nerůst

V den, kdy jsme uzavírali aktuální číslo A2, mě můj syn probudil slovy: „Tati, začala válka, ruská armáda vtrhla na Ukrajinu.“ Nedlouho předtím jsme se od jednoho českého novinářského matadora dozvěděli, že válka je „velkou šancí pro český zbrojní průmysl“. Těžko bychom hledali hloupější a zároveň pádnější důkaz toho, že se – slovy Václava Bělohradského – imperativem systému, v němž žijeme, stal „růst růstu“. Letos to bude patnáct let, co Neviditelný výbor vydal knihu Vzpoura přichází, v níž sice nerůstové hnutí kritizoval, ale také konstatoval, že „to, co nás deprimuje, není krize, ale růst“ a že „nejde o to, že je ekonomika v krizi, ale že ekonomie je tou krizí“. Od té doby se nerůstové hnutí značně rozvinulo – dnes už má daleko k naivní představě o trvale udržitelném rozvoji a neváhá mluvit o nutnosti zásadní, paradigmatické změny. Ztotožňovat nerůstové myšlenky buďto s návratem do pravěku, nebo naopak s hipstery popíjejícími bio kávu a pečujícími o komunitní zahrádku už je zkrátka passé. Přesto se tematické články nevyhýbají ani polemikám, které se o hnutí nerůstu vedou, a neváhají problematizovat některé z jeho vizí a teorií, ať už jde o low­-tech produkci nebo o problematiku práce v nerůstové společnosti. Jisté je, že hnutí nerůstu nepředstavuje jen možnost, ale především zásadní výzvu. Jak říkají Cecilie Sachs Olsen a Matthew Dalzien v rozhovoru čísla, sice „nežijeme ve světě nerůstu, žijeme v kapitalismu“, ale nerůstové ideje nás vedou k imaginaci mimo „parametry plánů a současných modelů“. A to není málo!