Kresba Vítězslav Mecner
V lednu tohoto roku vydala původem britská charitativní organizace OXFAM svou nejnovější zprávu o vývoji nerovnosti ve světě. Zpráva upozorňuje na bezprecedentní růst nerovností v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 a také na vzájemnou provázanost globální nerovnosti, extrémní chudoby a klimatické spravedlnosti. Světová pandemie v podstatě akceleruje nezdravé nastavení ekonomiky jako celku. Obecný závěr zprávy je potom až mrazivě stručný a všeříkající: nerovnost zabíjí.
Ve své druhé části se zpráva věnuje tzv. ekonomickému násilí a třetí část je určena možným řešením problému nerovnosti. Pandemie onemocnění covid-19 vedla podle všeho k bezprecedentnímu růstu bohatství nejbohatších miliardářů na planetě. Zároveň vedla ke zhoršení situace těch, kdo se nacházejí na opačné straně společenské hierarchie. Podle zprávy se v období od března 2020 do listopadu 2021 bohatství deseti nejbohatších lidí zdvojnásobilo, zatímco situace 99 procent lidstva se naopak z tohoto hlediska zhoršila. Deset nejbohatších jedinců vlastní stejné bohatství jako dolní tři miliardy. Pokud by těchto deset lidí spotřebovalo milion dolarů denně, trvalo by jim 414 let, než by své bohatství utratili. Toto jsou jen některá z dat, která mají poutavě ilustrovat míru zvyšování nerovností. Obecně zpráva konstatuje, že v současnosti jsme na stejné úrovni jako na počátku 20. století během vrcholného období západního imperialismu. Podobné závěry ostatně přinesly i nedávné zprávy Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, banky Credit Suisse či Světového ekonomického fóra.
„Není to věc náhody, ale rozhodování. Extrémní nerovnost je formou ekonomického násilí – to znamená, že strukturální a systémová politika a politická rozhodnutí jsou vychýleny ve prospěch nejbohatších a nejmocnějších lidí a vedou k přímé újmě naprosté většiny obyčejných lidí na celém světě,“ konstatuje zpráva. Nejde jen o to, že většina lidí má horší život. Rostoucí nerovnost má v konečném důsledku oběti na životech. Odborníci podílející se na zprávě tvrdí, že například hlad zabije ročně přinejmenším kolem dvou milionů lidí, zatímco v důsledku nedostatečného přístupu ke zdravotní péči v chudých zemích umírá ročně odhadem pět až šest milionů lidí.
Důležitým kontextem zvětšujících se nerovností, na který OXFAM ve své zprávě také upozorňuje, je klimatická krize. Na problém emisí skleníkových plynů lze pohlížet mnoha způsoby. Velmi častým pohledem je prizma národních států. Za většinu vypuštěných emisí jsou odpovědné bohaté státy. Zpráva ovšem upozorňuje i na to, že dvacet nejbohatších světových miliardářů průměrně přispívá k uvolňování oxidu uhličitého do atmosféry až 8000krát více než miliarda nejchudších obyvatel planety. Na těchto údajích je možné demonstrovat, jak je ošemetné chápat otázku klimatické spravedlnosti jako záležitost generačního střetu. Nejen v českém prostředí se totiž klimatická spravedlnost a hnutí proti změně klimatu velmi často prezentuje právě v této rovině. Často nezáměrně a nezamýšleně. Asi nejznámějším aktérem je Fridays for Future, jež bývá zejména médii chápáno jako hnutí pro mladé. Klimatická změna a boj proti ní je tak pojímán jako konflikt mladých proti starým. Pro starší je potom mnohem obtížnější se s požadavky klimatických aktivistů identifikovat. Je to velmi nešťastné, nestrategické a také vlastně nepravdivé. Odklání to totiž pozornost od jádra problému. Zodpovědnost za emise uhlíku není ve společnosti rozřazena podle věku, ale spíše podle majetku, moci a bohatství. Tudíž by i řešení klimatické krize mělo brát nerovnosti v potaz. Ukazuje se, že bude zřejmě vyžadovat výraznou míru rovnosti.
Jaká řešení se nabízejí? OXFAM navrhuje navrátit extrémní bohatství zpět do reálné ekonomiky. Zjednodušeně řečeno, je třeba zdanit rychle bobtnající zisky nejbohatších lidí. Druhým krokem by mělo být nasměrování těchto zdrojů do nástrojů, které zachraňují lidské životy: prioritami by mělo být funkční a dobře financované zdravotnictví a systém sociální ochrany zajišťující slušný příjem pro každého. Poslední opatření je možná nejnáročnější a nejambicióznější: vlády by měly „přepsat pravidla fungování ekonomiky, jež vytvářejí tyto obrovské rozdíly“ a jednat tak, aby přesměrovaly moc v ekonomice. Podle autorského kolektivu stojíme jako generace před klíčovým úkolem: vybrat si mezi násilnou ekonomikou, která pomocí čím dál větších nerovností vraždí chudé, a ekonomikou založenou na rovnosti. Citovaná zpráva ukazuje, že pandemie onemocnění covid-19 odhalila nezdravé nastavení společnosti. Přestože věda velmi rychle vyvíjí nástroje pro její ukončení (očkování, antivirotika), největší problém spočívá v tom, jak bylo v globalizovaném světě nastaveno fungování klíčových ekonomických a politických institucí. Zpráva hovoří dokonce o vakcinačním apartheidu, protože bohaté země svou politikou zabraňovaly distribuci vakcín chudým.
V tomto kontextu začíná v Česku vládnout pravicová koalice, která si za své hlavní cíle fakticky vytkla hlavně omezení schodku státního rozpočtu a zároveň udržení míry zdanění na dnešní, poměrně nízké úrovni. Celkem často se uvádí, že Česko patří k zemím s relativně nízkou příjmovou nerovností: v roce 2019 měl GINI koeficient podle OECD hodnotu 0,25. To je opravdu poměrně málo. Poněkud jiný obrázek ovšem ukazují majetkové rozdíly: jednomu procentu nejbohatších v roce 2019 připadalo 36 procent veškerého bohatství. Majetková nerovnost je tak v Česku vyšší, než je evropský průměr. Priority Fialovy vlády jsou přitom jasné: chce ušetřit, ale v žádném případě nechce zvyšovat daně. Je tedy otázka, jak je na výzvy spojené s řešením rostoucí nerovnosti vlastně Česko připraveno.
Autor je spolupracovník redakce.