Oživit zapomenuté hlasy

Jak bylo silné české a posléze československé anarchistické hnutí za Rakouska­-Uherska a za první republiky? Bylo v evropském kontextu něčím výrazné?

Místní anarchistické hnutí není specificky evropské, ale specificky české. Vyznačuje se tím, že je velmi rozrůzněné, relativně početné a praktické. Historici anarchismu se mnou asi nebudou souhlasit, ale chybějí zde zásadní postavy, které by vynikaly v rámci evropského prostředí, ale i rakousko­-uherské monarchie. Je to způsobeno velkou závislostí místních lokálních struktur, formujících se především v regionech severních Čech, na exilových komunitách ve Spojených státech. Šlo především o dělnické gastarbeiterské komunity v Chicagu a New Yorku, které se tam usadily v 19. století. Odpovídá to charakteru celé české politické scény. Specifická je nicméně labutí píseň anarchistického hnutí: jakési vnitřní vyšumění nebo normalizace, která ve dvacátých letech ústí do vnitřního vyčerpání, jež se projevuje buď příklonem k bolševismu, nebo národnímu socialismu. V meziválečném období tu sice bylo pár stoupenců anarchismu, ale rozhodně již nešlo o hnutí.

V čem spočívala zmiňovaná praktičnost českých anarchistů?

V organizaci ve smyslu syndikalismu a ve vydávání nejrůznějších tiskovin, jimiž je české anarchistické hnutí příznačné. Vznikají nejrůznější žurnály, které vycházejí dva tři roky a pak se zase vydávají jiné. Postavou dnes objevovanou je Michael Kácha, jenž sice věčně krachuje, ale jde z projektu do projektu. To je fenomén, který je mi na tehdejším českém anarchistickém hnutí velmi sympatický, ale platí i pro to současné. Možná to ale nakonec není tak specificky české a platí to o anarchistickém hnutí obecně. Vezměme si třeba anarchistické publikace v jidiš vydávané v New Yorku…

Po roce 1948 byla libertariánská socialistická linie přetržena. Projevoval se tento proud do roku 1989 vůbec nějak?

Můžeme sledovat transformaci libertariánské tradice do jiných skupin a forem myšlení. Robert Kalivoda je dobrý příklad transformace tohoto proudu do myšlení po roce 1948. Český surrealismus sehrává také roli petrifikace myšlenek, které se utvářejí mezi válkami. Tyto libertariánské myšlenky se znovu veřejně dostávají ke slovu na přelomu padesátých a šedesátých let. Možná ale není náhoda, že se objevují takové postavy jako Ladislav Klíma, kterého by možná historici anarchismu neřadili mezi anarchisty, ale který jistě patří do širšího volnomyšlenkářského proudu. V šedesátých letech je vytažen ze zapomnění, v Odeo­nu například vycházejí v roce 1967 Vteřiny věčnosti. Anarchoidní rysy můžeme následně vidět u postav typu Petra Uhla a Hnutí revoluční mládeže. Vždy je ale otázka, zda jde o přímé, paralelní nebo přenesené zdroje.

Zmínil jste avantgardu, která měla revoltu a proměnu světa v podstatě v programu. Podařilo se ale některému z jejích českých zástupců překročit umělecký rozměr k svébytnému politickému myšlení?

To je otázka, s níž se ocitáme na velmi tenkém ledě, protože kde je hranice mezi politikou a uměním? Pro avantgardu neexistovala. Kdybychom přijali tento úhel pohledu, dostali bychom se na úroveň kritiky vedené ze stalinských pozic. Odpověď na vaši otázku: ne i ano. Filosof Joseph Grim Feinberg ukazuje, jakým způsobem se u Bedřicha Václavka a Karla Teigeho realizuje koncepce lidovosti. Oba vytvářejí svébytný politický jazyk, který ovšem není dokončen. Teige ho jednoznačně nechává otevřený a Václavek je zavražděn v Osvětimi.

