Viděno s předstihem

Egon Bondy svým literárním a filosofickým dílem bezpochyby patří k myšlenkově nejzajímavějším a nejoriginálnějším československým autorům druhé poloviny 20. století a počátku 21. století. Byl také citlivým diagnostikem doby a řadu společenských i teoreticko­-filosofických problémů byl schopen vyjádřit se značným předstihem. Zaměřím se pouze na ten aspekt jeho uvažování, který je spojen s jeho společensko­-kritickým uvažováním.

Židovská jména a edice Půlnoc

Ačkoli Bondy celý život zůstal marxistou, byl to právě on, kdo z těchto ideových pozic za­­ujal mezi prvními ostře kritický postoj vůči režimu, který u nás po únoru 1948 vznikl. Bezprostředně po únorovém převratu s rostoucí nevolí sledoval vyloučení Jugoslávie ze sovětského bloku a následnou štvavou kampaň proti ní. Na vzrůstající vlnu stalinského antisemitismu spojeného s politickými procesy reagoval Bondy nejprve kolektivní sbírkou básní Židovská jména (1949), v níž si všichni zastoupení autoři jako akt solidarity zvolili nápadně znějící židovské pseudonymy (odtud pochází pseudonym Egon Bondy). Vznik této sbírky inicioval se svou tehdejší přítelkyní Janou Krejcarovou a jde o vůbec první československý samizdat po roce 1948.

Bondyho průkopnická role se projevila také tím, že v roce 1950 založil spolu s Ivo Vodseďálkem první československou poúnorovou samizdatovou edici – Půlnoc. Bondy v ní „publikoval“ nejen své básně – v nichž demytologizoval stalinskou ideologii a frazeologii –, ale například i politické eseje pod názvem Diktatura proletariátu či text 2000, v nichž provádí rozbor tehdejšího zřízení. V době, kdy se jeho vrstevníci Pavel Kohout, Milan Kundera, Karel Kosík, Zdeněk Mlynář, Ludvík Vaculík a další podíleli na stalinském budování, marxista Egon Bondy prohlašuje, že tehdejší režim nemá se socialismem nic společného. Zcela otevřeně o něm již na přelomu let 1949 a 1950 bez jakýchkoli úhybných manévrů píše jako o „fašistickém režimu“, v němž vznikla „nová vládnoucí třída“, přičemž stát není státem dělníků a rolníků, ale naopak jejich „nezakrytým exploatátorem a jeho představitelé jsou jeho první akcionáři“. V této době se u Bondyho objevuje myšlenka, že zatímco pro dřívější společenské formy platilo, že vládnoucí třídy ovládají stát zprostředkovaně, nyní dochází k jeho „bezprostřednímu“ ovládnutí a ke splynutí ekonomických a politických elit.

Stejné motivy a napětí mezi zmíněnými elitami podrobněji rozvádí v šedesátých letech v Pracovní analýze (1969). V této knize zkoumá především peripetie původně emancipačního revolučního projektu, který v Sovětském svazu a dalších státech zdegeneroval v utlačovatelský systém. Po zániku těchto režimů není tato část analýzy již samozřejmě společensky aktuální, z dnešního pohledu je však v řadě ohledů zajímavá Bondyho analýza skryté dynamiky kapitalistických států. Ta má samozřejmě mnoho rovin, zaměřím se však jen na jedinou.

Monopolistický kapitalismus

Bondy v šedesátých letech ukazoval, jak si kapitalismus založený na soutěžení drobných ekonomických subjektů, který nazývá „soukromopodnikatelským kapitalismem“ (tomuto pojmu odpovídá zhruba to, co Friedrich Pollock označuje jako „private capita­lism“), historicky vytvářel jemu odpovídající politické formy liberální demokracie s jejími institucemi. S přechodem k „monopolistickému kapitalismu“ se však stávají tyto instituce podle Bondyho již anachronismem: „Tak jako jsou mrtvy principy liberalistické ekonomiky, tak jsou mrtvy i principy liberalistické ‚demokracie‘.“ V „moderním kapitalismu“ totiž dochází „stále více k přímému sjednocení vlády ekonomické a státně politické“. Demokracie se tak v důsledku tohoto vývojového trendu stává čím dál formálnější. Z Bondyho textů ze šedesátých let je zřejmé, že si o demokratickém charakteru Západu nedělal ani ty nejmenší iluze. „Zbytky tzv. politických svobod v těchto zemích vy­­užívá pak vládnoucí třída stejně monopolně, protože při volebních a jiných fraškách má ve svých rukou prakticky všechny soutěžící politické garnitury, takže je s klidem ‚podle přání demokratické veřejnosti‘ může vyměňovat.“ (Současné analýzy skutečného rozhodování ve Spojených státech mimochodem opravdu ukazují, že tamější systém lze jen stěží označit za demokratický v pravém slova smyslu a že o všech podstatných otázkách zde naopak rozhoduje oligarchie.)

