Globální Jih a nerůstové hnutí

Letos uplyne padesát let od chvíle, kdy Římský klub vydal přelomovou studii Limits to Growth (Meze růstu, 1972). Publikace globálního think tanku již tehdy předvídala, že při nezměněném fungování ekonomiky můžeme očekávat kolaps způsobený vyčerpáním přírodních zdrojů. Od té doby se v evropském kontextu objevila kritika výsadního postavení růstu ve fungování ekonomiky díle Jeana Baudrillarda, Ernsta F. Schumachera, Serge Latouche a mnoha dalších. Důležitý krok při utváření nerůstového hnutí nastal v roce 2008, kdy v Paříži proběhla první mezinárodní nerůstová konference. Akademicko­-aktivistická síť Research & Degrowth od té doby toto setkání organizuje každé dva roky. Právě díky této platformě jsem potkal mnoho lidí z globálního Jihu a potvrdil se mi předpoklad, že tamější myšlenkové proudy a praxe se s konceptem nerůstu v mnohém shodují, leckdy mají dlouhou historii a v lecčem – zejména pak v ontologické rovině – mohou být inspirací pro současnou práci na sociálně­-ekologické transformaci.

Ekologická demokracie

V roce 2012 začal indický ekolog Ashish Kothari z environmentální organizace Kalpavriksh na indickém subkontinentu shromažďovat příklady iniciativ, které praktikují alternativní rozvoj, anebo spíše alternativy k rozvoji. Letos v interaktivní mapě těchto příkladů na webu vikalpsangam.org najdeme přes 1500 záznamů. Během této výzkumné a síťovací práce vznikla vize radikální ekologické demokracie, přičemž slovo „radikální“ odkazuje k hledání kořenů problémů, za přívlastkem „ekologická“ se skrývá ohled na veškeré planetární limity (oproti současnému úzkému zaměření na redukci oxidu uhličitého) a pojem „demokracie“ naznačuje, že součástí vize je participace lidí na veřejném dění, jež na ně má dopad, a také smysluplné vytváření fór, která odpovídají jejich potřebám v celé jejich pestrosti. Zhruba osm procent indické populace tvoří kmenové obyvatelstvo, takzvaní adivásiové, a současné možnosti participace jsou pro ně často zcela nefunkční (což skvěle zachytil film Newton z roku 2017).

Ashish Kothari shromažďuje příklady radikální ekologické demokracie z mnoha míst světa. Zvláště podnětné jsou však latinskoamerické koncepty vycházející z „andské filosofie“. Jedním z nich je „buen vivir“ (dobrý život), což je soubor myšlenek a hodnotový rámec, který jednak nahlíží rozvoj celistvěji, jednak otevírá možnosti dekolonizace představ o tom, co je pokrok, rozvoj a život v souladu s přírodním světem. Ekvádorský teoretik Javier Cuestas­-Caza upozorňuje, že buen vivir patrně vychází ze staršího domorodého konceptu sumak kawsay (život v rovnováze), ale srozumitelný je i z hlediska západních kulturních vzorců. Základem tohoto módu bytí je, že na otázky spravedlnosti nahlížíme nejen z perspektivy lidí, ale i ostatních tvorů a dalších mimolidských společenstev včetně horstev, vod, lesů a samotné „matky Země“.

Zjednodušeně řečeno, kvalita bytí je založena na naší propojenosti s okolním světem a na postupném prohlubování této spjatosti na úrovni osobní, rodinné, komunitní i regionální. Pokud jde o konkrétní praxi, považuje Kothari za inspirativní zapatistické hnutí, které usiluje o svět, v němž je možných více různých světů. Zmíněné představy mohou inspirovat nerůstové hnutí mimo jiné v tom, jak se vztahovat k živému světu (a nikoliv k „přírodním zdrojům“, poskytujícím „ekosystémové služby“). Rizikem zůstává jejich dezinterpretace, romantizace nebo zjednodušení ve stylu new age.