Lidovost je v éře národního obrození spojována s rurálním prostředím. V meziválečné éře se lidovost pojí především s agrární inteligencí, která má tendenci fašizovat se v době druhé republiky. Václavek a Teige téma lidovosti revolucionizují v duchu sepětí umění a politiky. U Teigeho jde především o jakýsi urbánní druh lidovosti, Václavek ji dává více do souvislosti s tradicí, ale snaha formulovat umění, které by se skutečně stalo politikou, je jednoznačně zřetelná, stejně jako snaha o teoretické vymezení lidových mas.

V poválečném období, například v osobě Vratislava Effenbergera, se zdá, že takové aspirace už chybějí a namísto nich nastupuje svého druhu kritická skepse.

Effenberger na ně naprosto rezignuje, bojí se jich a otevřeně hovoří o ideologii, která je spojená s modernitou a vede do slepé uličky. Těmto otázkám se ale věnoval jiný surrealista, Zbyněk Havlíček. Nikoli ovšem v poezii, ale v pozici lektora KSČ, jenž má oslovovat stranickou veřejnost. V jeho soukromé milostné korespondenci je celá řada pasáží, které jsou z tohoto hlediska naprosto fantastické. Zcela jistě se téma také vrací v politickém angažmá Roberta Kalivody, ale i v hledání nějakého emancipačního logu českých dějin, jenž je na avantgardu velmi silně napojen.

V komunistickém slovníku představoval trockismus povšechnou démonizující nálepku, našli se nicméně vůbec v Československu skuteční trockisté?

Otázka je, co to je skutečný trockista. Trockého díla vycházejí mezi válkami v Praze jak na běžícím pásu, on sám k českým překladům píše předmluvy. Není to tedy osoba známá jen z doslechu, jako je tomu po roce 1948, kdy Egon Bondy píše, že se s jeho pracemi seznámil v bytě Záviše Kalandry. Výzkum trockismu u nás ale dosud žádný nemáme. Celý příběh radikální levice pro oficiální komunistickou historiografii neexistoval a vymazala jej z dějin. K druhému vymazání dochází v devadesátých letech, z nichž máme jen drobné práce Martina Bastla a Pavla Pečínky. Velmi často postrádáme i materiály, z nichž je třeba při výzkumu vycházet, a musejí se pracně dolovat z archivů a policejních spisů. U trockistů jsme na tom o něco lépe, víme, že existují nějaké tiskoviny, jako byla Jiskra v druhé polovině třicátých let, s níž svého času spolupracoval jak Kalandra, tak Josef Guttmann. Je na velkou debatu, zdali to jsou úplně hodnověrní trockisté, ale těch skupin bylo více, včetně německého a maďarského prostředí v Československu. Mnoho trockistů v třicátých letech přišlo do Prahy z Německa či Rakouska.

Guttmann s Kalandrou se, pokud víme, za trockisty sami přímo neoznačovali, ale když se podíváme na Jiskru, zde prezentovaná stanoviska souzněla s názory Mezinárodní levé opozice a Čtvrté internacionály.

I Proletář souzněl se Čtvrtou internacionálou. Vezměte si později třeba Petra Uhla, i on byl označován za trockistu, dost si bral z Trockého a zároveň podal obrovský výčet argumentů, proč nejde v režimech sovětského typu o degenerovaný dělnický stát. U Kalandry a Guttmanna to bylo podobné; byli to lidé, kteří byli velmi vyškoleni v teoretických politických debatách, jež brali strašně vážně – zvláště když šlo o definice. Celá řada lidí, kteří jsou spojováni s Trockým a s jeho překládáním, pak později vyplave v padesátých a šedesátých letech, což na slovenském prostředí ukázal Juraj Marušiak. Roli trockistů bych tedy sice nepodceňoval, ale zatím na tuto otázku nemůžeme jednoznačně odpovědět. Je to podobné jako u anarchistů – zatímco u komunistického hnutí se můžeme opřít o velká jména včetně teoretiků, tady je nemáme. Spíše se jedná o praktickou činnost, která, byť je třeba mezinárodně koordinovaná, zůstává na okraji.

Byla tedy v době stalinismu a poststalinismu radikální levice mimo KSČ zcela potlačená, nebo existovaly projevy nekomunistické levice?

