Princi, králi, rytíři

Svou nejnovější inscenaci jste pojmenoval Singulis et Simul, co to přesně znamená?

Simul et Singulis [Společně a každý za sebe] je heslo divadelní společnosti Comédie­-Française, kterou založil sloučením několika divadelních spolků král Ludvík XIV. v roce 1680. To sloučení se mimochodem divadelníkům tehdy vůbec nelíbilo, byť jim bylo řečeno, že si díky němu zachovají svobodu. Připadá mi, že heslo platí i pro současnou situaci. Představitelé státu jsou často slepí k vlastním občanům, třeba k lidem černé pleti. Jako by říkali – žijeme tu společně, ale vlastně každý za sebe. Na jevišti jsem to obrátil, každý může být sám sebou, ale musí být zároveň s ostatními, proto tedy Singulis et Simul. Představení ukazuje naše osobní odlišnosti – neměli bychom se za ně stydět, ale naopak je ukázat.

Co vás přimělo propojit barokní hudbu a voguing?

Chtěl jsem přirovnat politickou stránku voguingu k fungování barokní kultury a reprezentace moci prostřednictvím umění. Voguing se hodně inspiruje prostředím francouzské monarchie, mnoho mých kamarádů z voguingu si nechává říkat „markýzi“. Navíc afroamerické základy voguingu pracují s touto inspirací jako paradoxem: reakcí na vyloučení bylo vytvoření paralely, v níž se naopak ocitáme ve středu dění. Ve voguingových skupinách se členové oslovují „princi“, „králi“, „rytíři“ a podobně.

Jaká je historie tohoto tance?

Obecně se jedná o takzvanou kulturu ball­roomu. Ta existuje už asi sto let a jde o jeden z projevů černošské umělecké komunity v newyorském Harlemu. Vytvořili své vlastní muzeum, nakladatelství, galerii a pořádali večírky, kde vystupovaly černošské drag queens a volily se královny krásy. V té době se ještě nemluvilo o transsexuálech, i když jimi byli. A tyto večírky se konaly ve společenských sálech – odtud tedy ballroom.

A následně vznikl voguing?

Transsexuální ženy se nechávaly inspirovat prostředím módy, ale zároveň z něj byly vyloučeny. Voguing vznikl v době, kdy módní časopisy, zejména pak právě Vogue, začaly používat na titulních stranách fotografie s pózujícími modelkami. Voguing je tanec, který je plný póz jako z módního časopisu. Vznikl tedy už v šedesátých nebo sedmdesátých letech, do povědomí širší veřejnosti se ale dostal až v devadesátých letech díky klipu Vogue od Madonny, a pak také dokumentárním snímkem Paris Is Burning (Paříž hoří, 1990), který natočila v průběhu osmdesátých let v prostředí newyorského dragu režisérka Jennie Livingston. Po rozšíření AIDS voguing přešel tak trochu do ilegality a panovaly obavy, že se zcela vytratí. Omyl. Právě tato kultura i tanec v podstatě vždy existovaly v undergroundu – pokud jste totiž černí transsexuálové v bílé Americe, nic jiného vám nezbývá.

A co takový hip hop?

Ten je ale spojený s maskulinitou a odehrává se na ulici. Voguing je specifická femininní kultura přinesená transgender muži a jeho představitelé se vždy trochu skrývali. Samotný voguing se jako tanec dost proměňoval. Byl pod vlivem baletu, jazzu i právě hip hopu nebo new wave a neustále se vyvíjí.

Kdy došlo k jeho renesanci?

Na počátku nového milénia, hlavně díky internetu, šířil se prostřednictvím YouTube nejprve ve Spojených státech a pak do Evropy. Tak se i formovala francouzská, zejména pařížská scéna voguingu. Šlo o černošskou komunitu, hlavně z Antil, Martiniku a Guadeloupu. Ke skutečnému boomu a proslavení této kultury pak došlo po roce 2010.

Myslíte, že ilegalita nadále existuje?

Ano. Když je někdo transsexuál, je jím dvacet čtyři hodin denně a na očích všem kolem. A lidi nejsou vždy schopní to akceptovat. Možná ve velkých městech, ale na maloměstě? Jako bychom vždy potřebovali nějaké pódium, kde můžeme být sami sebou. Jen scéna mnohým lidem takto pomůže k tomu, aby měli sami sebe rádi a akceptovali své vlastní tělo, protože ve společnosti to tak ještě nefunguje. I já jsem se díky této skupině lidí naučil lépe vnímat sebe sama a stavět se za to, co mám rád.

Vidíte ve voguingu spojitost s fenoménem dragu?

Voguingové bály se konají tak trochu jako na zámku, v královském paláci. I v tom lze spatřovat spojitost s barokem. Na rozdíl od večírků dragu to ale neděláme pro publikum, není to sebeprezentace. Ballroomy jsou určeny pro nás samotné, nejedná se o žádnou formu exhibi­cionismu. Možná i proto je voguingu tak málo.

Existuje ve voguingu rovnost?

Ne, ballroomy odrážejí společenské stereotypy a jsou hierarchické, protože rovnost ne­existuje ani ve společnosti. Ale své postavení si účastníci vydobývají talentem, nikoli tím, že se narodí do nějakého rodu… Voguing má svou politickou stránku – myslím, že s ním nelze nijak spojovat bílého heterosexuálního muže. Musíte být queer. Voguér však není jen voguérem. Jde se o tanečníky mnoha žánrů. Například v posledním filmu Gaspara Noého Climax většina tanečníků pochází ze světa voguingu.

Jak jste přišel na spojitost voguingu a policejního orchestru? Ten hraje při představení přímo na jevišti.

Byla to náhoda. Protože orchestr městské policie sídlí ve Vélizy na jižním předměstí Paříže, kde jste představení v divadle l’Onde viděla. Orchestr sice není složen z policistů – jsou to profesionální hudebníci –, ale líbilo se mi dát na jedno pódium soubor, který pochází z tohoto prostředí, a navíc se generačně odlišuje. Dvě skupiny lidí, kteří jsou dost rozdílní.