rady a pomoci.

V tuto chvíli jdou rekvizity space opery stranou a děj románu se překlápí do mnohem zajímavějšího žánru diplomatického thrilleru. Napětí mu nedodávají akční scény a velkolepé bitvy kosmických lodí, ale nejistota a tápání Mahit, která se musí zorientovat v prostředí, kde jsou utajené významy a mnohoznačné symboly běžnou součástí komunikace. K teikskalánské kultuře má však až nekriticky fanouškovský vztah a postupem času začíná pochybovat o tom, do jaké míry je ještě loajální ke své domovské stanici a nakolik už se asimilovala mezi Teikskalánce.

Archivace kulturní paměti

Arkady Martineová (občanským jménem AnnaLinden Wellerová) se jakožto historička zabývá středověkou Byzancí, která jí poskytla inspiraci pro teikskalánskou politiku i veršované eposy, jež hrají v románu významnou roli. Kromě toho využila i motivy z prostředí staré Číny nebo předkolumbovských civilizací ve Střední Americe, ale za fiktivní Teikskalán by šlo snadno dosadit třeba i britské impérium v době jeho největšího rozmachu. Ve všech historických érách totiž zdánliví barbaři přicházejí do center rozpínavých říší, které se arogantně považují za střed civilizace, aby se tam připodobnili jejich občanům, ale zároveň je fascinovali a znejisťovali svou odlišností.

Právě citlivost pro kulturní rozdíly a lidské charaktery patří k hlavním talentům Mahit, která pro záchranu nezávislosti své rodné stanice dělá to, k čemu jsou diplomaté určeni – postává v místnostech a dlouze vyjednává. Autorka uvedla, že jí jako inspirační zdroj posloužily i špionážní romány Johna le Carré – jejich vliv lze spatřit především v nejednoznačných postavách, které spoustu věcí tají, sledují nejrůznější protichůdné cíle a nedají se zařadit do kategorie dobra ani zla.

Dominantní galaktické impérium není v žánru sci­-fi ničím novým, stačí si vzpomenout na Hvězdné války, ale většinou se vykresluje jako symbol absolutního zla nebo prostá rekvizita, jejíž existence se nijak dál nezkoumá. Martineová ovšem pátrá po tom, jak vlastně impéria vznikají, trvají a rostou. Odpověď nachází v tradici nepřerušované institucionální a mezigenerační paměti, jak ostatně naznačuje i název románu. Zatímco duše Teikskalánu leží v jeho literární tradici, zákonech a složitém politickém systému, Lsel si svou kulturní paměť předává mezi generacemi doslova fyzicky, prostřednictvím implantovaných imaginovačů. Kontrast Lselu a Teikskalánu tak poukazuje i na spory mezi orálními a literárními kulturami.

Balancující hrdinka

V dlouhých debatách mezi velvyslankyní Ma­­hit, její pobočnicí a stále bližší přítelkyní Trojí Posidonií, intrikánskou šlechtičnou Devatenácterou Teslicí, císařem Šesterým Směrem a dalšími Teikskalánci (jejichž půvabná jména dobře zachytil i český překlad Vratislava Kadlece) se snadno najde každý, kdo někdy trávil delší čas v cizí zemi a navzdory dokonalé znalosti jazyka, dějin a kultury dané společnosti pociťoval, jak moc se liší od té jeho, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Kulturní rozdíly vedou i k odlišným přístupům k chápání emocí a mezilidských vztahů – ve veřejné sféře se Mahit přizpůsobila teikskalánským poměrům, ve svém nitru ale zůstává cizinkou ze Lselu. Navíc se s ní v hlavě hádá hlas velvyslance Yskandra, který svou dokonalou infiltraci do nejvyšších pater teikskalánské společnosti zaplatil životem.

Románový debut Martineové bývá vedle knih Carolyn Janice Cherryhové nebo Ann Leckieové přirovnáván i k Asimovově Nadaci (1951, česky 1991), od které se ovšem liší ve své základní premise – nepodléhá iluzi o tom, že by se vývoj společnosti dal převést na data a vypočítat, a místo toho volí spíše přístup antropologa, který klade otázky a odhaluje jen další složitosti lidské povahy. A stejně jako Ursula K. Le Guinová v Levé ruce tmy (1969, česky 1995) i Martineová ve svém románu velmi obratně využívá queer motivy. Její fiktivní kultury rodí děti v umělých dělohách a zbavily se konceptu tradiční rodiny. Lidem je tedy celkem jedno, kdo má s kým sex, a queer vztahy či identity mohou být přirozenou součástí děje, aniž by na nich samotných bylo něco zvláštního.

Martineová se dokázala vyhnout i rozšířenému klišé v podobě jednorozměrné silné hrdinky. Mahit často selhává, obtížně balancuje mezi svými osobními touhami a profesio­nálními závazky a pochybuje i o ústředním úkolu své mise, tedy ochranou nezávislosti Lselu. Právě proto je postavou velmi uvěřitelnou a její rozpolcenost trefně vystihuje podstatu skutečných střetů malých kultur ohrožených těmi dominantními. Rozpínavá impéria totiž můžeme vítat, nebo jim naopak vzdorovat, nikdy se však nelze tvářit, jako by tu nebyla a neměla na nás vliv.

Mimo žánry

Autorčino povolání historičky se neodráží jen v úvodní dedikaci dvěma zapomenutým arménským kněžím, kteří ve 12. století čelili expanzi Byzance, ale hlavně v tom, že svým postavám odmítá poskytnout jasnou odpověď na jejich otázky. Teikskalánci i obyvatelé Lselu usilují o přežití a rozkvět svých kultur, ale přes veškeré úsilí se nemohou dobrat jednoduchého řešení. Martineová jen detailně analyzuje, jak tyto kulturní střety probíhají, a ukazuje na nesmyslnost přesvědčení, že by jakákoli kultura mohla žít věčně a beze změn jen ze své podstaty.

Jedním ze základních principů vědecko­-fantastické literatury je budování fiktivních světů a situací, jejichž prostřednictvím lze analyzovat a komentovat současnost. Ačkoli Vzpomínka zvaná říše získala v roce 2020 cenu Hugo, udělovanou dílům žánrů sci­-fi a fantasy, nabízí se otázka, zda je vůbec namístě chápat romány tohoto typu jako žánrovou tvorbu. S výjimkou imaginovačů v něm žádná žánrová rekvizita nehraje větší roli, a i ty primárně slouží jen jako motor zápletky. Martineová vytvořila takřka univerzální obraz fungování rozsáhlých říší; klidně bychom mohli nahradit Teikskalán libovolnou historickou či současnou mocností, aniž by základní premisa ztratila na uvěřitelnosti.

S přihlédnutím k preciznímu vykreslování postav, dialogů a celkovému literárnímu stylu by toto dílo snadno mohlo sbírat prestižní ocenění i ve světě „běžné“ beletrie, pokud by ho do něj ovšem někdo vpustil. Potížím s neodbytným vlivem globálně dominantní kultury čelíme denně. Je s podivem, jak přesně je dokáže popsat právě vědecko­-fantastický román inspirovaný obskurními momenty středověkých dějin. A byla by škoda, kdyby ho někdo přehlédl jen proto, že získal „pouze“ žánrovou cenu, a ne třeba Pulitzera.

Autor je novinář Seznam Zpráv.