Ta škála bude určitě mnohem pestřejší, než by se zdálo na základě běžné představy o stalinismu, který má vše pod kontrolou. Důvod bude dvojí: jednak bylo meziválečné levicové prostředí dost rozrůzněné, což bylo dáno i početnou a legální komunistickou stranou – když existuje velké hnutí, existují i jeho odštěpky, jednak československý stalinismus trval jen pět let, od roku 1948 do roku 1953, a to není to samé jako třicet let v Sovětském svazu. I když nepřistoupíme na to, že boj proti trockismu byl v Sovětském svazu bojem proti skutečným trockistům, stále jde o třicet let potírání opozice. Už první samizdatové práce vytvořené kolem skupiny Jany Krejcarové a Zbyňka Fišera, tedy Egona Bondyho, ukazují, že umění, které je výsostně politické, ačkoli se tváří nepoliticky, vstupuje na scénu velmi silně. Byli tu surrealisté, v poststalinistické éře sledujeme návrat k avantgardě a legitimizuje se celý jeden proud reformního komunismu, jejž můžeme označit jako radikálně demokratický. V roce 1968 se znovu otevřeně mluví o Záviši Kalandrovi, Vladimír Kašík píše knihu o Bakuninovi, ale po řadě dalších neštěkne pes, což byl třeba případ německých trockistů. Slovenská situace je ještě mnohovrstevnatější, protože celá řada maďarských levičáků není odsunuta, a tak některé myšlenky přežívají v tamějším pestrém intelektuálním milieu.

Když mluvíte o radikální levici na Slovensku, tak máte na mysli jednotlivce nebo členy maďarské menšiny?

Ne nutně, ale hodně je to spojeno se skupinou Sarló, tedy Srp, maďarského mládežnického socialistického kruhu mezi lety 1928 a 1934, která se později stane komunistickou. Se Slovenskem je ještě jeden problém. Pokud by jedním z definičních znaků radikální levice byla marginalizace, tak sem budou spadat i slovenští komunisté, kteří jsou marginalizováni dvakrát. Nejprve společensky majoritním křesťanským prostředím a pak vztahem periferie a centra, tedy vztahem k Praze. Na druhé straně pak máme slovenské surrealisty, kteří jsou ovšem spíše literáti než politici nebo teoretici a žádnou radikální obžalobu moskevských procesů nebo obhajobu marxismu­-leninismu jako u Teigeho u nich nenajdeme.

V době pražského jara vzniklo i Názorové sdružení levice, které fungovalo jen krátce a po invazi se samo zrušilo. Jaký byl jeho význam a byla to opravdu „one man show“ Egona Bondyho, jak se často říká?

Když mluvíme o radikální levici, těžko můžeme otázku významu měřit počtem přívrženců. Většinou jde o krátce existující skupiny s málo členy, za nimiž je groteskně montypythonovský příběh. Postava fabulátora Egona Bondyho navíc k takové charakteristice vysloveně svádí. Z materiálů a manifestů se mi ale nezdálo, že by to úplně byl případ Názorového sdružení levice, i když mělo krátkou dobu trvání. Například pro lidi z Hnutí revoluční mládeže sehrálo jistou formativní úlohu. Přestože můžeme diskutovat o tom, nakolik je maoismus radikální, násilný a k jakým konsekvencím vede, byl Bondy v rámci Názorového sdružení levice a svých popularizačních přednášek jedním z mála, kdo otevřel problematiku třetího světa předtím, než to udělalo Hnutí revoluční mládeže. Navíc přišel v rámci Názorového sdružení levice s prvním českým programem společenské samosprávy. Z hlediska dějin českého politického myšlení je jeho role nepopiratelná. Většinu materiálů autorsky zpracoval právě on. Krátký život skupiny od března do ledna nic moc jiného neumožňoval a je otázka, zda by to Bondy vůbec dovolil. Z tohoto hlediska to tedy byla „one man show“, ale za zmínku stojí, že šlo o velmi podivnou směsici lidí od teologů přes studenty hlásící se k západní levici až po lidi, kteří se považovali za ortodoxní levičáky ve smyslu návratu k socialistickému realismu a stalinismu.

