Vzpírající se postava

Odkaz disentu byl ještě donedávna uzamčen v příběhu triumfujícího liberalismu, který jakýkoli odpor proti minulému režimu vnímal a prezentoval jako začátek cesty k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství. Jak už to v různých režimech bývá, nejlepší možná skutečnost byla po listopadu 1989 odvozována od minulých zápasů. Postava Petra Uhla se ovšem takovému příběhu vzpírá a vždy vzpírala. Nechtěl totiž ani obnovení kapitalismu, ani klasický parlamentarismus. Výbor z textů Za svobodu je třeba neustále bojovat, připravený Matějem Metelcem, přibližuje Uhla jako vy­­trvalého zastánce samosprávné, ne­­hierarchické společnosti, který navzdory věznění i obecné diskreditaci marxismu vyzýval k revolučnímu svržení reálného socialismu.

Proti reálnému socialismu

Uhl se měl díky relativně otevřeným hranicím v šedesátých letech možnost seznámit s francouzským studentským hnutím. Přestože promoval již roku 1963, stal se jednou z tváří radikálně laděných studentů, kteří na konci dekády vzhlíželi ke studentským revoltám na Západě. Roku 1968 patřil k iniciátorům Názorového sdružení levice okolo Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho. Program této skupiny se ostře vymezoval vůči reformně komunistickému programu a požadoval radikální společenskou transformaci. Vedoucí úloha KSČ měla být nahrazena podnikovými samosprávami, jež měly kontrolovat výrobu i určovat směřování politiky. Podobně jako mnoho jiných organizací se ovšem i tato dobrovolně rozpustila po srpnové invazi. Ještě na podzim však Uhl spolu s dalšími příznivci včetně hrstky zahraničních studentek a studentů zakládá Hnutí revoluční mládeže (HRM). Oproti těm uskupením, která usměrňujícím tlakům vzdorovala obranou vydobytých svobod československého jara 1968, HRM začínající normalizaci čelilo přímým útokem, snahou o revoluční změnu. Zatímco řada západních aktivistů osmašedesátého roku se později dobrovolně zřekla původní radikality ve prospěch reálné politiky, Petr Uhl takovou možnost neměl. Neskončil v parlamentu jako třeba německý aktivista Joschka Fischer, ale ve vězení. V roce 1971 byl spolu s dalšími v procesu s Hnutím revoluční mládeže odsouzen ke čtyřem letům vězení.

Navzdory hrozbě dalších postihů Uhl dále promýšlel, jakým způsobem systém reálné­ho socialismu svrhnout. Vycházel z marxis­tické analýzy stávajícího společensko­-ekono­mického uspořádání. Dobový režim definoval jako byrokratický centralismus vyznačující se direktivním řízením a přísně určenými hierarchickými vztahy. Ty měly být zrušeny revolučním procesem, jenž se měl odvíjet od neustálého rozšiřování legálního prostoru vynucovaného svobodnými aktivitami. Charta 77 pro takový výklad Uhlovi skýtala ideální prostor, protože jedině prostřednictvím nezávislých iniciativ mohlo dojít k oslovení a získání širší veřejnosti pro společenskou změnu. Neváhal jejich existenci hájit se všemi riziky a díky činnosti spojené s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných byl roku 1979 odsouzen k pěti letům odnětí svobody. Důraz na rozšiřování svobody a legalismus ovšem Uhla neodváděl od původních revolučních cílů. Když například Václav Havel napsal svůdný esej Moc bezmocných (1978), Uhl jej kritizoval za elitářský moralismus, který nebere ohledy na tolik důležitou sociální otázku. Jako jeden z mála současně poukazoval na koloniální rozměr globální ekonomiky a na podíl Československa na vykořisťování zemí třetího světa.

Samosprávný člověk

Výsledkem revolučních snah měla být nehierarchická samosprávná společnost založená na principech přímé demokracie. V této společnosti by producenti konečně zlomili vykořisťovatelskou pečeť kapitalismu i státního socialismu a stali se svobodnými disponenty výrobních prostředků. Demokraticky by spolurozhodovali o výrobě, jejích plánech a směřování, pracovních podmínkách, spravedlivě by přerozdělovali zisk a spolu s ostatními se podíleli na spravování věcí veřejných. Podmínky samosprávné společnosti měly člověka konečně zbavit dřívějších zábran a nánosů maloměšťácké morálky, vedle sexuální revoluce mělo dojít ke spontánnímu uvolnění tvořivého lidského potenciálu. V Uhlových očích však socialistický dirigismus neměla vystřídat záplava exaltovaného hédonismu. Naopak, člověk samosprávné společnosti měl být ne­ustále aktivní.

