Když se v Česku řekne „levice“, natož radikální, mnoho lidí si vybaví jen čtyřicetiletou vládu KSČ, případně gulagy, které by údajně chtěli stavět levičáci současní. Aktuální číslo si nicméně všímá především těch zasunutých proudů československého politického myšlení, které stály ještě za Rakouska-Uherska pod černorudou vlajkou nebo později pod rudým praporem neváhaly kritizovat politiku KSČ (někdy i z pozic členů této strany). Historik Jan Mervart v rozhovoru konstatuje, že tradice nezávislého socialismu a levého libertariánství u nás zažila dvojí vymazání: jedno provedl reálně socialistický režim a k druhému došlo v devadesátých letech, kdy na společenské i akademické úrovni cokoli s přídavným jménem „levicový“ budilo nedůvěru. V případě českého anarchismu, o němž píše Ondřej Slačálek, se zdá, že jeho příběh se od dvacátých let minulého století na dlouhá desetiletí omezil pouze na ideové ozvěny u několika myslitelů a hnutí na svou obrodu muselo čekat víceméně až do konce osmdesátých let. Roman Kanda se zamýšlí nad vztahem české umělecké avantgardy k radikální levici a zvláštní zřetel přitom věnuje jejím teoretikům. Pavel Siostrzonek zase přibližuje myšlení a osudy komunistických „odpadlíků“ Záviše Kalandry a Josefa Guttmanna. Neradi bychom ale vzbudili dojem, že za neúspěchy radikální levice může pouze KSČ, případně pozdější devadesátkový antikomunismus. Do určité míry si svou marginalitu přivodila vlastními chybami. Jak říká k charakteru české levé opozice Jan Mervart: „Důraz na letáky, texty, provolání, prohlášení, manifesty, a žádná skutečná ‚revoluce‘.“ A my můžeme dodat, že to vlastně platí až do dnešních dnů.