Kdykoli má nějaký článek v názvu „proč nejsem -istou“, píše jej zpravidla člověk, na jehož názor se nikdo neptal, v domnění, že odkazem na Karla Čapka vyváží bezobsažnost svého sdělení. Spisovatel Miloš Urban svůj pamflet Proč nejsem feministou sice otevírá neúplnou citací z Pelíšků, záhy však odkáže na dokument Síla, který neviděl. Skutečnost, že snímek upozorňuje na diskrepance mezi mediálním obrazem a každodenním jednáním proklamovaného feministy, Urbana vyprovokovala k vyčerpávajícímu výčtu domácích prací, jimž se od mládí věnoval, dojde i na historku o pantoflíčku z listového těsta, který upekl, vylíčení jeho cesty k feminismu, která se udála „z nudy“ před čtvrt stoletím a neskončila by snad, kdyby ho feminismus nezačal „nudit, asi jako každá ideologie“. Spíš než diskusi o genderové rovnosti otevírá Urbanův článek otázku, jaké parametry by měl mít kvalitní text – jde totiž o slovní salát, který míří do ztracena. Téměř čtyři a půl tisíce znaků mohlo klidně nahradit sdělení: „Kašlu na ideologie, o feminismu nic nevím, doma jsem pomáhal, chtěl jsem se pochlubit, ne všechny ženy jsou chytré, kde mám pointu?“ Renomovanému prozaikovi je ale nejspíš nemožné odmítnout článek – co na tom, že neoplývá erudicí a přináší především balast…