Alternativní ekonomika

V samotné Indii principy ekonomické lokalizace, soběstačnosti, přiměřeného měřítka technologického rozvoje i objemu produkce prosazovali již ve třicátých letech Gándhí nebo Kumarappa. Známá je Gándhího teze, že pokud by se obyvatelstvo Indie rozvíjelo po stejné trajektorii jako Velká Británie, spáslo by planetu jako kobylky. Gándhí se explicitně ptal: Jestliže Británie potřebovala pro svůj rozvoj své koloniální panství, kolik planet by ke stejnému rozvoji potřebovala Indie? Otázkou je, do jaké míry Gándhí zastával antirozvojové stanovisko a nakolik ho ovlivnila védská filosofie, jeho pobyt na Západě, četba Tolstého nebo fascinace dobrovolnou skromností. Jeho odkaz je v tomto směru každopádně mimo politickou rétoriku realizován velmi omezeně na půdě komunitních gándhíovských ášramů, které jsou nejen duchovními centry, ale také malými alternativními ekonomickými prostory. Tato místa inspirovala dvojici iniciativ v himálajském státě Uttarákhand, které už přes dvacet let vytvářejí lokální ekonomiku založenou na potřebách místních lidí a respektu k přírodě a přes svou úspěšnost se zříkají většího růstu.

Právě gándhíovský ášram inspiroval Rajnishe Jaina k tomu, aby se po přestěhování do hor začal věnovat rozvoji v malém měřítku a vytváření aktivit, které by zde udržely mladé lidi. Jako inženýr se zkušenostmi se solární energetikou na konci devadesátých let začal s velmi nízkými náklady rozšiřovat solární panely po vesnicích, které nebyly elektrifikovány. Později vzniklý kampus organizace Avani napájí kromě sluneční energie i malá elektrárna spalující všudypřítomné borovicové jehlice, jejichž sběr je zdrojem výdělku pro zhruba sto vesničanů. Spoluzakladatelka organizace Rashmi Bharti viděla příležitost v obnovení místních textilních tradic a stála u zrodu družstva Earthcraft. Družstvo dnes spojuje okolo pěti set farmářek, sběraček plodin a textilních pracovnic, které používají místní bavlnu, vlnu a plané hedvábí eri, při jehož zpracování nedochází k zabíjení bourců. Používána jsou přírodní barviva z rostlin a plodů rostoucích v dané oblasti. Na dotazy o vizích a růstu představitelé družstva reagují: „Nepotřebujeme zvětšovat produkci, energii věnujeme proškolování lidí z jiných krajů ve výrobě textilu a barvířství. Nechceme růst, chceme, aby lidé náš udržitelný model replikovali ve svých regionech.“ Rajnish Jain vysvětluje odmítnutí nabídky na čtyřnásobné zvětšení elektrárny těmito slovy: „Mohli bychom to udělat, technologicky to dává smysl a byznysově taky, ale proč přepravovat materiál tisíce mil? Potom už nemáte kontrolu nad dodavatelským řetězcem.“

Kolektiv Maati

Ženský kolektiv Maati vznikl v reakci na pří­­pady domácího násilí v horském okrese Mun­­­siyari v polovině devadesátých let. Prvním úspěchem žen bylo, že se z tématu stala veřejná věc a došlo k omezení domácí výroby alkoholu, jenž byl jednou z příčin incidentů. Zakladatelky hnutí Basanti Rawat a Malika Virdi chtěly pečovat o svůj kraj a rozhodly se postavit proti vládnímu plánu rozvoje horského údolí, obsahujícího výstavbu řady vodních elektráren. Zmobilizovaly místní obyvatelstvo a společně se jim podařilo něco výjimečného: zastavit výstavbu elektráren na základě ochrany lesa a diverzity druhů. Dnes se Maati věnuje třem ekonomickým aktivitám: ekologickému zemědělství (včetně uchovávání původních semen), textilní výrobě z tradiční vlny a etickému turismu. Malika Virdi vysvětluje tuto činnost slovy: „Nechceme vytvářet vztah klient versus poskytovatel služby, ale vztah hosta a hostitele. Nechtěly jsme, aby podobu turismu v údolí definovaly autority, ale místní lidé.“ Pětadvacet členek ­Maati tak nabízí ubytování turistů v domácnosti, což skupině poskytuje stabilní příjem. Ačkoliv je zájem větší než nabídka, jádrová skupina žen nechce své služby rozšiřovat, protože by to neumožňovalo osobní setkávání a udržování vztahů.

Nerůstové principy na globálním Jihu mnohdy vycházejí z místních tradic. Iniciativy typu Avani nebo Maati nicméně dokážou vytvořit životaschopný model, pracovat s moderními technologiemi a postavit se útlaku ve společnosti. Mimoevropské příklady tak mohou inspirovat i nás. I když nejsou přímo aplikovatelné v našem kontextu, rozšiřují naše představy o tom, co je možné, a jak vytvářet spojenectví tváří v tvář krizi.

Autor je doktorand na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK.

Text vznikl v rámci projektu s finanční podporou GAUK a za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.