Feminismus v posledních letech proniká do mainstreamu a tento trend je doprovázen kulturalizací politických témat nebo normalizací politiky identity. Jak k těmto fenoménům přistupovat? A proč není odpor proti genderovému útlaku méně důležitý než boj proti kapitalismu?
Zatímco v minulosti se za feministky prohlašovaly pouze malé skupinky aktivistek, v posledních letech se feminismus začlenil do mainstreamu a je skloňovaným heslem na sociálních sítích i v popkultuře. Do jisté míry je to pozitivní zpráva, na druhou stranu s sebou tato situace přináší mnohé nástrahy. Feminismus se stal módním, což znamená, že je přístupnější většímu množství lidí, zároveň ale nabírá nové, často i problematické podoby. Kromě liberálního feminismu, jenž rezignoval na snahu o proměnu systému a prosazuje zejména rovné zastoupení žen z vyšší třídy, se to týká hlavně kulturalizace původně politických témat. Feminismus, ekologie nebo antirasismus se především v určitém výseku umělecké scény nebo humanitních věd čím dál častěji proměňují v cool nálepky, pod nimiž se skrývají jen prázdné teze.
Na to upozorňuje ve svém článku Jak se proměňují umělecké instituce Dominik Forman (A2 č. 22/2021). Přestože v něm autor většinou nabízí jen velmi zjednodušený a nepřátelský pohled na feminismus, daří se mu dotknout se několika důležitých témat. Mezi nejzásadnější patří normalizace politiky identity, která se v jistých ohledech skutečně vzdálila možnostem emancipace. Druhým bodem je potom kulturalizace politického boje, který jako by se dnes přesunul z ulice do galerií a dalších (kulturních) institucí. Problém Formanova článku ale tkví v tom, že sugeruje, že hlavním viníkem všeho je samotný feminismus.
Co je autenticky politické?
Forman tvrdí, že témata jako feminismus, queer problematika a ekologická udržitelnost se na umělecké scéně staly hegemonními, a obviňuje uměleckou scénu z využívání těchto (pseudo)politik k budování kariér. Druhou rovinu jeho kritiky potom tvoří dokonce odmítnutí feminismu jako takového. Ten si podle něj falešně nárokuje „být zástupcem univerzality“, ačkoli ve skutečnosti je pouze tím, co Jacques Rancière nazývá policií, tedy jakýmsi zbytnělým rozložením moci, nikoli autentickou politikou: „Jedná se o krajní typ konsekventní identitární politiky, která předem vylučuje určitou skupinu (muže na základě jejich ,mužství‘), čímž upírá části jednotlivců svobodnou možnost vlastní politické subjektivizace. Tak vyřazuje dimenzi autentické politiky – nemůže se stát dílem bez podílu a zastupovat obecné bezpráví.“
V rancièrovském pojetí představuje politika dynamický proces, během něhož se o slovo hlásí ti, kdo k němu do té doby neměli přístup. Spíše než jednotlivým a definitivním střetem je tak neustálým znovunastolováním scény, v níž mohou tyto hlasy zaznít. Tedy i kdyby feminismus neměl univerzalistický přesah (jak se domnívá Forman), byl by sám o sobě politický za předpokladu, že dává prostor hlásit se o slovo těm, kteří se do té doby nepodíleli na společenské debatě. Nehledě na to, že Formanova definice feminismu působí jako ze stereotypního vtipu: skutečně musím připomínat, že feminismus muže – ani ty biologické – odnikud nevylučuje, ale naopak za jejich účasti usiluje osvobodit od tlaku patriarchátu i je?
Teprve v polovině článku vyjde vlastně najevo, že Forman feminismus (a to dokonce i ten antikapitalistický) považuje za podřízený boji proti ekonomickému útlaku: „Dokud nebude ekonomický útlak chápán jako hlavní, nadřazená forma, ze které vyvěrá veškerý další útlak, nelze vnímat nárok na spravedlivou společnost vůbec vážně.“ Tuto nadřazenost argumentuje tím, že matky-samoživitelky a muži-dělníci mají k sobě navzájem blíž než ty první k ženám-manažerkám a ti druzí k mužům-oligarchům. Jak ale píší například autorky manifestu Feminismus pro 99 %, na nějž Forman odkazuje, kapitalismus přináší specifické rozdělení rodiny a práce. Z něho potom vyplývá i specifický typ genderového útlaku, jenž není jen nějakým přívažkem kapitalismu, ale leží přímo v jeho základech.
