Dělnické vzdělávací besedy většinou jen imitovaly spolky měšťanské honorace. V konkurenci s masovou kulturou neobstály, takže si středoevropské dělnické hnutí nevytvořilo vlastní subkulturu. Osvětová sdružení navíc přispívala ke kulturnímu konformismu.
Zatímco anglická dělnická třída se utvářela skrze vlastní subkulturu, která přetrvala vlády různých politických stran, ta středoevropská byla formována strukturou osvětových spolků, odborů a stran. Podle pekařského dělníka Josefa Jodlbauera, citovaného historikem Jakubem S. Benešem v knize Workers and Nationalism: Czech and German Social Democracy in Habsburg Austria, 1890–1918 (Dělníci a nacionalismus. Česká a německá sociální demokracie v habsburském Rakousku, 2016), šlo v kulturní politice sociálnědemokratického hnutí o buržoazní snobismus. Jodlbauer, jenž žil počátkem 20. století v Salcburku, považoval lokální dělnické vůdce za arogantní elitáře a nedůvěřoval upjatým kampaním, jejichž cílem bylo motivovat dělníky k návštěvám muzeí a koncertů klasické hudby namísto hostinců. Jak ukázal historický antropolog Alf Lüdtke v eseji Eigen-Sinn (Svéhlavost, 1993), ambice dělnických osvětových organizací nepřekonaly vzory měšťanské výchovy, jež tehdy byly založeny na kázni, úctě k autoritě a patriarchátu. Specifikem rakouské sociální demokracie byla ideologie austromarxismu, definující národy říše jakožto kulturně-jazyková společenství. Tímto prostředím byla za Rakouska-Uherska formována také česká sociální demokracie.
Wagneriáni a husité
Jakub S. Beneš rozlišuje v kontextu této politiky mezi tzv. marxistickými wagneriány rakouské sociální demokracie a socialistickými husity Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Představitelem wagneriánů byl Engelbert Pernerstorfer – fabiánský socialista a přítel Victora Adlera (předsedy celorakouské strany) z dob studií. Pernestorfer považoval dělnictvo v duchu fabiánství za neschopné pozvednout se vlastními silami bez soucitu a pomoci inteligence. Smyslem emancipace dělnictva pak mělo být jeho začlenění do austromarxisticky chápaného národa, jinými slovy osvojení si německé vysoké kultury. Dělníci se měli během vybojovaného osmihodinového volna věnovat poslechu Wagnera a četbě Schopenhauera. Nacionální proud reformních socialistů byl považován za nástupce „autentického“ němectví starověkých kmenů, charakteristických podle Tacita svou beztřídností. Kosmopolitní status připisovaný německojazyčné kultuře měl pak ospravedlňovat její výsadní postavení vůči kulturám jiných národů říše, a tedy i stranám jiných národů v rámci federalizované celorakouské strany.
Mnohem mladší českojazyčná kultura, navíc odvozená od německé, neměla v té době takové sebevědomí. Čeští socialisté se proto pokoušeli začlenit do národních příběhů převyprávěním husitské tradice do jazyka socialismu. Protože prý táborité byli vlastně první komunisté, socialistické hnutí má tedy své domácí kořeny, na jejichž základě si sociální demokraté nárokovali vůdčí pozici v českém národě. Kulturní nerovnosti mezi regiony podle etnografů Karla Fojtíka a Oldřicha Sirovátky vedly k tomu, že se dělníci osvětově sdružovali pouze ve větších městech. Dělníci periferních regionů se setkávali nejčastěji v Dělnických tělocvičných jednotách (DTJ). Historička Adina Lieske, jež srovnávala dělnické vzdělávací spolky v Lipsku a Plzni, chápe tyto organizace jako praxi utváření proletářské veřejnosti. K uchopení pojmu veřejnosti se přitom inspirovala habermasovskou teorií komunikativního jednání – namísto jednosměrné manipulace zde měli lidé ve veřejném prostoru diskutovat. Podle ní přitom nelze hovořit o jednosměrné apropriaci měšťanské kultury dělnictvem shora dolů, neboť úspěch dělnického hnutí zapříčinil profesionalizaci politiky – zpětně pak byrokratizaci dělnických organizací a vznik vrstvy placených funkcionářů.
Sparta a jazz
Účelem tělovýchovných jednot i vzdělávacích spolků bylo přitom bojovat mezi dělníky proti kultuře hospod a alkoholismu. Jak ukázal historik Stanislav Holubec v knize Lidé periferie (2009), nástup rádia, gramofonů, biografu, kultury kabaretů a především masového sportu pak postavil v meziválečné éře dělnické kultuře nového soupeře v podobě masové kultury. Stárnoucí funkcionáři sociálnědemokratických i komunistických spolků moderní hudební žánry a tance samozřejmě odsuzovali. Přestože KSČ měla ve dvacátých letech přátelské vazby s avantgardními umělci kolem levicového Devětsilu, dobový komunistický tisk odsuzoval moderní tance (spolu s pornografií) jako buržoazní dekadenci. V očích funkcionářů DTJ šlo o nízké vybíjení erotických citů, mařící výsledky tělovýchovy. Konkurenty tělovýchovných organizací se však staly nejen jazz a hrané filmy, ale také masové fandění nově vznikajícím fotbalovým klubům. Zatímco v rámci DTJ mohli dělníci sportovat aktivně, na stadionech se z nich stali jen pasivní fanoušci. Antropolog Richard Hoggart se právě pomocí pojmu masová kultura pokoušel ve své knize The Uses of Literacy (Využití gramotnosti, 1957) vysvětlit, jak došlo v meziválečném období k zániku „původní“ dělnické kultury, k postupnému rozplynutí třídní identity mladších dělnických generací ve víru masové zábavy a v konečném důsledku k politické porážce levice.
Snad jediný, kdo se snažil skloubit nové druhy lidové zábavy s životem dělnictva a komunistickým hnutím, byl teoretik Devětsilu Karel Teige. Když opadl vliv Nové věcnosti a proletářského umění první poloviny dvacátých let, pokusil se reflektovat krizi evropské vysoké kultury a divadla zvláště. Inspiraci, za níž jezdil do pařížských kabaretů a „music-hallů“, se pokusil shrnout v pojednání Svět, který se směje (1928): „music-hall jsou moderní saturnalie. Excentrikové, negerky, lascivní tance, herci, břichomluvci, boxeři, rag-times, jazzband, plavé světlo, symfonie elektrických vůní, toť zázračné a abnormální synchronické divadlo, frenesie smíchu a uragán života“. Tento přístup, propojující sociální kritiku kapitalismu s existenciální kritikou měšťanského bytí, byl však spolu s několika dalšími výjimkami ve světě spíše anomálií a v dělnickém prostředí ani v komunistickém hnutí nakonec příliš nerezonoval. K další výraznější alianci dělnické radikální levice s novým uměním pak došlo ve třicátých letech například v podobě surrealistického hnutí nebo v poválečné době kolem francouzského časopisu Les Temps Modernes, kde působili Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir a Maurice Merleau-Ponty. Maloměšťácký duch sociálnědemokratického a později také komunistického hnutí, jež se s konzervativním obratem ke stalinismu rovněž zkonformizovalo, je hlavní důvod, proč stranická levice ztratila u mladé generace na atraktivitě.
Autor je doktorand na FF UHK.