Je lhostejné, co píšu

Nakladatelství Academia nedávno vydalo v jed­­nom svazku dva esejistické soubory Eliase Canettiho – Dodatky z Hampsteadu a Knihu proti smrti. Canetti, autor rozsáhlé studie Masa a moc (1960, česky 1994), oceňovaného románu Zaslepení (1935, česky 1936) a mnoha dalších děl, byl celoživotním studentem všeho a zapřisáhlým nepřítelem smrti. Tento svůj boj zaznamenal právě v Knize proti smrti, která byla publikována – jak sám plánoval – až dvacet let po jeho úmrtí.

Zápisníky selhání

Čtenářský dojem (a také obtíže) formuje především uchvacující aforistický styl obou souborů. „Myšlenka na jediného člověka, o kterého jeden přišel, může mu dát lásku vůči všem. O koho přišel Kristus? Mezera v evangeliích,“ konstatuje Canetti v Knize proti smrti. Podmaňují si nás někdy až skandální pointy aforismů i sama jejich forma. „Chce zemřít vskrytu, aby tu vítězoslávu nikomu nedopřál, a jako poslední pokrm jí svou závěť.“ Ca­­netti­­ho umění dramatické gradace nezřídka vede k mystériu či paradoxu, jenž zklamává původní očekávání. Kromě toho se tu uplatňuje ironická hra na povýšenost: Ca­­netti naznačí jenom minimum kontextu, ať už lexikem, rytmizací pomocí délky vět či „vokalizací“ textu, a ten ponechá v implicitní rovině, jako by sdělení bylo zjevné a neznalý čtenář ztracený.

Fragmentárnost textu a zastřený kontext nicméně vybízejí k interpretační hře, a to nejen na úrovni jednotlivých zápisků, ale i v rámci celku díla – fragmenty se v průběhu čtení začnou propojovat a pomaličku se zjevují významové souvislosti.

Co tvoří jádro mozaiky, která se v závěru složí, však není zjevné. Věříme­-li paratextu i některým fragmentům ze samotné Knihy, čteme dílo, které autor ještě nezačal psát. Jeho celoživotní záměr napsat Knihu proti smrti neustále selhává a to, co nám posmrtně odkryl, jsou zápisníky dokumentující mimo jiné i toto selhání. Čteme text, jenž vyvěrá snad z nadlidské posedlosti, kategorického morálního vyhranění se proti skutečnosti smrti. Sám autor jej označuje jako „pen­sées“ proti smrti. Pascalovým Pensées (Myšlenkám) se Canettiho text skutečně stylisticky v lecčem podobá a jeho záměr bojovat narativními a úvahovými prostředky s existenciálním faktem konečnosti lidského života je i jistou translací Pascalovy sázky, podle níž se víra v Boha prostě vyplatí (a teologii tak zachraňuje pragmatickou logikou).

Nepřeberné množství fragmentů nicméně nabízí neomezené možnosti kontextualizace a zařazení. Canettiho zápisníky nám předkládají stovky črt na způsob postav modernistického románu (ty obsahují jak Dodatky, tak Kniha) i rozsáhlý základ pro antropologicky orientovanou esejistickou studii.

Jsem tisíc tužek

Zápisky fungují rovněž jako memoárový text, osobní vyřizování účtů s psaním, literaturou, literáty i smrtí, a to způsobem svobodným, drzým a groteskním. Kafkovi Canetti nejdříve vzdává hold tím, že se před ním pietně klaní, záhy však parodicky navazuje na známou Kafkovu metaforu pera jako prodloužené ruky, na obraz totálního ztotožnění píšícího s literaturou: „Už tady nejsem, jsem tisíc tužek, nechce se mi vědět, co píšou, chci se rozplynout v jejich pohybech, kterým už nerozumím. (předtím: Bezpečné, absolutně bezpečné vozy, do nichž lidé nastoupí, aby se na chvíli cítili nesmrtelní. Mým bezpečným vozem jsou moje tužky. Dokud píši, cítím se (absolutně) bezpečný. Možná píši jenom kvůli tomu. Je ale lhostejné, co píši.)“ Z lehce patetického a egoistického portrétu autorské obsese dělá groteskní obraz vystrašence v autíčku z ořezků, které se dalším psaním jen dále opotřebovávají. Parodické či paradoxní navazování má vůbec Canetti v oblibě a tento princip by mohl vysvětlit mnoho kryptických aforismů v Knize proti smrti, byť ty opovážlivější a lakoničtější z nich, například reakce na Heideggerův koncept bytí k smrti poznamenáním, že u něj „představuje smrt jako svrchovaně osobitou, nevztahovou, nepředstižitelnou, jistou, a přitom ne­určitou možnost. Heideggerovo bytí k smrti, pokud je obrátíme do aktivity, bude posléze bytím k usmrcování“, se nutně nepotřebují držet smyslu původních autorů.