Podle Bondyho probíhá vývoj v tomto „mo­derním kapitalismu“ tak, že si ekonomické elity nejprve podřizují elity politické, dělají z nich jakousi servisní či „služebnickou“ elitu a tendují k tomu ji v následujícím vývoji přímo nahradit. Dnes, po více než půlstoletí, takovéto tvrzení nemusí působit nijak šokujícím dojmem. Nicméně jak výrazně se lišilo od uvažování většiny teoretiků šedesátých let i velké části disidentů, kteří ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech, jak píše Bondy, „malovali I. svět jako svět svobod, lidských práv a budoucnosti humanismu a volnosti všech lidí“. A někteří toto „malování“ dokonce provozují dodnes.

Oligarchizace politiky

Kdybychom chtěli Bondyho tehdejší analýzy aktualizovat, můžeme říci, že vystihl skrytou podstatu dnešní často skloňované „oligarchizace politiky“. Chtějí­-li liberálové lkající nad touto oligarchizací proti ní skutečně bojovat, předpokládalo by to zaměřit se na ekonomické příčiny, jež k ní vedou, tedy na tendenci ke stále vyšší koncentraci kapitálu a ekonomických nerovností vycházejících ze samotného fungování nespoutaného kapitalismu. Řadu nástrojů – mimo jiné například vysoce progresivně odstupňované majetkové daně – k jeho „spoutání“ přináší Thomas Piketty v knize Capital et idéologie (Kapitál a ideologie, 2019), ale i celá řada dalších autorů. Bohužel žádná levicová strana či hnutí nemá využití těchto nástrojů ve svém programu. Pokud bude ekonomická nerovnost dále vzrůstat, bude vláda ekonomických elit – ať už se budou oligarchové stávat přímo politiky, či budou politiku ovládat „jen“ nepřímo – nejen trvat, ale bude se i upevňovat a liberální moralizování s tím nic nezmůže. Příkré ekonomické nerovnosti ohrožují sám demokratický charakter současné společnosti a oligarchizaci politiky a boj s ekonomickými elitami nelze redukovat na osobu Andreje Babiše.

Bondy tvrdil, že liberální demokracie již neodpovídá fázi monopolistického kapitalismu, není to adekvátní forma pro jeho ekonomický rozvoj. V šedesátých letech se domníval, že si tento druh kapitalismu bude v dlouhodobé perspektivě vynucovat nedemokratické a stále autoritativnější způsoby vládnutí, které jsou adekvátnější jeho dalšímu rozvoji. Forma tzv. státního kapitalismu, kam řadil například i Čínu, představuje „předstihovou podobu kapitalistické třídní společnosti“, jelikož „spojení kapitalistické ekonomiky se státem neobyčejně znásobuje její potenci“. Státy monopolistického kapitalismu tak budou v dlouhodobé perspektivě, domnívá se Bondy, konvergovat ke státnímu kapitalismu. Ten charakterizuje právě spojení či ztotožnění ekonomické a politické elity. Ve státech monopolistického kapitalismu bude tento trend znamenat, že ekonomická elita pohltí či si podřídí elitu politickou, nikoli že se politická elita stane zároveň elitou ekonomickou. Taková forma státního kapitalismu se podle Bondyho ukáže ekonomicky efektivnější. Jako recept proti tomuto vývoji Bondy prosazoval – podobně jako například Petr Uhl – koncept společenské samosprávy založený na radách pracujících, který by překonal jak státní, tak i monopolistickou podobu kapitalismu. (Později Bondy sice termín státní kapitalismus odmítá, to však na výše řečeném příliš nemění.)

Vzhledem ke svým analýzám kapitalistických systémů i systémů sovětského bloku nebyl Bondy nijak překvapen vývojem po roce 1989. Zatímco velká část intelektuálů nekriticky oslavovala tržní hospodářství jako pravou říši svobody a po odmítnutí pravdy včerejší se ochotně vracela k pravdě předvčerejší, Egon Bondy si uchoval i v nových podmínkách kritický odstup a – jako jeden z mála – už tehdy varoval před vzrůstajícím vlivem nadnárodních korporací a nadnárodní finanční oligarchie. Ani v samém závěru svého života nežil minulostí, ale především neustálou intelektuální prací, která byla ukotvena v přítomnosti a hleděla do budoucnosti. Práci považoval za jednu z nejvyšších hodnot. Za něco, čím se může člověk transcendovat, překročit sám sebe: „Práce zachovávající člověka je jeho nejvyšší radost a dar.“ A Bondy po sobě zanechal obrovský kus práce. Navzdory kontroverzím, které vyvolává jeho spolupráce s StB, nelze pominout, že jeho literární a filosofické dílo je v mnoha ohledech nadčasové a má takové estetické i myšlenkové kvality, že bude pravděpodobně ještě dlouho v budoucnosti působit inspirativně.

Autor je filosof.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.