O něco zajímavější je Formanova teze o feministické hegemonii, což je ale otázka, která má dvě roviny. První se týká rozlišování mezi jednotlivými kontexty: je skutečně pravda, že v některých výsecích výtvarné nebo akademické sféry se feminismus a další progresivní proudy mohou stávat pomocníkem při budování kariér. Tento typ používání feminismu jej skutečně vyprazdňuje a depolitizuje. Není ale naivní se domnívat, že zrovna toto jsou prostředí, v nichž lze dělat skutečnou politiku? A musíme kvůli tomu odmítnout celý feminismus? Nesmíme také zapomínat na to, že zde tyto trendy (často legitimizované zejména západní praxí) čelí poměrně velkému konzervativnímu tlaku, a není náhoda, že nejviditelnějším mluvčím výtvarné scény v mainstreamových médiích je stále Jiří David.
Normativní identity
S tím souvisí i druhá rovina tohoto problému: jsou to právě normativní podoby feminismu, které ztrácejí povědomí o své situovanosti, ať už třídní nebo ekonomické. Netýká se to nutně jen liberálního feminismu, který až karikaturně reprezentují vysoké manažerky, ale také například influenceři na sociálních sítích. Vedle toho nepochybně existují i rétoricky radikální podoby feminismu a politiky identity, které pod tlakem kapitalistické morálky kopírují její tlak na dokonalost a výkon. Vyznačují se zejména důrazem na individuální sebeurčení a velkou mírou hygieničnosti jazyka, jež odráží spíše fungování sociálních sítí než fyzického světa.
Problémem tohoto typu politiky identity je zejména její normativita. Tematizaci různých sexuálních a genderových identit můžeme čím dál častěji najít v popkultuře, v akademické sféře i v umění. To je skvělé, protože se tak vytvářejí rozmanité reprezentace pro ty, kdo nezapadají do tradičního pojetí muže nebo ženy (což jsou ostatně skoro všichni). Na druhou stranu tento trend vytváří představu, že stále komplikovanější jazyk používaný pro popis stále komplikovanějších identit je něčím přirozeně srozumitelným. Zapomínáme na to, že je dostupný pouze lidem, kteří mají určitý typ (humanitního) vzdělání, respektive jen těm, kdo mají na tato témata prostředky a prostor. Zároveň s tím roste i tlak na budování a definování vlastní identity, jemuž se v některých kontextech nelze vůbec vyhnout.
Jistě, politice musí předcházet přesvědčení, že náš požadavek je vlastně normální; můžeme na ní participovat teprve ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jsme rovnoprávní. Pro normativitu, o níž mluvím, je symptomatické používání slova queer. Ve svém původním významu bylo širokým pojmenováním pro ledasjakou ujetost, pojmenováním, jež umožňovalo vyhnout se přesné definici a zároveň vytvořit kolektivní subjektivitu. Dnes často působí zcela vyprázdněně, jako pouhý nadřazený pojem pro všechny možné nekonformní kategorie sexuálních a genderových identit. Stává se pojmem neutrálně popisným, nikoli emancipačním.
Unifikace prostoru
Dalším zásadním problémem, na nějž Forman (možná nevědomky) naráží, je kulturalizace levice. Politika se přesunula do galerií a univerzit, čímž do jisté míry přišla o svou schopnost emancipovat. Co je ale zásadnější, toto prolnutí jako by přispělo ke ztrátě citlivosti k různým žánrům a prostředím, v nichž je potřeba používat různé jazyky. Jazyk akademické práce se liší od jazyka uměleckého díla, protestního banneru nebo publicistického komentáře. Zatím se ale zdá, že společně vytváříme podivný hybrid, který se pohybuje mezi všemi těmito kontexty, kolonizuje je a unifikuje. Jedním z těch, kdo se do této pasti chytili, je i Dominik Forman, jinak by se nad absencí autentické politiky v uměleckých institucích nemohl pozastavovat.
Přestože se feminismus a další hnutí stávají součástí liberálního mainstreamu a samy o sobě již dávno nejsou avantgardou, neznamená to, že přišly o svůj emancipační náboj. Jsou pod velkým tlakem neoliberalismu, ale to i proto, že mají moc spojovat lidi a otevírat cesty ke svobodě. Tím spíš bychom ale měli nedogmaticky diskutovat o tom, kudy vedou linie kolonizace a prospěšnosti, pečlivě rozlišovat a být otevření skutečné rozmanitosti. Pokud se ale jen trochu rozhlédneme po světě, musí nám být jasné, že feminismus zdola rozhodně nabírá na síle.
Autorka je aktivistka.