Když čtu dnes výčet nároků na jedince porevoluční společnosti, nemohu se zbavit vtíravé reakční otázky, zda bych chtěl dobrovolně všem těmto nárokům dostát a zda by mě nabytá svoboda nakonec spíše neparalyzovala: práce dle osobní kvalifikace, dále výpomoc ve společensky prospěšných pracích; k tomu branné cvičení a pořádková služba, neboť represivní orgány jsou zrušeny; v neposlední řadě čas věnovaný získávání informací ke kvalifikovanému demokratickému rozhodování (samostudium expertiz, školení); a nakonec demokratické rozhodování na horizontální i vertikální úrovni samotné. Přestože nehodlám replikovat starou dobrou námitku o povaze lidské přirozenosti, otázkou zůstává, zda samosprávný člověk není v tomto pojetí přece jen tak trochu nadčlověk a není­-li svoboda k aktivitě nakonec spíše nutností aktivity.

Bez ohledu na program samosprávy však Uhl na rozdíl od reformních komunistů programaticky vystupoval proti projevům nacio­nalismu, nejrůznějším formám útlaku a dis­­kriminace. Právě tento důraz jej přivedl k mi­­nimálnímu axiomu revolučního programu – obhajobě lidských práv. Bez obhajoby a garance osobní svobody jakožto nejzazší hodnoty nemělo cenu o jakoukoli společenskou změnu vůbec usilovat. Proto se také Uhl organizačně i programově zapojil do Charty 77, kterou obhajoval v očích západní radikální levice. Revoluční násilí mělo být eliminováno jednak dobrou přípravou, jednak pružnou a otevřenou reakcí na nastalé situace. Jakkoli byl plán revoluční změny poplatný marxistickému chápání dějinného pokroku, nebyl podřízen jediné předem nalajnované cestě, ale připouštěl alternativní scénáře. Přestože ústřední silou zůstávala masa pracujících (proletariát), jazýčkem na vahách měl být vedle konfliktu mezi státem a vykořisťovanými masami konflikt generační. Pod vlivem kultu mládí, uvedeného kubánskou revolucí a posíleného studentským hnutím osmašedesátého roku, měla výraznou roli sehrát mládež revoltující proti ekonomické i morální konformitě svých rodičů.

Globální revoluce

Zatímco čeští reformně komunističtí osmašedesátníci snili o československé cestě k demokratickému socialismu, Uhl a jeho příznivci si o nějaké výjimečnosti československé situa­ce nedělali iluze. Odpor vůči různým tvářím nacionalismu stejně jako zkušenost s vojenskými intervencemi do Maďarska (1956) a Československa (1968) je přivedly k myšlení o globálním rozměru společenského zvratu. Pokus o svržení byrokratického socialismu v rámci východního bloku měl mít šanci jedině tehdy, bude­-li mít revoluční odpor nadnárodní rozměr a propojí­-li nezávislé aktivity napříč jednotlivými státy. Proto mohl také Uhl přivítat změny ve východní Evropě roku 1989, byť druhý krok v podobě vytváření samosprávné společnosti po revoluci nenásledoval.

Je trochu škoda, že editor publikace rezignoval na zprostředkování Uhlových textů z devadesátých let. V druhé polovině osmdesátých let vidíme čím dál větší realističnost uvažování o neaktuálnosti revoluce samosprávného typu, Uhl přesto permanentně varuje před formální demokracií západního parlamentarismu a restauraci kapitalismu si nepřipouští. Bylo by zajímavé sledovat, jak a do jaké míry polistopadové změny přenastavily také Uhlovu kritickou citlivost vůči reálnému kapitalismu.

Škoda je i to, že Matěj Metelec knihu spíše pořádal, než editoval. Opatřil sice výbor svižně a věcně napsaným úvodem a u jednotlivých Uhlových textů uvedl bibliografické údaje, tím však jeho intervence skončila. Celá řada odkazů, zkratek i událostí by si přitom dnes žádala vysvětlení a stejně tak by čtenáři mohlo pomoci uvedení do kontextu dobových debat. O co vlastně v tehdejších sporech a polemikách šlo, musíme mnohdy pracně destilovat z Uhlovy argumentace. Minimálně druhá část knihy, věnovaná textům vztahujícím se k Chartě 77, tak nechtěně vyznívá jednostranně. Navzdory této ediční nedotaženosti je ovšem třeba výbor z Uhlových textů ocenit. Vedle Pracovní analýzy Egona Bondyho máme v ruce konečně další knihu, která rozšiřuje naše povědomí o tom, že odpor vůči státnímu socialismu mohl mít též radikálně levicovou podobu. V tomto případě, na rozdíl od Bondyho, byl navíc podpořen značným osobním nasazením a autorovou statečností. Texty Petra Uhla nemusíme ovšem vnímat pouze jako historický dokument přibližující marxistickou kritiku reálného socia­lismu. Ať již budeme mít výhrady k navrhovaným samosprávným modelům jakékoli, důsledná kombinace lidských práv a třídní analýzy zůstávají pro současnou levici nanejvýš aktuál­ní výzvou.

Autor je historik.