Neklid

Život, to je jako vši. Svědí to a je to k zešílení. Jako krysy vám to skočí na krk a nakazí vás morem. Šťastně to páchne hnojem a smrtí jako v ženské řiti. Nezvykneme si. Když si zvykneme, jsme mrtví.

 

Pohmožděniny, které si způsobujeme při narození. Údy, které si lámeme při vyrůstání. Dávno předtím, než začneme chápat, o co běží, hlava se rozpadá na sádrové pláty – spánky se drolí – atd. Vjemy začínají být strojené a z hloubky se stává prázdnota.

 

Co to má být – já

– tady – kdosi – vržený

hlavou dolů do velkého nikde

– vždyť to nedává smysl.

 

Začíná to špatně a obvykle to pokračuje ještě hůř. Ale je se čemu smát.

 

A je o čem – psát. Tlusté špatné romány po tuctech.

 

Nebo pár veršů – pevně napnutých & připravených prasknout

pod prvním náporem dechu.

 

Dojit vizi – až do poslední kapky spermatu nebo psaní.

 

Hubená, hubená vize. Jsou jí vidět kosti. Jak jí ční smrt.

 

Člověk. Visí mu rameno. Na ulici. Levé rameno. Zelená a slézová ulice – prudce svažitá – a její rozpad na tucty protichůdných odrazů: neóny na asfaltu, reflektory ve vitrínách, obličeje v kalužích atd. Vzpomíná si, že chtěl roztáhnout deštník, aby se chránil před rámusením těl a aut. A potom, potom… už si nevzpomíná na nic.

 

Svět je plný mrtvých­-živých – které je třeba nenávidět. Stejně jako je třeba anihilovat nihilisty. Tedy pokud v sobě ještě máme touhu – v hořkém mezidobí – dýchat.

 

Člověka nacházíme na okrajích. Z lidství se stal v rámci druhu okrajový jev. Přemíra lidství u člověka je v dnešním západním světě srovnatelná s jakousi mentální chorobou – která se nějakým způsobem izoluje, neutralizuje.

 

Takzvaná nepřizpůsobivost „k žití“ je často naopak příznakem zakořenění – hlubokého – do půdy samotného života. Do hroudy nejvíc napěchované vzácnými, nezbytnými a vražednými živinami. Nepřizpůsobivý je jakoby uvězněný v ryzím životě: díky tomu je nemožné ho přivést na svět.

 

Vždy jsme nepřizpůsobiví světu – ne životu. Životu nikdy. Jenže svět život nechce: proto se zabíjíme.

 

Nepřizpůsobivý světu se překypujícím životem přizpůsobuje smrti. Naproti tomu houfy přizpůsobivých světu život neznají – jsou nepřizpůsobiví smrti, ale už mrtví.

Snažili se mi vtlouct holí, co je to poezie. Přesto jsem brzy zapomněl, co si pod tím představovali. Pamatuji si jenom tu hůl.

 

Panuje přesvědčení, že dětství je potenciálně anarchistické – a tedy a priori teroristické. Proto je odsuzujeme: na smrt.

 

Hláskovat strach. / Nikoho neztělesnit. / Vytrhnout shnilé jádro.

 

Narodil jsem se / své babičce / zemřelé / ve dvaceti letech.

 

„Můj mozek je stvořený z děr a mezer: mezi jednotlivými epizodami vědomí chybí logická vazba. Mimochodem – je to vcelku lhostejné.“ (Przybyszewski)

 

Je třeba / kouřit. Kouřit astronomický / počet každý / den. / Abychom se nenechali / vypudit ze / dne.

 

Touha po opojení – neustálá starost.

 

Peklo stejnosti. (opakování)

 

Jak se vymanit ze stejnosti a neupadnout přitom v odcizení?

 

Vášeň pro vrážení do rohů.

 

Stokrát denně se skloněným čelem škrábat mrtvý úhel cely.

 

Tvrdohlavost, s jakou si kdosi sráží hlavu.

 

Svět je mentální choroba.

 

Je třeba dezorganizovat svět.

 

Je třeba pobavit peklo – tak / aby mu to odvedlo myšlenky od / světa.

