Uprchlická krize vyprávění

Dánskému filmu Utéct se čerstvě podařilo získat prvenství v letošních oscarových nominacích. Je to první snímek v historii, který byl nominovaný zároveň v kategoriích animace i dokumentu. Můžeme to vzít jako další z opožděných reakcí konzervativní filmové akademie na trend prolínání dokumentární a animované tvorby, o kterém se mluví přinejmenším už od Valčíku s Bašírem (Vals im Bashir) z roku 2008 a který už má i své označení anidok. Utéct je vlastně zajímavější z jiného, podstatně současnějšího mediál­ního hlediska. Film totiž vznikl z projektu, jehož výstupem měl původně být rozhlasový dokument. Traumatizovaného afghánského uprchlíka Amina jsme tedy původně měli jenom slyšet. Teprve když se režisér Jonas Poher Rasmussen, který předtím měl už zkušenost s natáčením rozhlasových i filmových dokumentů, zúčastnil společného workshopu animátorů a dokumentaristů, rozhodl se dát Aminovu příběhu hybridní, anidokový formát.

Neschopnost zakotvit

Základem celého filmu skutečně je zvukový materiál – série režisérových rozhovorů s jeho někdejším spolužákem Aminem, který má za sebou zkušenost uprchlíka z Afghánistánu, ilegálního imigranta v Rusku a v Dánsku, ale také gaye pocházejícího z arabské kultury. Kdyby to nakonec byl audiodokument, tak by nepochybně obstál stejně dobře jako ve své filmové podobě. Právě Aminův celkový projev filmu dává dojem autenticity a právě v něm se také odehrává největší drama celého projektu.

Mimochodem, je paradoxní, že koproducenty Utéct se ještě v zárodcích natáčení staly globální herecké hvězdy Riz Ahmed a Nikolaj Coster­-Waldau, které pro anglickou verzi předabovaly rozhovory Amina a Rasmussena. Pomohly tím na svět filmu, který pak zároveň do jisté míry zabily. Bez autentického Aminova hlasu totiž Utéct ztrácí rozměr jedinečné výpovědi a stává se spíš příkladovou studií uprchlické krize. Rasmussenovi ale šlo spíš právě o jedinečnou perspektivu. Uprchlictví neukazuje jako „krizi“ – naopak se důsledně vyhýbá masovému měřítku a zdůrazňuje pocit izolace, osamělosti a vyloučení na okraj společnosti.

Slyšet samotného Amina je nutné především proto, že Utéct je v první řadě film o procesu vyprávění samotném. Amin není ochotný mluvčí, který by ze sebe aktivně chtěl udělat tvář uprchlické krize. Je to režisérův osobní známý – Rasmussen ho oslovil a natáčel s ním rozhovory během dlouhé doby. Amin o řadě událostí dlouho nedokázal promluvit, takže se k nim postupně vraceli a rozkrývali je do hloubky. Jeho uzavřenost, nedůvěra a neschopnost zpřítomňovat si vlastní minulost je do velké míry způsobená prožitými traumatizujícími zážitky, které formovaly jeho osobnost. Ostatně i název Utéct naráží na Aminovu neschopnost někde zakotvit – celý film začíná otázkou, co pro něho znamená domov, a součástí filmu je i kronika toho, jak se dospělý Amin se svým přítelem snaží založit společnou domácnost, ale bývalý uprchlík z ní neustále nervózně uniká kamsi pryč.

Kreslené mluvící hlavy

Díky formátu animovaného dokumentu Amin ve filmu zároveň je i není: slyšíme jeho auten­tický hlas, jeho tvář však sledujeme zprostřed­kovaně. Rozpor mezi autenticitou a inscenovaností je ještě zdůrazněn tím, že animované pasáže občas napodobují postupy klasických dokumentů – mluvící hlavy či bezprostřední záznamy spontánních konverzací nebo civilních chvilek. Jedna z vrcholných scén se dokonce explicitně vůbec netýká velkých témat uprchlické krize a homosexuality, ale jde o náhodně odpozorovaný všední moment, ovšem ukázaný animační technikou – pasáž, kdy si protagonista a jeho přítel jdou prohlédnout dům, kam se chtějí nastěhovat, a Amin si po chvíli bez nejmenšího zájmu o nabízenou nemovitost začne hrát s kočkou, kterou uvidí na trávníku.

Animace zaceluje trhliny

Většinu toho, co ve snímku vidíme, jsou ale ilustrace k Aminovu vyprávění. Obraz tu slouží v podstatě k dokreslení jeho příběhu – k plastickému zobrazení prostředí a k vytvoření dramatického efektu. Dánská animační společnost Sun Creature Studio většinu filmu ztvárnila nejtypičtější technikou, jaká se v animovaném dokumentu po­­užívá – realistickou kreslenou animací s velmi jednoduchou linkou. Po animační stránce působí snímek sice pečlivě a poctivě (tvůrci například strávili hodně času rešeršemi ohledně vizuální podoby Kábulu v éře před Tálibánem), ale z kreativního hlediska je rutinní, až odbytý. Oproti zmíněnému Valčíku s Bašírem tu chybějí imaginativnější scény, ale i rafinovanější inscenační a dramaturgické postupy. Ani černobílé expresivní pasáže či autentické dobové záznamy, které čas od času snímek ozvláštní, nepředstavují vlastně nic víc než konvenční způsoby, jak posílit dramatičnost nebo naopak dokumentárnost. Ty nejoriginálnější nápady se tak nakonec odehrávají ve zvuku – třeba když ve scéně se dvěma teenagery prchajícími ze Sovětského svazu v nákladním autě zní euforický osmdesátkový hit Joyride od Roxette.

Přesto by bylo příliš příkré označovat Rasmussenův film za podcast s přidanou grafikou. Utéct nakonec stojí právě na kontrastu animovaného obrazu a Aminova monologu, který by byl sám o sobě příliš útržkový a zacyklený do sebe. Nebýt obrazu, poslouchali bychom dokument o stopách traumatu v toku vyprávění. Obraz pomáhá Aminovi sdělit to, co on sám říct nedokáže. Animace je náhrada za nevyřčené, substitut paměti, kterou se Amin naučil potlačovat. Teprve jako celek působí Utéct zvláštně útěšným, terapeutickým dojmem. Nezastírá rány, které Aminova řeč zčásti bezděčně obnažuje, ale zároveň nabízí pojivo, jímž je lze do určité míry zacelit.