Ve svém účtování se autor možná vyrovnává se svým vlastním úkolem – nejčastějším zápiskem je totiž rozhořčení nad faktem, že vůbec nepíše svou „knihu smrti“. Canetti ji logicky nemůže napsat, protože to nejhorší na smrti, to, co ji činí tak hroznou či děsivou, je její uznání: „I myšlenky o smrti jsou smrtící.“ Stejně tak ji nemůže přestat psát, protože to by znamenalo zemřít: „Dokonči ji, tak ji konečně dokonči, tu strašnou, bolestnou, pomalou, věčně ohlašovanou, věčně selhávající knihu, a pak: Pryč ode všech, pryč, úplně pryč, neznej už nikoho (…), když to jinak nejde: Umři.“

Terapie smrtí

Se svou posedlostí se Canetti podobá Peteru Kienovi, monomaniakálnímu učenci z jeho prvního románu Zaslepení, který ve snaze uchránit svou knihovnu před ženami a světem končí i se svými knihami v plamenech. Toho si všímá i Susan Sontagová v textu završujícím esejistický soubor Ve znamení Saturna (1980, česky 2011). Takové čtení se nicméně vede v duchu modernistického zoufalství, s cílem nekonečným a na pohled dokonce banálním. Raději tedy Canettimu přiznejme distanci ironika, pro nějž nejednoznačnost a paradox znamenají výhru, než abychom mu přisuzovali vidění maniaka. Tedy jej můžeme raději vidět jako jakousi zakaboněnou verzi Bartle­bootha, melancholického hrdiny Perecova románu Život návod k použití (1978, česky 1998), jenž taktéž konstruuje velkolepý plán na předem prohranou bitvu: učí se techniku akvarelu, aby mohl namalovat obrazy marin, které poté nanese na desku, rozřeže na komplikované puzzle, ty složí a rozloží, a následně nechá zničit tak, že je opět rozpustí ve vodě.

Vydá­-li se čtenář cestou antropologických studií, nachází oporu v názvu díla, skládá novou Knihu mrtvých, která mnohostí kulturních perspektiv slouží jako terapie proti vytěsňování smrti z veřejného povědomí i jako mocenský zásah proti užívání ideje smrti k totalitním cílům. Smrt je totiž pro Canettiho především mocensky zatížené téma. „Poznání smrti je zřejmě nejzávažnější událostí lidských dějin. Z něho povstalo jeho (sic!) uznání. Záměrné usmrcování jednoho druhým je možné teprve tehdy, ví­-li se, že takový mrtvý je mrtvý až do jisté míry.“ Naše absolutní nevědomost ohledně smrti nás činí slabými v závažnějším smyslu, než jaký pramení z naší smrtelnosti. Tam, kde se neví a vědět nemůže, je prostor pro fabulaci či manipulaci a náš pojem smrti má velkou váhu. Canetti připomíná, jak se smrt během válečného období stala módou a ztotožnila se s ideou národa či jak se s možností atomové války stal ze smrti chladný vědecko­-technický fakt. Canetti má každopádně zbraně nabité k protiútoku: „Nějaká myšlenka pro tebe platila, jenom když měla sílu vraždy. Ty, kdo jsi proklínal zabíjení a smrt, jsi masovým vrahem ve 100 000 větách.“ Canetti skutečně zamýšlí svým psaním udeřit.

Autor studuje filosofii.