Jaká byla pozice Hnutí revoluční mládeže mezi československou reformní levicí a novou levicí na Západě?

Určitě kdesi mezi nimi. Navzdory slovníku, který byl mnohdy převzatý od západní levice, respektive od francouzského trockismu skrze osobní vazby Petra Uhla, je tam jedna věc výrazně česká. Hnutí revoluční mládeže kladlo důraz na psaný text. Hlavním cílem bylo napsat manifest, program, analýzu. To je z dlouhodobého hlediska a ve srovnání třeba s polským prostředím, které Petr Uhl měl rád a sledoval, zcela odlišná situace. Studentské hnutí v Polsku, třeba na Varšavské univerzitě, vypadalo úplně jinak, bylo mnohem akčnější. Je to trochu analogické s největší odbojovou organizací na konci války – Předvojem, v němž měli minimum zbraní, ale hlavní byly rotačky a na nich tištěný stejnojmenný časopis. Nebál bych se tedy říci, že to je typické pro jakoukoli formu české opozice. Důraz na letáky, texty, provolání, prohlášení, manifesty, a žádná skutečná „revoluce“. Je třeba si navíc uvědomit, že v době uzavřeného světa závislého na tisku jsou mezinárodní vazby často náhodné a záleží na tom, kdo jakou knihu přiveze, protože ta se pak nadlouho stane stěžejním dílem.

Řada členů Hnutí revoluční mládeže, ne­-li většina, později skončila v Chartě. V posledních letech se přitom stále častěji pracuje s pojmem levicový disent, ostatně aktuálně jste tomuto tématu věnovali číslo časopisu Kontradikce. Zajímalo by nás, jestli je možné mluvit o levičácích v Chartě jako o skupině, nebo šlo jen o jednotlivé hlasy?

V Kontradikcích jsme chtěli oživit do značné míry zapomenuté hlasy a připomenout „levicový disent“ napříč střední a východní Evropou. V Československu se ale bezesporu nejedná o jednotný názorový proud. Jak říká historička Kristina Andělová, jedinou skupinou, která byla relativně názorově konzistentní, byli reformní komunisté. Přitom je zajímavé, že postavy jako Robert Kalivoda nebo Karel Kosík, které bych nazval radikálními demokraty roku 1968, se do Charty nepřidaly. Bylo by zajímavé sledovat proč. Do Charty se výrazně promítly intervence Petra Uhla, ale nikoli skupinové intervence bývalých členů a členek Hnutí revoluční mládeže.

V československém disentu však existovala osobnost, která chtěla jít za psaní manifestů a analýz. Jan Tesař se intenzivně pokoušel věnovat hlavně praxi…

To je pravda. Jan Tesař je význačná postava, která reprezentuje nejen mimopražské pojetí disentu, ale zároveň i skupinu nezávislých socialistů. Protože je historikem protektorátu, byl si vědom, že nastupující normalizaci není možné čelit jen letáky, a snažil se organizovat na Akademii věd odbory. Byl vyhozen a s vědomím rizika kriminálu, což není rozhodně pro akademické intelektuály typické, se snažil situaci promýšlet s ohledem na praxi. Neměl kolem sebe ale dost velkou skupinu, aby se jeho taktika prosadila. Oni vůbec všichni význační levičáci v Chartě, jako byli Petr Uhl, Jan Tesař, Miroslav Kusý na Slovensku a Egon Bondy, kterého k nim přes jeho zjevnou spolupráci s StB musíme počítat rovněž, nevystupují nikdy jako samostatná a jednotná skupina.

Jaký byl vývoj radikální levice a jejího vztahu k tradiční stranické levici po roce 1989?