 

aniž rozumím – kusy

těla – zmršeným dnem

hlavy – nepoužitelné

jinak

 

Mám – v jeskyních své představivosti – cosi nenapravitelně předkoperníkovského. Stesk po magickém a surovém světě, který neznal pokrytectví, skutečnost a nudu. Svět, ve kterém ke spokojenosti stačilo vynalézt trakař a pepř. Svět, jehož hranice nebyly známé a kde nebylo místo pro nicotu. Svět, kde stromy a zvířata ještě měly svůj jazyk, kterému všichni rozuměli, kde se každý třetí den přirozeně odpočívalo od práce, kde noc ještě uměla vytvářet nespornou tmu.

 

Když ještě mluvíme o světě, většinou je to pocta světu, který už neexistuje.

 

Život: nikdy se o něm nemluvilo víc než od té doby, co přestal existoval. Dovoláváme se ho všude: ve filosofii, v umění a v průmyslu; v novinových sloupcích, v ministerských chodbách, v (posledních) lidových hospodách. Chlubíme se jím, gratulujeme si k němu, nechceme mít nic společného s nikým kromě něj. Přitom už je to pěkná řádka let, co práskl dveřmi před bezkrevným obličejem svých posmrtných opěvovatelů – přičemž oni sami byli posmrtnými přízraky vlastního zpěvu. Ať si to slovo přivlastňovali sebevíc, ždímali je, ošoupali je až do úplného vyprázdnění, na jeho dužinu si ani nesáhli. A ti, kdo na něj dosáhli, díky nějaké nemoci nebo odchylnému gestu, ho nepochybně shledali otráveným. A proto jsou mrtví i oni.

 

„Je třeba, abychom se stali živými.“ (D. H. Law­rence)

 

Žít je nepojatelné. Nelze pojmout život. Žít je nepojaté.

 

Člověk si musí – pod hrozbou mrtvo­-živoření – vymyslet radost ze (své) záhuby a vytřískat si ji svázanýma nohama & pěstmi.

 

Vzešlý z / ničeho – čůrpauza / v rozvráceném sadu – návrat do / ničeho

 

„Vlasy rvu si, i když bolí.“ (Aischylos)

 

Nařizuj – nebo tvoř. Nezapomeň zapomínat. Střílej.

 

Je třeba / narvat do pekla / boha i jeho básníky

– ale spálit, třikrát spálit padací dveře.

 

Ne, pane, nemluví se „na základě poznání“. Mluví se, protože mluvení vychází z břicha a neustále se tam vrací – jako hlad.

 

Slovo je člověku na obtíž. A to, že slovo – ve svém úsilí stát se úhlavním nepřítelem člověka – se jím opravdu stává. Není úniku z pasti, do které jazyk chytil člověka, ve které roz­hodl o člověku, o jeho omylu – i o skoncování s ním.

 

Jazyk, ta malá ochočená šelma, neustále krouží ve své kleci a sní o tom, že kousne: že zároveň s denním přídělem žrádla utrhne pánovi ruku.

 

„Bylo slyšet jednoho, jak plive do pusy druhému.“ (Daniil Charms)

 

Jazyk je dnes pouze rozkaz, zboží a smrt. Odporná poživatina. Mrtvola, kterou nás vykrmují. Jak s tím, co ucpává pusu, říct život. A že se mě týkal.

 

„Platón je pouhý nesouvislý básník.“ (Montaigne)

 

Na spor mezi klasiky a modernisty, stejná verbež, odpovídám „ani jedno, ani druhé, kapitáne“ – a házím to přes palubu, abych při­krmil spor jinde, tedy zde.

 

Jinde není jinde; tady ucpává tady.

Jinde je nezlomná bublina přímo uprostřed tady.

O cestování. Lep scestovatelného světa. Skutečnost se od tebe nevzdálí ani na krok. Stejně jako prudký vítr neodnese do dálky tvůj stín.

 

O cestování. Převáželi jsme, a navíc: zřídkakdy, jen určitá množství hmoty a „daleká země“, jakmile si do ní necháme dovézt své maso, z valné části ztrácí svůj potenciál být jinde: neprodleně, bez okolků padá zpátky do tady, na něž se scvrkává úplně celý svět. Navštívení domorodci mají těla sešroubovaná stejně jako my, pracující podobně zbytečně. Stejné smrtelné způsoby, stejné hlavy plné problémů. Stejné užvaněné a zločinecké ruce. Stejné zuby na smích a kousání. Jediné rozptýlení, jediné opravdové přesídlení se odehrává v setkání s jazykem. Při něm konečně cítím to vratké tělo, po kterém prahne ten, kdo se přemísťuje.