Z historických hnutí se v nejpočetnější a nejrozrůzněnější podobě budou obnovovat anarchistické skupiny. Ty se hlásí k různým proudům evropského, potažmo globálního anarchismu, případně k postavám domácí scény. Hlavně se ale vracejí, a to už od osmdesátých let, se scénou subkulturní. V Liberci, kde jsem vyrůstal, bylo silné punkově­-anarchistické prostředí a na rovině každodenní reality v početných libereckých hospodách tyto dva proudy nikdo nerozlišoval. Sice nejsem historik anarchismu, ale připadá mi, že v prvních letech po listopadu toto hnutí řešilo „lifestylovou“ otázku a teprve později začne mít jisté programové rysy, což vyústí ve spor mezi syndikalisty a „lifestylisty“. Podobá se to obnovujícím se trockistickým skupinám, které se rovněž záhy začnou drobit na nejrůznější frakce, dohadují se o výklady minulosti, pravé dědictví Trockého a cestě, jak skrze toto dědictví a trockistický pojmový aparát definovat kapitalistickou přítomnost a jak proti ní bojovat. A snad obecně také platí, že velká část radikálně levicové scény je výrazně antikomunistická, což je dáno vývojem československého státního socialismu.

Ovšem uvnitř Levé alternativy bychom našli jak prokomunistické persony, tak výrazné postavy anarchistické scény, jako Jakub Polák nebo Petr Wohlmuth. Zdá se, že v Levé alternativě působila velmi rozmanitá aliance.

Život Levé alternativy byl sice nedlouhý, ale co do šíře záběru šlo až o takovou „lidovou frontu“. Pohybovali se tam ekologové, levicoví intelektuálové, anarchisté. Chvíli se skutečně zdálo, že Levá alternativa překlene tradiční nejednotnost a sektářství levicové scény. To se samozřejmě nestalo. Jakýmsi vrcholem devadesátých let byla česká účast na alterglobalizačním hnutí. Neobjevuje se u nás ale výraznější levicové hnutí spojené s národem jako „národní bolševismus“ v Rusku.

To se možná nyní změní. V posledních letech se na levici odehrála debata o takzvaném konzervativním socialismu. Odstartoval ji překlad knihy Tajnosti levice od Jeana­-Clauda Michéy. Považujete tuto polemiku za podstatnou, nebo je naopak spíš symptomem bezvýznamnosti současné české levice?

Já bych ji považoval spíš za symptom zmíněného formování českého politického myšlení. U nás dochází stále k podobnému efektu jako v dobách onoho bariérového světa: je sem přenesena nějaká kniha, jejíž význam je nafouknut a která rozhodně nesouvisí s tím, jaký má vliv v původním prostředí, v tomto případě ve francouzské levici. Sám za sebe tu diskusi nepovažuji za debatu v pravém slova smyslu. Spíš se jedná o spor dvou táborů, které se na některých věcech rozcházejí tak zásadně, že se musíme ptát, zda ještě mají nějakého společného jmenovatele.

Minimálně ale platí, že původní impuls debaty, totiž že levice je globálně v úpadku, je reálný. Po posledních volbách zmizela česká stranická levice z parlamentu. Je to tím, že se levicové projekty vyčerpaly, nebo může některá z podob levice, kterou jsme znali ve 20. století, ještě chytit cosi jako druhý dech?

Globální krizi levice, která se sem tam sotva nadechuje, nelze popřít. Krize možná napovídá, že se vyčerpaly způsoby nastolování témat, jež byla prosazována v dějinách jednotlivými hnutími. Myslím, že v tomto ohledu se nemýlí Michael Hauser, když mluví o tom, že se nacházíme v období jakéhosi interregna, což je původně Teigeho termín pro meziválečné umění. A možná čekáme, kdy se ta témata stanou znovu aktuální v širší společnosti. Já jsem v poslední době spíš pesimista, protože vidíme­-li dnes nástup nějaké avantgardy, je to spíše ta fašistická. Jak na to však reagovat? Určitě ne tím, že se budeme snažit vracet k již vyčerpaným kořenům nebo se pokoušet přechytračit pravicovou avantgardu přebíráním jejích témat. Problém je možná i v tom, že řada věcí, s nimiž dříve přicházela levice, dnes vstoupila do veřejného diskursu a jsou normální. Ekologie, rasová a genderová nerovnost, s nimiž levice nastoupila v šedesátých letech, jsou dnes součástí mainstreamu. A levice na to neumí reagovat jinak než přehnaným akademizováním a intelektualizací. Taková kategorie „národa“ přitom nepotřebuje žádný sofistikovaný pojmový aparát.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.