 

Nikdy nenavštěvuji zemi, nýbrž její slovník a syntaxi. Do jejích historických památek vcházím méně často než do mordy domorodce. Bloudit Babylonem a jenom jím.

 

„Ostatně velmi mě pobavilo, že jsem zabloudil do slepé uličky. Vlastně by mělo být v životě pro výchovu ducha mnohem víc slepých uliček, než kolik jich je. Podle mě by se to jimi mělo na veřejnosti jen hemžit…“ (Robert Walser)

Vnějšek / se prohýbá / na dotek.

Vnitřek / se rozpadá / ve slovech.

Tělo / se zná špatně / či bezvýchodně.

 

. potrava

. nenávistná soulož

. prach a světlo

. škrtanec na stvrzence

 

Zbloudilá kulka vždy najde příjemce.

 

Osvojit si zapuzení.

 

Mluvit o světě s prsty strčenými do krku.

 

& štěkání

(psi daleko

v údolí) po

štěkávání sněhu v

údolí (psi zabití

mrazem a od

tržením od

kamene –

(báseň z okraje země)

 

O životě a knihách. Neskutečnost, o té mluvit můžeme. Nic opravdového o ní nevíme – a je to prohřešek, kterým se vyznačujeme. Kde se tedy nachází skutečný život a kde ten neskutečný, ve „vytřít podlahu“, nebo v „číst Ronsarda“? – Netuším, ale chci přinést cár pravého, neprodejného života.

 

I

stává se mi že

čtu vstoje: jakoby

zastavený – byť

v chůzi – a vy

kloubený ve

vertikálnosti

kolující krve nadějí

neumístitelných &

osamělých.

 

Když pracuji trochu příliš, dlouho se ani nedotknu sebemenší sklenky čiré vody. Jenom kafe, desítky šálků ve dne v noci. V tu chvíli nelze vyloučit, že celý svinský týden nebudu dělat nic jiného než pít hlty temnoty.

 

Bez trávy ke kouření se kaboním / mračím / courám / hudruji. S ní žiji. Mám přístup k trochu větší úplnosti, kterou poté přenáším do hmoty života. Zdá se, že to takhle nezabírá pro všechny. Říká se, někteří mi říkají, že na ně to nezabírá. Každý má svou chemii.

 

Netušíme, z čeho jsme stvořeni.

Netušíme, že jsme stvořeni.

Snažíme se / být tělem / které máme

Nedaří se / nám to

 

Srdce, ten nesolidární zlověstný balvan ne­­ustále zneklidňovaný zevnitř jako špatný monarcha podezřelý z uzurpace, ba usvědčený z podvodu, a všude – ze všech míst v těle jako jedním hlasem – prohlášený za nemožného.

 

Může to být rozmar / zemřít.

 

Konečně chápu, co to znamená (mimo jakoukoli morálku) ztratit se v ženě: ponořit se do její fatální a fantastické mnohosti – zapomenout, kdo jsme – končí to napadrť.

 

(poté, co jsem je dlouho považoval za ovoce) (broskev, meruňku,

třešeň) (byl jsem malý kluk) – dnes mi

ženské pohlaví nahání strach. Ano, mám

strach z jeho puchu, z jeho přítmí & z jeho

lepkavosti. Strach z plodnosti.

 

) uzavřít vnějšek (

 

„Musím domů. Zeleň mě rozčiluje. (…) Její krása a všechno. Nebe pokryté žulou.“ (Jiří Kolář)

 

Alkoholická noc s dalšími.

Kouskování – vrstvení

obličejů obalených hlukem.

Tmavě červené světlo

věnčí popelníky svatozáří.

 

Andělský obličej – za ním peklo – vcházím –

 

Každému, může­-li, jeho „zhoubnou mnohost“ (Cravan). Mně tu mou.

 

Uřízli mi hlavu – budiž. Bohužel jazyk zůstává.

 

Nic není užvaněnější.

 

 

Z francouzského originálu Une inquiétude (Flammarion, Paříž 2013) přeložil Petr Zavadil.